„Odborníci na víno plácají sračky,“ pustil se před pár dny Robert T. Gonzales naplno do sommeliérů. I když je jeho ostrý závěr trochu ukvapený, článek na io9 stojí za přečtení už jen kvůli výčtu vtipných pokusů Frédérica Brocheta z Bordeaux.
Zlomyslný vinař s doktorátem z psychologie dal v roce 2001 padesátce expertů ochutnat sklenku bílého a sklenku červeného. V obou ovšem bylo bílé, v té druhé jen zakamuflované potravinářským barvivem. Nikdo na to nepřišel a „červené“ si vysloužilo hodnocení typické pro opravdová červená: například že chutná po drceném červeném ovoci. Později dal odborníkům (nevím, zda těm samým) napít ze dvou lahví; jedna etiketa slibovala grand cru, druhá obyčejné stolní víno. Pointu už tušíte sami. V obou lahvích bylo to samé Bordeaux, které si ovšem vysloužilo odlišné známky: luxusně vypadající lahvinka byla „vyvážená“ a „komplexní“, zatímco čúčo „slabé“ a „ploché“.
K tomu Gonzales přidává řadu dalších pozoruhodných experimentů, včetně toho, ve kterém jen tři z osmnácti účastníků rozeznali psí žrádlo od paštiky, lančmítu a játrového salámu. Jeho závěr jsem už naznačil: chuť je nejméně dokonalý ze všech lidských smyslů, sami odborníci vínu nerozumějí, drahou lahev docení málokdo. Proto kašlete na hodnocení a pijte, co vám chutná.
Dovolím si nabídnout svůj vlastní závěr: nedílnou součástí vína je jeho příběh. Není to „něco navíc“. Příběh je víno. I proto slepé degustace dopadají tak, jak dopadají.
V každé lahvi a každé krabici se skrývají story rovnou tři:
Příběh o tom, jak víno vzniklo. V lednici mám několik lahví jedné růžové směsky. Znám lidi, kteří na ní pracovali: rodinu z Velkých Bílovic, bez webových stránek a klopotné snahy vydělat. Ztělesnění sloganu „slib toho raději málo a pak překvap“ – ne proto, že by jej vyčetli v knihách z Melvilu, ale protože Morava.
Příběh o tom, jak změnilo život ostatním. V okolí se z toho rosé stala veselková klasika. Levné a jednoduché pití, které nikdy nikoho neurazilo.
A pak příběh o tom, jak změnilo či teprve změní život vám samotným. Víno jsme nakonec s ženou nakoupili i na svoji vlastní svatbu. A v Bílovicích nečekaně dostali pár lahví navíc jako dárek.
V ledničce se mi teď nechladí sedm deci zkvašeného moštu, ale vinařská rodina, jihomoravské městečko, svatba kamarádů i naše vlastní. Přesně to, co žádná slepá degustace neodhalí.
Od vína k počítačům: Apple si může dovolit prodávat svoje notebooky dráž právě proto, že přesně takové tři příběhy jako jediná firma v oboru nabízí. Kupujete si stroj, který vznikl v hlavě geniálního vizionáře. Stroj, který změnil k lepšímu životy kreativců po celém světě. Stroj, který slibuje udělat umělce z vás – co na tom, že si texťák a fotoeditor můžete nahrát i na acer za osm tisíc.
Pokud tedy něco prodáváte, dělejte to taky tak. Vyprávějte zákazníkům všechny tři příběhy, i kdyby každý jen jedinou větou. „Jestli mají lidi rádi váš produkt, pak je to proto, že jim jeho příběh pomáhá zaplnit mezery ve vyprávění o vlastních životech,“ napsal Hugh MacLeod a těžko si vzpomenu na lepší marketingovou radu.
A naopak: až si příště budete sami něco kupovat, ptejte se na příběh za tím ukrytý. Kdo lisuje vaše víno, peče váš chleba, konstruuje vaše auto? Ta otázka stojí jen trochu času – a skoro zadarmo si díky ní nalepíte na vše ve svém životě mnohem luxusnější vinětu.
A další komentáře Michala Kašpárka
Sdílejte článek, než ho smažem
