Předchozí díl rozhovoru: Darování obohacuje
Jaký je rozdíl v dárcovství v České republice a v jiných evropských zemích?
V rámci střední a východní Evropy patří Česko v dárcovství k lídrům. Důkazem je třeba i to, že největší a nejúspěšnější organizace v tomto regionu, která poskytuje mezinárodní rozvojovou pomoc, vyrostla právě u nás. Člověk v tísni je obří subjekt s rozpočtem půl miliardy korun, to už o něčem vypovídá.
Na druhou stranu si ale musíme uvědomit, že ve střední a východní Evropě patříme mezi ekonomicky nejsilnější státy, to má na výši darů samozřejmě velký vliv. Neznamená to ale, že by dárcovství bylo výsadou bohatých, právě naopak. Podle statistik se nejštědřeji chovají lidé, kteří jsou spíš chudší, protože ti si ze svého příjmu odříkají nejvíc. Bohatí lidé sice nedávají ze svých příjmů tak velké procento, vytvářejí ale zase největší objem darů.
Vystudoval systémové inženýrství na Stavební fakultě ČVUT a uprostřed devadesátých let strávil dva roky studiem Public Policy and Management na Texas Tech University a Carnegie Mellon University v Pittsburghu. Než se pustil do práce v českém neziskovém sektoru, pracoval jako projektový manažer a konzultant ve firmě CS-Project. Od roku 1997 pracuje v Nadaci VIA. Nejdříve v pozici projektového manažera, od roku 2000 pak jako její výkonný ředitel. V současné době se nejvíc věnuje tématům rozvoje filantropie a dárcovství v posttotalitních zemích střední a východní Evropy. Je aktivním členem mnoha domácích a zahraničních asociací, jež sdílejí přesvědčení, že filantropie patří k dobrému životu.
A pokud bychom porovnávali české filantropy s těmi ze Spojených států nebo z Velké Británie?
To je úplně jiná liga. Tyhle společnosti před námi mají obrovský náskok, což se musí logicky projevit i v oblasti filantropie. Ve Spojených státech dárcovství představuje neuvěřitelná 2,2 procenta hrubého domácího produktu. Pro nejrozvinutější státy je charakteristické také to, že suverénně největší část darů přichází nadacím od individuálních dárců.
Od kterých firem dostává Nadace Via nejvyšší dary?
T-Mobile jsem už zmiňoval, mezi další štědré dárce patří také ČSOB a Česká spořitelna, která letos získala ocenění Via Bona za dlouholetou podporu prevence a léčby drogových závislostí. Se všemi těmito společnostmi dlouhodobě spolupracujeme, což vedlo ke vzniku jejich vlastních fondů, ze kterých průběžně vyplácíme dary různým dobročinným projektům. Zajímavým příkladem štědrého dárce je také společnost Philip Morris. V tomto případě jsme totiž museli celkem dlouho čelit kritice různých neziskových organizací za to, že přijímáme peníze od tabákového výrobce. Musím říct, že najít hranici toho, kdy je pro nás dárce ještě společensky přijatelný a kdy už je to za hranou, není vůbec jednoduché. Překvapuje mě ale i postoj některých neziskovek, které jsou nám schopny říct, že je jim v podstatě jedno, zda dostanou peníze od nějaké problematické společnosti – jen s ní nechtějí být nijak spojovány. A na nás prý je, abychom se o to postarali. Takhle to ale opravdu nefunguje. My jsme se museli rozhodnout, jestli s dárcem budeme spolupracovat, a chceme, aby všechny finanční toky byly maximálně průhledné a transparentní, takže podobné čachry nepřicházejí v úvahu. Role nadací určitě není to, aby fungovaly jako nějaká morální pračka peněz.
Stává se vám někdy, že musíte dárce odmítnout, protože je společensky za hranou?
Tento problém se řeší především u firemních dárců. Občas se opravdu stane, že musíme nějakou společnost odmítnout. Vždycky se snažíme posoudit, jak se daná firma na trhu chová, jakou má pověst a jaké produkty a služby nabízí. Nesmí dojít k žádnému konfliktu s naším posláním, hodnotami ani příjemci darů. Někdy o určitých dárcích vedeme dlouhé a bouřlivé debaty, v hraničních případech pak může dojít i k tomu, že oslovíme ostatní dárce s otázkou, co by říkali tomu, kdyby se na seznamu dárců po jejich boku objevila daná firma. V jednom případě jsme byli dost překvapeni, jak velkou negativní odezvu potenciální dárce vyvolal.
Mezi nejbohatšími lidmi světa stále přibývá těch, kteří štědře podporují neziskové organizace, nebo dokonce odkazují značnou část svého majetku nadacím a charitě. Jak jsou na tom nejbohatší Češi? Jsou štědrými filantropy, nebo se dárcovství příliš nevěnují?
Myslím si, že nejbohatších Čechů, kteří se v oblasti dárcovství dostatečně angažují, není příliš mnoho. Někteří se filantropii věnují, ale nechtějí, aby se to o nich vědělo, protože se bojí závisti svého okolí. Jsem ale přesvědčený o tom, že se bude situace neustále zlepšovat. O filantropii se totiž začíná stále víc mluvit, což je jenom dobře. V poslední době se také často setkávám s bohatými lidmi, kteří se zavázali, že určité procento ze svého zisku každoročně věnují na dobročinné účely.
Věříte, že začnou ve větší míře odkazovat také část svého majetku na dobročinné účely?
Jsem o tom přesvědčený. Důvod, proč u nás zatím nevidíme tolik dobročinných závětí, je prostý. Ti, kteří vybudovali firmy a výrazně zbohatli, jsou dnes většinou teprve čtyřicátníci. Na velkou vlnu dobročinných závěti si tak ještě budeme muset pár desítek let počkat. Z rozhovorů s těmito lidmi jsem ale přesvědčen o tom, že už dnes s takovou variantou při strukturaci svého majetku skutečně počítají.
Nadace VIA je největší soukromý podporovatel komunitního rozvoje v Česku, investuje do životaschopnosti českých neziskových organizací a pomáhá obnovovat zpřetrhané tradice českého dárcovství. Od svého vzniku v roce 1997 podpořila 3200 projektů částkou přesahující 260 milionů korun, jen za loňský rok to bylo 191 dobročinných projektů za téměř 12 milionu korun. Nadace VIA vychází z přesvědčení, že odpovědnost a ochota podílet se na správě věcí veřejných a starost o své okolí jsou nezbytnými předpoklady života ve svobodné společnosti.
Jak probíhají jednání s nejbohatšími soukromými dárci? Odlišují se v něčem od běžných dárců?
U bohatých lidí se často můžeme setkat s podobným scénářem. Dlouhá léta úspěšně budují velkou firmy, ale pak se z nějakého důvodu ocitnou na životní křižovatce a rozhodnou se trochu zvolnit. Buď firmu prodají, odejdou z vedení nebo alespoň přestanou jejímu řízení věnovat tolik času jako dřív. Najednou si uvědomí, že nechtějí jen sedět na penězích, skupovat nemovitosti, auta, jachty a tak podobně. Něco jim říká, že přišel čas, aby začali také pomáhat svému okolí. Většinou ale nemají úplně jasno v tom, kde začít a čemu se přesně věnovat. My se jim pak snažíme pomoci zjistit, kam je to vlastně táhne, v jaké oblasti budou prospěšní a ještě z toho budou mít radost.
O jaké oblasti dárcovství mají nejbohatší Češi zájem?
Ti úplně nejbohatší jdou většinou cestou vlastních nadací. Kdybych měl vybrat jedno téma, o které je mezi nimi velký zájem, tak je to určitě oblast vzdělávání. Dál už je to hodně roztříštěné a nerad bych generalizoval. Dárcovství lidí většinou odráží jejich hodnoty a jejich vlastní zájmy. Někdo se zajímá o sport nebo o kulturu, jiný zase o architekturu, další má v rodině vážně nemocného člověka, a tak věnuje peníze na výzkum této nemoci. Nedávno jsem se setkal s jedním dárcem, který říkal, že je potřeba podporovat aktivisty, protože jich je v Česku málo. Motivace k dárcovství je opravdu individuální a liší se člověk od člověka.
Získáváte všechny dárce tím, že je sami oslovíte, nebo se vám už také stává, že si vás najdou sami?
Drtivou většinu našich dárců jsme oslovili jako první. Protože už v tomto oboru působíme šestnáct let, tak se čas od času najde nějaký filantrop, který k nám přijde sám. Že by to tak mohlo běžně fungovat, je sice krásná představa, ale není reálná. Často říkám, že spousta lidí nikdy nedarovala, protože je nikdo neoslovil. Naše práce je proto založena na tom, že se setkáváme s lidmi, vysvětlujeme jim, co děláme a proč to děláme. Pokud je to zaujme, tak pro ně hledáme možnosti, kam by mohli svou pomoc směrovat.
Je tu advent, přijdou Vánoce. V redakci Peníze.cz jsme se rozhodli, že zvýšíme frekvenci textů, ve kterých ukazujeme, že bohatství není jen to, co má člověk ve šrajtofli. textů, které rozdávají naději, textů o nových začátcích, o úctě člověka k člověku, o soucitu. Což ovšem neznamená, že budeme sentimentální.
Měli bychom také jednu prosbu k vám. Chystáme článek o malých lokálních charitativních akcích. Rady a tipy pro ty, kteří chtějí sami aktivně něco dělat pro dobrou věc. Pokud víte o někom, kdo například ve svém městě pořádá dobročinné aukce, koncerty na podporu psích útulků nebo domova důchodců, kdo organizuje čištění potoka nebo cokoli podobného, budeme rádi za tip. Pište na redakce@penize.cz.
Jakým způsobem hospodaříte s prostředky, které vám dárci svěří do nadačního jmění? Jak tyto peníze ukládáte a do čeho případně investujete?
Máme správní radu, investiční komisi a ze zákona jsme regulováni podobně jako penzijní fondy. Z logických důvodů jsme tlačeni do toho, abychom byli při investování hodně opatrní. Naše portfolio je diverzifikované a konzervativní, takže investujeme především do státních a korporátních dluhopisů. Dobrým tahem byla také investice do komerční nemovitosti, která se nám opravdu hodně vyplácí a přináší velmi slušné a stabilní výnosy. Díky tomu můžeme i při jinak konzervativním způsobu investování cílit na výnos 4 až 4,5 procenta ročně. Například ve Spojených státech nejsou nadace zákonem tak přísně omezovány, takže investují poměrně agresivně. Lidé tam chápou, že dlouhodobé investice potřebují čas a že může docházet k výkyvům. Během finanční krize ale nebylo výjimkou, že nadace během jednoho dne přišla o třetinu svého majetku. To byste tady asi nikomu nevysvětlili.
O nadačním prostředí hovoříte velmi zapáleně a je vidět, jak moc vás tahle práce baví. Máte přesto někdy okamžiky, kdybyste se vším nejradši praštil?
Práce v nadaci je hezká, ale člověk se při ní setká s úplně stejnými problémy jako všude jinde. Za ta dlouhá léta jsem si mnohokrát říkal, že už nevím, jak dál. Tyhle pocity ale určitě zažívá každý zaměstnanec. V takové chvíli je důležité, abychom si nakonec vše dokázali srovnat v hlavě. To se mi podařilo díky sabatiklu, tedy delšímu placenému volnu, na které jsem vyrazil na popud jedné americké nadace, která nám dlouhodobě pomáhá. Ta jednou přišla se zajímavým námětem – prý bych si zasloužil vyrazit někam daleko, kde bych mohl hodit všechno za hlavu a pořádně si odpočinout. Asi dva roky jsem to odkládal, ale v roce 2007 jsem po dohodě s kolegy a s naší správní radou nakonec opravdu odjel. S manželkou jsme chodili po horách v Evropě, s kamarádem jsem letěl do Bolívie a pak jsem na kole navštěvoval všechny příbuzné, které jsem předtím kvůli práci zanedbával. Vypnul jsem si pracovní mobil, nechodil jsem na mail a v nadaci jsem se opravdu celé tři měsíce vůbec neukázal. Musím říct, že to pro mě byl naprosto osvěžující zážitek. Uvědomil jsem si, že práce není všechno, že by člověk neměl zapomínat na své nejbližší a na své záliby. Vždycky, když mi je teď kvůli nějakým pracovním záležitostem úzko, tak si to připomínám.
Foto v boxu Petr Králík
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
