Na začátku to bylo spíš romantické dobrodružství, při kterém se s nákladním autem s humanitární pomocí proháněl po rozbombardované Bosně a pomáhal lidem postiženým válkou. Teď je z Šimona Pánka ředitel neziskové organizace, která s rozpočtem kolem sedmi set milionů korun působí v téměř třiceti zemích po celém světě. Že se od roku 1992 – kdy byl Člověk v tísni založený – mnohé změnilo, připouští jeden z nejznámějších studentských vůdců Sametové revoluce i při našem povídání. Je na něm vidět, jak bere svoji roli vážně a že se v tuhle chvíli považuje především za manažera, který má na starost stovky zaměstnanců a nespočet humanitárních a rozvojových projektů. Na druhou stranu ve chvílích, kdy se řeč točí až příliš dlouho kolem jeho osoby, rychle odbočuje ke konkrétní činnosti celé organizace a vyjmenovává zásluhy kolegů, kteří se na jejím chodu také podílejí. „V dobročinné oblasti se prvotně nesmíte hnát jen za pocitem, že děláte něco prospěšného. Měli byste přeskočit přímo na konec řetězce a ptát se na to, jestli má vaše činnost nějaký skutečný dopad a jestli je z toho pochopitelný a měřitelný výstup. Na Člověku v tísni bylo vždycky skvělé, že tady sice působí idealističtí a sociálně zaměření lidé, ale s velmi realistickým a pragmatickým přístupem k věcem, “ vysvětluje Šimon Pánek a během rozhovoru to ještě několikrát zopakuje. A jsou to právě výsledky, které dělají z Člověka v tísni na střední a východní Evropu nevídaný projekt, na který můžeme být po právu pyšní.
Studoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. V roce 1989 byl jedním ze studentských vůdců Sametové revoluce. Ve volbách do Sněmovny národů Federálního shromáždění v roce 1990 získal poslanecký mandát za Občanské fórum, ale na tuto pozici okamžitě rezignoval. Humanitární činnosti se Šimon Pánek věnuje už od roku 1988, kdy se podílel na pomoci obětem zemětřesení v Arménii. V roce 1992 spoluzakládal organizaci Člověk v tísni (tehdy ještě pod názvem Nadace Lidových novin), ve které dnes působí jako ředitel. Prezident Václav Havel ho v roce 2002 vyznamenal medailí Za zásluhy.
Na přelomu let 2012 a 2013 jste odejel na sabatikl do Indie. Nepřemýšlel jste tam o tom, jestli po víc než dvaceti letech v Člověku v tísni nezkusit profesně něco jiného? Nebo obecněji, dovedete si vůbec představit, že byste v budoucnu působil i někde jinde než v neziskovém sektoru?
Už když jsem odjížděl do Indie, tak jsem věděl, že se chci do Člověka v tísni vrátit. Nejel jsem tam hledat novou životní náplň, ale nabrat síly, abych mohl pokračovat v tom, co dělám. I díky tomu jsem dostal grant, který mi umožnil tuhle cestu realizovat. V neziskovém sektoru si totiž nenašetříte tolik peněz, abyste mohli přestat pracovat a odjet s rodinou na tři čtvrtě roku na druhý konec světa. Kdyby chtěl mít člověk plat osmdesát tisíc nebo víc, tak nemůže vést neziskovku a mluvit o neziskovém přístupu k věcem.
A co se profesní změny týče, tak to si představit dokážu. Ale při rozhodování vždy hraje roli spousta faktorů. Nezáleží jen na aktuální situaci na pracovišti, ale i v osobním životě. Já mám pořád pocit, že to, co dělám, mě naplňuje a že jsem Člověku v tísni platný. Máme tu úžasný kolektiv lidí, kteří jsou hodnotově orientovaní a kteří mají na prvním místě podstatu svojí práce, a ne výplatní pásku. Moje činnost je navíc hodně pestrá. Jednu chvíli člověk pomáhá na Haiti, o něco později se už zase věnujete dlouhodobému plánovaní toho, jak řešit segregaci v našem školství.
Hledáte výhodný firemní úvěr? Klikněte ZDE.
Jak dnes vlastně vypadá vaše pracovní náplň? Čím se přesně zabýváte, co vám v čele Člověka v tísni zabere nejvíc času?
Myslím, že se to dá přirovnat k práci manažera ve středně velké firmě, která má několik set zaměstnanců a zhruba tři čtvrtě miliardový obrat. Zahrnuje to hodně řídící, dohledové a koordinační činnosti. Zhruba dvakrát měsíčně vyjedu po Evropě v rámci naší pracovní sítě a scházím se s partnery a většími zahraničními donory. Jednou za dva až tři měsíce se také snažím vyrazit do některé ze zemí, ve kterých pomáháme, abych alespoň něco viděl zblízka a neztratil kontakt s realitou. Jinak se musím samozřejmě věnovat vnitřní komunikaci a managementu. Spoustu věcí řešíme nárazově – naše činnost je hodně dynamická, takže když se něco začne dít například na Ukrajině, tak se musím víc věnovat téhle oblasti. Zhruba den v týdnu pak zabírají pravidelné porady. A ve výběrových řízeních se rovněž podílím na výběru lidí na středních a vyšších pozicích. Určitý čas je potřeba i na různá vystoupení v médiích a koordinační schůzky, jednání s ministerstvy a dalšími partnery. Důležitou součástí mé práce je i podpora fundraisingu, to znamená, že se snažím zejména v korporátním světě udržovat vztahy s různými byznysmeny, majiteli a manažery firem, kteří nás podporují.
Vaše organizace má stovky zaměstnanců, působí v takřka třiceti zemích po celém světě, neměl jste někdy strach, že se z ní stává obří kolos, který by vám mohl postupně přerůst přes hlavu?
Pochopitelně někdy ano. Myslím, že každý, kdo dělá v top managementu, má chvílemi pocit, že ho jeho pracovní agenda jen vláčí za sebou. Řekl bych, že na téhle úrovni je to celkem normální. Na druhou stranu mám velké štěstí v tom, že Člověk v tísni přitahuje lidi, kteří chtějí, aby se věci dělaly dobře a aby tady zůstávalo slušné pracovní prostředí, ve kterém je možné všechno říkat a zároveň chápat, že ne úplně každý nápad se dá realizovat. Kromě přímočarých lídrů a optimistů, mezi něž se řadím i já, tu jsou i mnohem kritičtější zaměstnanci, kteří mají sklon o věcech víc pochybovat a hlouběji je analyzovat. Myslím, že i díky tomu je to v naší organizaci celkem dobře nastavené a vybalancované.
„Jsme nevládní nezisková organizace vycházející z myšlenek humanismu, svobody, rovnosti a solidarity. Lidskou důstojnost a svobodu považujeme za základní hodnoty. Věříme, že lidé kdekoli na světě mají mít právo rozhodovat o svých životech a společně sdílet práva vyjádřená Všeobecnou deklarací lidských práv. Usilujeme o otevřenou, informovanou, angažovanou a zodpovědnou společnost k problémům doma i za hranicemi naší země. Chceme se aktivně podílet na vytváření společnosti, ve které jsou kulturní, etnické, rasové a jiné odlišnosti zdrojem obohacení, a nikoli konfliktů.“
Zdroj: www.clovekvtisni.cz
Pokud byste se jednou rozhodl, že Člověka v tísni opustíte a že se vydáte novým směrem, jak moc by to ovlivnilo jeho fungování?
Moje role už dávno není detailně řídící. Vyrostly tady další dvě desítky lidí, kteří se mnou Člověka v tísni vedou. Mým úkolem je hledat a přinášet nové trendy a přístupy k věcem. A pak samozřejmě také jakýsi leadership, který je ale spíš daný energií, nápady a do jisté míry také – alespoň doufám – osobním příkladem. Myslím si, že zatímco před deseti lety na mně byl Člověk v tísni pořád ještě hodně závislý, dnes už to tak není. Samozřejmě, že by můj odchod organizaci nějakým způsobem ovlivnil, ale tak je to přece u každé velké firmy, které z vedení odejde nějaká známá tvář, která tam působila delší dobu.
Dostal jste v posledních letech nějakou nabídku jít do politiky, o které jste reálně uvažoval?
Čas od času se na mě někdo z politiky s konkrétnější nabídkou obrátí. Já se zatím ale nechystám Člověka v tísni opouštět ani kvůli politice, ani kvůli byznysu. Neznamená to, že bych politiku definitivně zavrhoval. Je mi šestačtyřicet let, takže do ní můžu vstoupit klidně až za deset roků. V příštích zhruba čtyřech letech – což je horizont, do kterého se snažím vidět – nic takového neplánuju.
Mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, který pořádá společnost Člověk v tísni, je v současnosti největším dokumentárním festivalem s tematikou lidských práv na světě. Už šestnáctý ročník se letos uskuteční od 3. do 12. března v Praze, a poté v dalších třech desítkách měst po celé České republice. Divákům se dohromady představí 106 dokumentů v 11 tematických kategoriích. Ústředním tématem festivalu bude práce.
Jak se za ta dlouhá léta, co Člověka v tísni vedete, změnil váš pohled na oblast neziskových organizací a humanitární pomoci?
Já bych možná začal spíš tím, co zůstalo stejné. Mám totiž pocit, že ty základní věci, se překvapivě nijak nezměnily. Pořád si uvědomuju, že působit v dobročinné sféře ještě nemusí automaticky znamenat, že to člověk dělá dobře. Musíte si stále pokládat kritické otázky a dávat pozor, aby se z toho nestalo dobrodějství samo pro sebe. I dobro se dá totiž dělat špatně. Druhá věc, kterou se snažím vždycky dodržovat, je to, abychom o své činnosti mluvili tak, jak to doopravdy je. Nemá smysl, aby se kolem dobročinnosti vytvářely PR bubliny, které překrucují realitu. Mně vždycky vadilo agresivní PR, které je založené na dramatickém vecpávání věcí lidem. Je potřeba si uvědomit, že neziskovky nejsou o penězích, ale o množství práce, která se odvede. Když prosadíme tři nové projekty, tak nikdo nedostane žádné prémie. Prostě přibude práce, možná rozšíříme tým zaměstnanců, zaměříme se na nějakou novou oblast. Na konci roku ale není zisk vyšší nebo nižší, my cílíme na nulu.
Velmi důležitá pro mě vždycky byla i jistá osobní záruka. Člověk se nesmí vymlouvat na systém, ve kterém působí. Snažíme se nastolit jakousi difuzní odpovědnost. Ta je rozprostřená mezi jednotlivé lidi, kteří jednoznačně odpovídají za to, co dělají. Nejde se schovávat v pětistupňovém systému a tvrdit, že za to můžou ti nahoře nebo naopak ti dole. Tohle nastavení je pro nás hrozně důležité. Když jsou lidé schopní a chtějí makat, tak u nás dostávají rychle prostor, ale mají i patřičnou odpovědnost. To je skutečný motor růstu a jedna z věcí, která u nás zaměstnance drží, i když za to mají méně peněz, než kdyby dělali v komerčních firmách.
Zkuste se ještě přece jen zamyslet i nad tím, co se pro vás v neziskovém sektoru nejvíc změnilo? Určitě toho musí být hodně…
Nejvíc jsem se asi změnil já. Z náčelníka party kamarádů, kteří se do Bosny řítili pomáhat s náklaďáky, se ze mě stal profesionál. Tehdy to pro nás bylo hlavně obrovské dobrodružství – byť vedené touhou někomu pomoci. Postupně jsem se naučil pracovat sám se sebou i se svými spolupracovníky a podřízenými. Naučil jsem se motivovat sebe i ostatní. Ocenit to, co umějí, a tolerovat, co jim nejde. Bez toho, že podporujete lidi kolem a vedete je k tomu, aby se emancipovali a rostli, se nepohnete z místa. Taky jsme se zaměřili na teoretickou stránku věci a něco se naučili. Když jsme před pětadvaceti lety vybírali peníze na náklaďák s pomocí, tak jsme neměli ponětí o tom, že je nějaký Karl Popper a teorie občanské společnosti.
Do terénu vyrážejí vyzbrojeni očkováním proti žloutence typu A a B. „Zaměstnancům ho platíme hned po nástupu,“ říká Radka Kunešová, koordinátorka programů Člověka v tísni v Ústí nad Labem. Proti frustraci a beznaději, která by je semlela, kdyby si svou práci pustili moc blízko k tělu, ale očkování neexistuje. Obrana? Žádné velké cíle!
Reportérka Peníze.cz Petra Dlouhá se s ústeckým Člověkem v tísni vydala – mezi lidi v tísni, lidi na okraji, vyloučené...
Jaké jsou v tuhle chvíli hlavní zdroje financování Člověka v tísni?
Portfolio zdrojů máme poměrně široké a diverzifikované. Kromě velkých institucionálních zdrojů, kde je samozřejmě důležitá Evropská unie a státní rozpočet České republiky, roste podíl jiných velkých donorů, zejména vlád – například německé, britské, americké. Zásadní je pro nás podpora lidí, kteří nám věří a dlouhodobě přispívají jako členové Klubu přátel Člověka v tísni či na rozvojové projekty v rámci Skutečné pomoci a samozřejmě i všichni ti, kdo si koupí před Vánoci Skutečný dárek.
Dlouhodobě jsme partnerem řady firem. A to jak pro projekty a aktivity v zahraničí, tak i doma. Vzhledem k naší pozici velké profesionální nevládní organizace jsou pro nás korporátní vztahy nejen otázkou financování, ale i hledání vzájemného obohacování a informování, výměny zkušeností nad tématy a zkušeností pro management. Je skvělé jak roste počet firem, majitelů i lidí v managementu, kteří nevidí otázku firemní odpovědnosti v jednoduchém líbivém PR, ale chtějí opravdu řešit důležité věci a přijímají odpovědnost za to, že se mají podílet na řešení vážných otázek.
Kam naopak směřuje z vaší organizace nejvíc peněz? A jak se to v posledních letech mění?
Největší část do humanitární a rozvojové pomoci v zahraničí, přibližně tři čtvrtiny, a pak samozřejmě do Programů sociální integrace v České republice a do naší další práce – vzdělávacích a informačních aktivit doma.
S jakými komplikacemi se setkáváte při zajišťování financování Člověka v tísni? Je dnes shánění grantů a finančních darů mnohem jednodušší než dřív, kdy jste ještě nebyli tak velcí a známí?
Neziskovka nemá za sebou ani státem garantovaný rozpočet, ani polštář alespoň nějakého zisku čili je to pořád velmi náročné, ale tak to v neziskovém sektoru zkrátka je. Díky kvalitní práci a dobrému jménu, které máme, se nám daří konkurovat v mezinárodních soutěžích i starším neziskovým organizacím zejména ze západní Evropy. Není to o nic jednodušší než dřív, možná naopak. Požadavky Evropské unie, britské vlády či Světové banky na projekty jsou opravdu náročné. Podobně se v této oblasti profesionalizovala práce české vlády a finanční příspěvky jsou vždy otázkou soutěže a kvality projektů.
Za týden se v pokračování rozhovoru dozvíte, na jaké projekty Šimon Pánek nejvíc vzpomíná, jak se budují pobočky v zemích jako například Afghánistán, proč Člověk v tísni před olympiádou kritizoval Rusko za nedodržování lidských práv a zda je reálné, že by v dohledné době skončila občanská válka v Sýrii.
Fotografie Šimona Pánka Václav Vašků
Rozhovor s Šimonem Pánkem sice vznikal ještě předtím, než na Ukrajině začalo jít do tuhého, přesto nakonec vyhrocená situace v Kyjevě ovlivnila dobu publikování tohoto článku. Člověk v tísni se naplno začal věnovat této oblasti, takže se autorizace textu trochu protáhla.
Těm z vás, kteří chtějí pomoci obětem násilí na Ukrajině, nabízí Člověk v tísni sbírkové konto Pomoc Ukrajině. „Největší potřeby vidíme ve středně a dlouhodobé pomoci obětem násilí v Kyjevě. Předpokládáme, že půjde ve vybraných případech zejména o léčebné výlohy, následnou péči, rehabilitaci a další služby, které mohou být potřebné pro návrat lidí z Majdanu do běžného života. Předpokládáme, že podporu budou potřebovat i některé rodiny těch, kteří během protestů přišli o život,“ vysvětluje Šimon Pánek.
Konto sbírky Pomoc Ukrajině: 93209320/0300
Platba ze zahraničí: IBAN CZ22 0300 0000 0000 9320 9320
DMS SOSUKRAJINA na číslo 87777
Penzijko s finančním bonusem
Založte si penzijko Conseq a získejte nejen státní příspěvky a daňovou úsporu, ale i bonus pro věrné klienty.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
8. 3. 2014 19:22, Franta
Proboha vyhoďte tu vlezle pomatenou managerskou reklamu na mercedes a jiná - ten kdo to tu čte Vám na to stejně kasle a kdo na to ma tak si to koupi v reichu....
V diskuzi je celkem (11 komentářů) příspěvků.