Petice Dvouleté děti do školky nepatří, určená Ministerstvu školství, nasbírala už jedenáct tisíc podpisů. Její spoluautor Marek Herman se pokusil svůj odpor ke garantování míst pro dvouleté děti ve státních školkách vysvětlit v rozhovoru na Aktuálně, který nasbíral třiatřicet tisíc facebookových interakcí. Petice i virální interview se nesou v tradičním duchu jeslofobních komentářů míchajících silné názory a slabé argumenty, a proto si zaslouží analýzu elektronickou tužkou.
Že Hermanovi kritici nebudou mít těžkou práci, napovídají jeho upřímná doznání „mě nezajímá, jak je to v ostatních zemích“ nebo „nemám relevantní výzkumy, mám intuici a zkušenost z toho, jak je to tady“. A skutečně, aktivista vychází z konfrontace se snadno dohledatelnými fakty zdvořile řečeno popleteně:
Úpadek tradičního rodinného modelu dokládá hned do startu tím, že v Česku máme (kromě „převzdělaných mám“) 47 % samoživitelek. Ze všech českých domácností s dětmi bylo přitom v roce 2016 podle statistik ČSÚ 85 % rodin úplných, Herman tedy počet samoživitelek přinejmenším třikrát přestřelil. Zajímavý je i trend: od roku 2009, což je nejstarší srovnání nabízené webovým katalogem ČSÚ, podíl úplných domácností o jeden procentní bod vzrostl. Tradiční rodina ruluje, řekl bych.
Vybájená jsou i čísla, která mají doložit, že otec nemůže dítě stimulovat tak dobře jako matka: „Žena za den řekne sedm až deset tisíc slov a musí je říct. Muž jich řekne tři až pět tisíc a nemusí je říct.“ Jak mimo tohle rezolutní tvrzení je, dokládá například i relativně malá studie texaských psychologů: mezi 186 zkoumanými muži byl totiž jeden, z jehož nezastavitelné kušny vyletělo 47 tisíc slov za den, ale taky jeden, kterému stačilo utrousit slov pět set. Průměrné výsledky? Muži pronesli za den 15 669 slov, ženy 16 215. Opět tedy žádné drama.
Nejdůležitějším tvrzením rozhovoru i petice je, že „dítě do tří let vnímá sebe a mámu jako jednu bytost“. Zeptal jsem se svého skoro tříletého syna, jestli jsou s maminkou jeden člověk – a podíval se na mě jako na blbce. Ale vážně: podle profesorky psychologie z Univerzity v Marylandu dítě s rodiči splývá prvních šest měsíců života, tedy šestkrát kratší dobu. Následná separační úzkost a silná závislost na pečující osobě ustupuje podle různých zdrojů nejčastěji mezi osmnáctým a čtyřiadvacátým měsícem.
Herman opakuje, že jakékoliv přerušení pouta dřív než před třetími narozeninami může mít „celoživotní následky“. Blíž je neupřesňuje, takže si můžete představit cokoliv – například že když poprosíte o pomoc s mapou běžného Francouze nebo Švéda, kterého dávali už od druhého roku do jeslí, místo navigace k nádraží začne drmolit Jsi moje maminka? Maminko, proč jsi mi odešla?!
Opět zvážníme: raná předškolní péče má pozorovaných následků spoustu, některé byly pozitivní, některé negativní, a některé se vylučovaly s jinými. Víme toho o ní tedy málo, co by platilo univerzálně. To je samozřejmě důvod k ostražitosti, ale je to důvod k ostražitosti na obě strany. Dogma „do tří doma s mámou“ má totiž taky svoje rizika, na která jeslofobové zapomínají:
Za prvé, pro řadu žen je několikaletá nepřetržitá péče o malé dítě docela pochopitelně frustrující – a nabízí se otázka, jestli unavené štěkající matky, které znáte z hromadné dopravy, dávají dětem lásku a něhu, o kterých básní Herman. Oblíbené dilema školka versus mateřská láska je falešné: malá část bdělého času dítěte strávená v jeslích nebo školce může napomoci tomu, aby se o něj po velkou většinu bdělého času starali svěžejší a trpělivější rodiče.
Dobré čtení má oproti sebelepší buchtě jednu výhodu. Nevadí, že se do něj před vámi zakousl někdo jiný. Každý týden šéfredaktor Finmag.cz Michal Kašpárek ochutná metráky textů. A každý pátek vám e-mailem pošle přehled těch nejlepších. Pokud tedy budete chtít a přihlásíte se k odběru našeho pravidelného newsletteru.
Za druhé, pro vývoj dítěte je krom lásky důležitá i pestrost stimulů. Jesle, dětské skupiny a školky jsou výtečná místa pro setkání s kolektivem nebo hrami a aktivitami, které rodiče neznají. Pro pečujícího rodiče je naopak enormně těžké věnovat se dítěti celý den – problém, který tak snadno vyřeší zapnutá televize.
Novináři experty z pochopitelných důvodů zbožňují. Jenže na otázku, zda mají obce ze zákona garantovat všem dětem starším dvou let místo ve školkách, definitivní expertní odpověď neexistuje. Jde totiž o střet hodnot: pokud jsou pro vás daně krádež, pak zákonitě odpovíte ne, pokud obdivujete severský model sociálního státu, pak zas ano. (Pro jistotu zdůrazňuji, že jde o možnost dát dítě do školky, ne o povinnost.)
Expert může v ideálním případě veřejnou debatu anebo individuální rozhodování o umístění vlastního dítěte do školky obohatit o cenné informace. Empiricky zhodnotit výhody a nevýhody různých modelů péče anebo rodičům vysvětlit, jak poznají, že je jejich dítě připravené. Jenomže Herman žádným takovým expertem není. Nejviditelnější český odpůrce nároku na místo ve školce je tlučhuba, který si otevřeně nedělá starost o to, jestli říká pravdu. Není ani konzervativec, za kterého se označuje, nýbrž sociální inženýr. Jak jinak titulovat člověka usilujícího o to, aby všechny rodiny šlapaly podle jeho hodnotových dogmat?
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
12. 8. 2017 12:01, ellen
Myslím, že dnes se se vším moc nadělá. Např. já jsem do školky nechodila, hlídala mě babička (a díky bohu za to, hodně jsem se od ní naučila). Moje děti chodily do jeslí od 2 let, pak do školky, jinak to nešlo, měla jsem náročnou práci. Nezaznamenala jsem, že by jim to nějak ublížilo. Naopak - byla to i výhoda, že si prodělaly všechny dětské nemoci a získaly tak na ně celoživotní imunitu (na rozdíl od té po očkování), naučily se respektovat ostatní lidi (děti) kolem sebe, naučily se i jiným sociálním vztahům než jen v rodině. Všechno má svá pro i proti, i školka. Dítě, které má v rodině (i té neúplné) dobré zázemí a důvěřuje rodičům, nemá z kolektivního zařízení stres, naopak, je mezi dětmi rádo. Dítě potřebuje kolem sebe někoho stejného věku, ne jen samé autority. Mělo by být na rodičích, v kolika letech chtějí dítě do kolektivu dát a na jak dlouho denně. Některé děti jsou schopny být ve školce už i ve 2 letech - nenosí plenky, umí se víceméně i obléknout, najíst, atd. Ale některé tak samostatné nejsou, a ty by do školky chodit neměly. Je věcí rodičů, jak samostatné jejich dítě je - je to vlastně do jisté míry jejich vizitka, nakolik se mu věnují. Žádné kolektivní zařízení nemůže nahradit rodinnou výchovu a zázemí, ale není ani úplně zbytečné. Určitě by neměl určovat stát, zda dítě bude chodit do školky nebo ne, a od kolika let - měl by tady být individuální přístup. Státní nařízení, mnohdy zcela nesmyslná, nadělají více škody než užitku.
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
11. 8. 2017 12:51, verka
Až teď jsem si všimla podpisu - "Kašpárek"!!! Že já jsem to otvírala!!! Ten expert "NA VŠECHNO" má ale hroší kůži!Ten bude kecat pořád a pořád a úplně do všeho a tam, KDE NEMÁ CO POHLEDÁVAT, KDE ZDRŽUJE, tj. na Peníze.cz, kde čekáme něco úplně jiného. Je to stejný blbec jako ten klaus ml., taky Všeználek...
V diskuzi je celkem (20 komentářů) příspěvků.