Když dáte bezdomovci klíče od bytu, nic to neřeší

Petra Dlouhá | rubrika: Rozhovor | 14. 11. 2013 | 6 komentářů
Dagmar Kocmánková je spoluzakladatelkou Nového prostoru – časopisu prodávaného lidmi bez domova nebo na okraji společnosti. O fungování projektu, o českém bezdomovectví i o tom, že se na ulici může skončit každý, jsme si povídaly v denním centru Nového prostoru. Prodejci se tam setkávají se sociálními pracovníky a chodí si vyzvedávat novou várku časopisu, se kterou den co den vyrážejí do ulic. Polovička jeho ceny, dvacet korun z každého prodaného výtisku jim zůstane v kapse.
Když dáte bezdomovci klíče od bytu, nic to neřeší

S průkazkou a balíkem časopisů v ruce je vídáme ve vestibulech metra, před supermarkety nebo na ulici. Všechny spojuje tíživá životní situace – buď jsou bezdomovci, nebo se nad nimi hrozba ztráty bydlení vznáší. Vstupní práh je nízký: do Nového prostoru může přijít i člověk bez občanky. Nejedná se o pracovněprávní vztah, prodejce se stává „klientem“, uživatelem sociální služby. V Praze působí sto až sto dvacet prodejců Nového prostoru, v celé republice pak celkem asi dvě stě padesát. Časopis, který v Česku vychází už čtrnáct let, jim dává možnost vydělat si na chleba. A sociální pracovníci z Nového prostoru se jim snaží pomáhat „najít cestu ven“, zpátky do „normálního života“. Nebývá krátká ani pohodlná.

Lépe to ale řekne Dagmar Kocmánková (na titulní fotografii ji vidíte vlevo vedle klientky Růženky) —.

Existují vůbec nějaké statistiky o počtech bezdomovců?

Přesné statistiky neexistují. Byly tu ale pokusy o sčítání bezdomovců. V roce 2004 v Praze se na něm podílely neziskové organizace, zapojili jsme se i my. Metod je několik. Tehdy byl vybrán časový snímek. Počítali se lidé, kteří byli během jedné hodiny ve všech azylových domech a denních centrech. Skupina dobrovolníků zároveň chodila po lokalitách, kde se lidé bez domova scházejí. Měli za úkol počítat lidi podle vzhledu. Kdo měl ošuntělý kabát a v ruce igelitku, byl počítán za bezdomovce. Je to hrozně diskutabilní. Dokonalá metoda neexistuje. Tehdy vyšlo, že v Praze je okolo čtyř tisíc bezdomovců. Pár let potom si dělala sčítání městská policie. A ejhle. Dopočítali se k počtu 1500 lidí. Celkový počet bezdomovců v Česku se dnes odhaduje až na sto tisíc. Když Nový prostor před patnácti lety začínal, mluvilo se o třiceti pěti tisících. Nejvíc nás dnes ale děsí, jak klesá věková hranice.

Jak se skladba lidí bez domova mění?

Po vypuknutí ekonomické krize v roce 2008 zjišťujeme, že se sociálním vyloučením se potýkají i lidé okolo třiceti, pětatřiceti let. Což je alarmující. Když jsme před patnácti lety začínali, byli bezdomovci hlavně muži nad padesát let. Ženy tvoří dodnes tak deset patnáct procent. Při rozvodu totiž většinou odchází muž. Navíc, když se se žena dostane na ulici, je větší šance, že si najde někoho, kdo byt má. Další specifickou skupinou jsou děti, které opouštějí dětské domovy. Nabídka služeb pro ně není moc velká. Navíc jim chybí základní životní zkušenosti. Máme tady jednoho chlapce z dětského domova. Myslí si, že když se kalhoty ušpiní, tak se vyhodí a neperou se. Nemá zkušenost s normálním praktickým životem.

Prodejce na Peníze.cz

Dva roky žil v odstaveném vagonu ve pražských Vršovicích. Spal pod tlustou peřovou peřinou. S kamarády vařil venku na ohni. Když na ty časy vzpomíná, září mu oči a požitkářsky vypráví, že to bylo úžasný období života... Seznamte se s Petrem Bláhou:

Jak ovlivňuje počty bezdomovců další fenomén dneška: dluhové pasti?

Zásadně. Na začátku devadesátých let se ještě lidé nepotýkali s předlužeností. Někdy mi to připadá naprosto mimo kulturní společnost – třeba černé jízdy. Současná kapacita lůžek pro lidi bez domova v Praze je patnáct set. Podle odhadů je však bezdomovců víc než dvakrát tolik. Spousta z nich se nemá kam dostat, i kdyby chtěli. Tak v zimě jezdí po tramvajích. A dostávají pokuty od dopravního podniku… Pokuta je v řádech stokorun. Dluh v řádech desetitisíců, kvůli nákladům na soudní řízení a exekuce. U mnohých z nich už to dneska dělá dvě stě, tři sta tisíc. Pak reagují tak, že je pro ně jednodušší zahodit občanku a být mimo systém. Divím se taky, že do dneška nejsou přijaté účinné zákony týkající se lichvy a půjčování za neskutečné úroky. Chápu, že máme deregulovanou ekonomiku. Ale tenhle stav ty lidi naprosto ničí a devastuje. A ve výsledku na to budou znovu doplácet daňoví poplatníci.  

Je skupina lidí, kteří na ulici zůstat zkrátka chtějí? I kdyby dostali možnost ubytovny nebo jiného bydlení?

Nedávno jsem četla výzkum, který dělali kurátoři na Praze 1. Ze sto oslovených lidí si tuhle cestu dobrovolně vybral jeden. Druhá věc je, že čím déle je člověk na ulici, tím složitější je cesta zpátky. Když je člověk na ulici deset let a my mu najednou dáme klíčky od bytu, samo o sobě to vůbec nic neřeší. Ti lidé ztrácejí pracovní návyky, sociální návyky, a když už v té komunitě na ulici jsou, vždycky je to bude táhnout zpátky, protože tam mají vazby. Sociální rehabilitace je na hrozně dlouhé lokte. Před dvěma lety jsem byla v Mnichově na stáži. Byli jsme se podívat na tamním bytovém úřadu. Spočítali, že když člověk třeba tři měsíce dluží na nájmu a nezačne se s ním hned pracovat, nesestaví se s ním splátkový kalendář a podobně, a on nakonec skončí na ulici, tak je pro město nebo pro stát sedmkrát nákladnější ho dostat zpátky „do bydlení“, než mu ty tři nájmy odpustit.

Jste spoluzakladatelkou Nového prostoru. Jak ta myšlenka vznikla?

Ten nápad jsme přejali z Velké Británie. Podobné projekty jsou rozšířené po celém světě. Ze začátku nás lidé odrazovali – že naše společnost není křesťansky založená, že nemáme v povaze si pomáhat. Ale musím říct nebo spíš poděkovat, že česká společnost přijala časopis, street-paper, dobře. Lidé, kteří si časopis kupují, vědí, že pomáhají konkrétnímu člověku. Snažíme se, aby prodejci stávali na jednom místě, aby si vytvořili vztahy s normální většinovou společností. A to je vlastně největší bohatství, které v rámci Nového prostoru existuje. Prodejci získávají nové známé a příležitosti. Stane se, že jim někdo nabídne práci nebo je pozve na štědrovečerní večeři.

Jak jste se vy sama dostala k tématu bezdomovectví?

Studovala jsem sociální práci a pak jsem měla i možnost zkusit si bezdomovectví na vlastní kůži… Víc bych to ale nerozebírala.

Tak pojďme dál. Kdo se může stát prodejcem nového prostoru. Musí to být nutně bezdomovec?

K nám může přijít každý člověk starší šestnácti let. Nezáleží na vyznání, národnosti… na ničem. Musí ale přijít střízlivý. Podmínkou je, že je momentálně bez přístřeší nebo je ztrátou bydlení ohrožen. Nemusí být tedy nutně na ulici. Horní věkovou hranici taky nemáme. Každý, kdo přijde, projde zaškolením, vysvětlíme mu pravidla spolupráce, uděláme mu průkazku. Dostane tři časopisy zdarma, když je na svém prodejním místě prodá, utrží sto dvacet korun a za ty si pak od nás kupuje další časopisy – jeden za dvacet korun a za čtyřicet ho prodává. Polovina peněz mu hned zůstává. Učí ho to i hospodařit. Ví, že když prodá za den třeba šest časopisů, nemůže všechny peníze večer utratit, protože si něco musí nechat na ráno na koupi nových časopisů. Učí se tím nemyslet jen na teď, což je u většiny lidí bez domova celkem charakteristická věc. Nutí je to myslet na zítra, na pozítří, co bude za měsíc…

Nový prostor a jeho tvůrci

„Se založením redakce, výběrem první šéfredaktorky, jménem a koncepcí časopisu nám na začátku pomáhal pan Jan Jirák, kterému patří za jeho nasazení i dobrovolnickou práci obrovský dík. Redakcí celkem prošlo osm šéfredaktorů, každý z nich se snažil dát do časopisu co nejvíce ze svých předešlých zkušeností, ale není vždy lehké skloubit požadavky čtenářů i prodejců. Mezi nejvýznamnější osobnosti, které redakcí prošly, patří určitě Fabiano Golgo a Erika Hníková. V současné době tvoří redakci mladí lidé okolo třiceti let, kteří mají zkušenost i z jiných médií a angažují se také v jiných neziskových organizacích. Šéfredaktorem je už dva roky Tomáš Havlín, který pracuje v redakci přes čtyři roky (dříve na pozici redaktor a zástupce šéfredaktora),“ říká Dagmar Kocmánková. 

Prodejci musejí dodržovat určitá pravidla. Dokonce mají svůj kodex…

Ano, má třináct bodů a je uveřejněn v každém časopise. Obsahuje základní pravidla od slušnosti, přes střízlivost. Máme také nějaká vnitřní pravidla pro užívání denního centra. Jediná další věc, kterou řešíme je, jak prodejce vydělané peníze využívá. Pokud se nesnaží řešit svou situaci, ale naopak dál prohlubuje svou závislost na alkoholu nebo třeba výherních automatech, tak je to důvod k ukončení spolupráce.

Na jaké výdělky měsíčně můžou prodejci dosáhnout? Mám pocit, že v tom musí být rozdíly, protože jsou velké rozdíly i mezi prodejci…

Snažíme se, aby si každý během měsíce vydělal minimální mzdu okolo šesti sedmi tisíc korun. Jsou tady lidé, kteří prodávají víc, ale na druhou stranu jsou také třeba víc zadluženi, takže je to nutí prodávat, aby byli schopni splácet. Ale jsou tu také lidé, kteří mají velký zdravotní handicap a prodávají třeba jen dva dny v týdnu. Minimum, které si u nás prodejci objednávají, je padesát kusů na číslo, tedy sto kusů na měsíc. Což dělá výdělek dva tisíce korun. Pokud má ale někdo velký zdravotní handicap nebo je nemohoucí, může si objednat méně. Máme i výjimky z výjimek.

Kolik prodávají vaši „rekordmani“?

Okolo dvou set kusů na číslo.

Pracujete s prodejcem nějakým způsobem dál?

Pokud se u nás člověk registruje, je po dobu jednoho měsíce v takzvaném nováčkovském zkušebním období, kdy si zkouší, jestli mu to jde, nejde. Každý prodejce má svého sociálního pracovníka. Po měsíci sepíší individuální plán na dobu jednoho roku, po půlroce se pak reviduje. Každý si v něm stanovuje, čeho bych chtěl ve spolupráci se sociálním pracovníkem dosáhnout.

Co jsou nejčastější cíle?

Je to různé. Někdo začíná tím, že si chce vyřídit doklady a najít ubytování. Někdo si chce našetřit na rekvalifikační kurz nebo si třeba udělat řidičský průkaz, aby zvýšil své šance na trhu práce.

Je ideálním cílem, aby byl prodej Nového prostoru jen jakousi mezistanicí, odrazovým můstkem někam dál?

Přesně tak.

Anketa

Kupujete si Nový prostor?

A funguje to?

Loni od nás šedesát pět prodejců odešlo do zaměstnání. První pracovní příležitosti jsou většinou různé hlídací agentury, pomocné práce na stavbě a tak. Mění se to podle sezony.

Máte nějaké časové omezení, jak dlouho může být člověk prodejcem?

Dříve jsme ho měli stanovené na dva roky. Ukázalo se ale, že striktní omezení není možné. Záleží, jak dlouho byl ten člověk na ulici, jaká je jeho ekonomická situace, zdravotní problémy a podobně. Žádnou hranici tedy nemáme. Když vidíme, že daný člověk u nás už vytěžil, co mohl, a že je čas odejít do zaměstnání, pomáháme mu v tom. Prodejci mají u nás k dispozici internetovou kavárnu, pomáháme jim sestavit životopis, hledat práci.  

Jaké jsou nejčastější problémy, které musíte s prodejci řešit nebo kvůli nim spolupráci ukončit?

Našim nejpalčivějším problémem jsou nelegální prodejci. To jsou lidé, kterým jsme opakovaně nabízeli spolupráci, ale mají problém dodržovat naše pravidla – což je hlavně jedno prodejní místo, slušné chování vůči zákazníkům a střízlivost. Nechali se u nás zaregistrovat a nevrátili průkazku. Proto jsme loni průkazky předělávali. V minulosti jsme se snažili na jednoho člověka, který nám hodně kazil pověst, podat trestní oznámení z poškozování dobrého jména, ale policie to vyhodnotila jako přestupek. A tím to skončilo. Protože ti lidé jsou nedohledatelní. Vymýšlejí si pak různé historky, že mají poslední číslo Nového prostoru, které nemohou prodat, žebrají a tak podobně. Ukončení spolupráce z naší strany je jinak výjimečné.

Vzor průkazky prodejce Nového prostoru

Co je na práci prodejce Nového prostoru nejtěžší?

Nejtěžší je překonat ostych, postavit se na ulici a být na svou práci hrdý. Stoupnout si tam průkazkou je stejné, jako kdybyste měla na čele napsáno: jsem bezdomovec. A pak povětrnostní podmínky a počasí. Je jedno, jestli je venku plus čtyřicet nebo minus čtyřicet, ti lidé tam prostě stojí. Celý den jste na nohou. Spousta lidí bez domova má problém s křečovými žilami nebo otevřenými bércovými vředy, takže je to pro ně náročné. No a dál reakce veřejnosti. Někdy jdou příjemné, jindy negativní. Prodejci jsou z toho často špatní – když si před nimi někdo uplivne a řekne: kdybys šel radši pracovat… To je ale dost hloupá poznámka, protože ti lidé pracují, nesedí s nataženou rukou a nežebrají. Stalo se také, že jednoho prodejce napadli skinheadi, ale to bylo ojedinělé.

Na webu, v sekci poslání Nového prostoru máte mimo jiné napsáno: postupná změna vnímání bezdomovectví ve společnosti. Jak se vám to daří?

Nový prostor je v celé České republice už docela známý. Každý ví, že je to časopis „pro bezdomovce“. Ačkoli není pro bezdomovce, ale pro veřejnost, lidé bez domova ho jen prodávají. Ale myslím si, že se podařilo, třeba i díky rozhovorům s prodejci v časopise, ukázat, že ne každý skončil na ulici vlastní vinnou. Což je přetrvávající mýtus – že když je někdo bezdomovec, nechce pracovat, chce se jen někde válet a pít krabicové víno. Ale není to tak. Může se to stát každému z nás. Stane se vám úraz, přijdete o práci, nebudete schopná platit byt…  Když nemáte rodinu a žádnou záchrannou síť, můžete na ulici skončit taky. Stát se to může každému.

Citlivější témata na Peníze.cz

Prostituce


Pokládám na stůl tisícovku. Než po ní sáhne, nechává ji ležet. Prodala se už tisíckrát. Nekupovala jsem od ní ale sex, platím za její příběh:

Nevěstinec, vykřičený dům, bordel, hampejz nebo zábavní park pro dospělé muže. Říkejte tomu, jak chcete. Zajímá vás, co se děje za zavřenými dveřmi stánku prodejné rozkoše?

„Stala jsem se českou expertkou na oblast prostituce. Když pak šlehl hedvábný bič, říkala jsem si, že by se v tom oboru mělo něco udělat. Byl tu problém AIDS, velká migrace…“ S ženami, které si vydělávají vlastním tělem, pracuje přes dvacet let.

A co časopis, vedle výdělku, přináší komunitě bezdomovců?

Napadá mě jedna docela zajímavá věc. Pokaždé, když nějaký prodejce nebo bývalý prodejce umře, uveřejníme v časopise krátkou vzpomínku s fotkou. Lidé bez domova tak vědí, že když umřou, dozvědí se to ostatní díky Novému prostoru. Často nemají normální pohřeb, ten je dnes hrozně drahý. Uvědomila jsem si to, když mi předevčírem volala jedna paní, že náš bývalý prodejce zemřel. Došlo mi, že je to vlastně jediná platforma, jak to dát nějakým kulturním a decentním způsobem ostatním vědět. Pro naše prodejce je to docela důležitá věc.

Jak se vám daří rozšiřovat Nový prostor do menších měst?

Je to trošku složitější než v Praze. Prodejci tam hůř překonávají prvotní ostych. Lidé tam někdy Nový prostor neznají, takže si je pletou třeba s jehovisty. Nyní prodáváme v devíti městech. Když se nám ozve nějaká organizace z dalšího města, že by se chtěla zapojit, poskytneme jim podporu a informace do začátku. Nebo tam i pošleme nějakého zkušeného prodejce, aby jim práci ukázal.

Jak se vám daří časopis a celý projekt Nového prostoru ufinancovat?

Musím zaklepat, že se nám to docela daří. Jsem moc ráda, že se redakce konečně našla a máme dobrou zpětnou vazbu na časopis. Daří se nám zvyšovat náklad. Deset let tu probíhaly debaty, zda opravdu záleží na obsahu časopisu, když si to lidé kupují jen z lítosti. Jenže zkrátka záleží. Teď už si časopis vybudoval stálou čtenářskou základnu. V posledním vydání jsme tiskli osmnáct a půl tisíce kusů. Loni jsme v předvánočním čísle překonali rekord, prodalo se přes třicet osm tisíc výtisků. Jsem zvědavá, co nás čeká letos.

Takhle vypadal Nový prostor ve svých začátcích...

... a takhle mu to sluší dnes

Držíte se udržitelnosti?

Držíte se udržitelnosti?

Generali Česká pořádá soutěž SME EnterPRIZE, která oceňuje udržitelné podnikání. Přihlásit se můžete do 5. dubna.

Sdílejte článek, než ho smažem

Líbil se vám článek?

+69
AnoNe
Vstoupit do diskuze
V diskuzi je celkem 6 komentářů

Diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

15. 12. 2015 7:31, Martin

Nevím, proč do toho taháte stát a jiné. Nezlobte se na mě, ale ti lidi si za to můžou většinou sami! Jak svým způsobem života, tak myšlením. Normálnímu člověku je jasné, že není dobré, brát si půjčky na kdeco a jednu půjčku platit tím, že si poběžím zřídit další půjčku, nebo si kupovat byt, který budu splácet 20-35 let.
Když na věci nemám, nekupuji je. Je pravda, že můžou v životě každého nastat neočekávané krizové situace a člověk se opravdu dostane na ulici a není to jeho vina, což je opravdu smutné.
Když tedy do toho zahrnu přece jenom stát, tak nejsmutnější na tom je, že stát míjí peníze na nepřizpůsobivé a různou jinou chátru a pro bezdomovce není nic.
Dokonce ani pro nezaměstnané není nic, pokud máte kde bydlet a je v bytě ještě někdo, kdo příjem má, byť je to osoba cizí....

+21
+-
Reagovat na příspěvek
Vstoupit do diskuze
V diskuzi je celkem (6 komentářů) příspěvků.

Nejlevnější aplikace na trhu. Zpracujte si daňové přiznání pro fyzické osoby v roce 2024 v jednoduché online aplikaci. Pro naše čtenáře exkluzivní sleva 10 %.

DníHodinMinutVteřin
Slevový kód: PENIZE1O
Vyplnit přiznání

Pokud chcete řešit daně po staru, máme pro vás chytré formuláře.

A tohle už jste četli?

Prachy, za který se holka svlíkne i z kůže. Život prostitutky

21. 5. 2013 | Petra Dlouhá | 20 komentářů

Prachy, za který se holka svlíkne i z kůže. Život prostitutky

Pokládám na stůl tisícovku. Než po ní sáhne, nechává ji dlouho ležet. Zná ten obchod dobře. Prodala se už tisíckrát. Plnila zákazníkům nejbizarnější představy. Zažila zlatou éru prostituce.... celý článek

Terénní pracovníci v srdci chudoby: velké prohry, malá vítězství

11. 3. 2013 | Petra Dlouhá | 12 komentářů

Terénní pracovníci v srdci chudoby: velké prohry, malá vítězství

Do terénu vyrážejí vyzbrojeni očkováním proti žloutence typu A a B. „Zaměstnancům ho platíme hned po nástupu,“ říká Radka Kunešová, koordinátorka programů Člověka v tísni v Ústí nad... celý článek

Reportáž z okraje: Předlice, bída žitá až na dřeň

4. 3. 2013 | Petra Dlouhá | 22 komentářů

Reportáž z okraje: Předlice, bída žitá až na dřeň

Osm hodin, Pařížská ulice. Syrové ráno v syrovém městě. Jsem v Ústí nad Labem. Rozhodnutá vypravit se do míst, odkud už prý vlak do normálního života nejede. Chci napsat o lidech, o... celý článek

Manželé dlužníků pozor, od ledna exekutor může k vaší mzdě i účtu!

9. 11. 2012 | Petra Dlouhá | 98 komentářů

Manželé dlužníků pozor, od ledna exekutor může k vaší mzdě i účtu!

Účet manžela či manželky – pro dlužníky oáza klidu a bezpečí. Exekutor na něj nemůže. Zatím. Od příštího roku bude všechno jinak. Zákonodárci sáhli ke kontroverznímu opatření: účet... celý článek

Partners Financial Services