Jezuiti a pošetilci

Kurz koruny se opět stává populárním diskuzním tématem. Zvýšená úroveň nejistoty trvá od listopadu 2013, ale ostrý pokles od prosince 2014 je přece jen mimořádný. Česká veřejnost je na svoji měnu citlivá. Není divu. Během své existence koruna zažila prakticky všechny měnové režimy, které existují.

Za starého Rakouska podléhala klasickému zlatému standardu. Byla definována jako 1/328 kilogramu ryzího zlata. Podobně byly definovány i měny ostatních vyspělých států. Britská libra obsahovala 7,3228 gramu zlata, poměr mezi oběma měnami byl tudíž 24,02 koruny za libru. Tyto měnové kurzy bývaly natolik stabilní, že byly uváděny v učebnicích financí v podobě tabulek, jejichž platnost trvala desítky let! Britská libra měla stejný zlatý obsah od roku 1816 do první světové války. Rakouská finanční historie byla poněkud barvitější, ale i zde se udržel stabilní kurz koruny od jejího vzniku v roce 1892 až do války.

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autorem knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Nová kniha Pavla Kohouta!

• Ďáblův slovník ekonomie a financí

Když impéria nešla koupit

V rámci zlatého standardu bylo skutečnou měnou zlato. Bankovky měly jen charakter dlužních úpisů, za které byla centrální banka povinna vyplatit náležitou hmotnost zlata. Zlatý standard byl nejúčinnější hrází proti inflaci. Bohužel zlato mělo i své stinné stránky.

Nerovnováhy obchodní a platební bilance v rámci zlatého standardu měly být teoreticky vyrovnávány plynutím zlata do ekonomiky a ven. Záporná bilance by tak měla vést k devalvaci domácí papírové měny a naopak. Málokterému státu se ale z politických důvodů chtělo devalvovat. Vlády raději zaváděly rozmanité obchodní bariéry, jen aby udržely bilanci zahraničního obchodu v kladných číslech.

Tyto bariéry se staly jednou z hlavních příčin válek, včetně první světové. Kdyby tehdejší Německá říše směla svobodně vyvážet produkty svého již tehdy mimořádně silného průmyslu, necítila by takovou potřebu vybojovat si impérium. Německo by si toto impérium prostě koupilo. Jako dnes.

Zdánlivá stabilita

Začátek druhé světové války znamenal zavedení nekonvertibilní měny. Až do 90. let jsme pak místo skutečných peněz měli jakési papírky s legračními obrázky, za něž bylo možné v socialistickém maloobchodě odebírat podřadné zboží. Pokud nějaké vůbec bylo.

Když se z koruny stala v 90. letech opět konvertibilní měna, nešlo již o směnitelnost za zlato, ale za měny vyspělých států. Ty ovšem mezitím ztratily zbytky zlatého krytí. Lidé se často ptají, čím vlastně jsou moderní měny kryty. Odpověď: tím, co je za ně možné koupit. Zboží, služby, investice, cokoli. Pokud například americká centrální banka vytvoří více dolarů, pak při zhruba stejném objemu americké produkce lze čekat pokles tržní ceny dolaru. Naopak, když Evropa nyní uvažuje o podobné akci s eurem (zatímco americký Fed ji už ukončil), klesá kurz eura vůči dolaru.

Vrátíme-li se k dobrodružstvím české koruny, do května 1997 fungovala v režimu pevného kurzu v poměru k německé marce a americkému dolaru. Pevný kurz „menších“ měn vůči dolaru a marce byl tehdy uznáván akademickými ekonomy jako ideální uspořádání, které omezuje inflační tlaky, poskytuje jistoty zahraničnímu obchodu a investorům a stabilizuje hospodářství.

Tento akademický konsenzus ovšem skončil právě v květnu 1997 s asijskou krizí. Ukázalo se, že za zdánlivou stabilitou se skrývaly obrovské nerovnováhy v zahraničním obchodě a v investicích, stejně jako bubliny špatných úvěrů. A i když některé menší země i nadále praktikují pevné kurzy, jejich přitažlivost od té doby definitivně upadá.

Trapné opomenutí

Do módy přišlo inflační cílení a volně (nebo téměř volně) plovoucí kurzy. Inflační cílení nabízelo lákavou představu, že lze stabilizovat inflaci, což zároveň přispěje k celkové ekonomické stabilitě. Volný měnový kurz pak automaticky vyřeší nerovnováhy zahraničního obchodu. Krásná idea!

Kdyby ovšem fungovala. Většina světových bank aplikovala od 90. let různé explicitní či skryté formy inflačního cílení. Výsledkem byla největší finanční krize od 30. let. Ve svém zaujetí indexem spotřebitelských cen totiž centrální bankéři úplně zapomněli, že existují i jiné druhy inflace. Zejména inflace peněžní a úvěrová. Když v roce 2007 objemy peněz a úvěrů rostly dvojciferným tempem, centrální bankéři se holedbali, jak pěkně udržují stabilní ceny a jak jsou dobří.

Bylo to velmi trapné opomenutí, uvážíme-li, že pojem měnové inflace byl široce známý v 19. století a jako první jej patrně popsali španělští jezuité Martín de Azpilcueta či Juan de Mariana ve století šestnáctém. De Mariana mimochodem velmi ostře vystupoval proti expanzivní měnové politice, pro kterou se tehdy ještě používal termín znehodnocování měny.

Na četné otázky čtenářů ohledně budoucnosti směnného kurzu české koruny mohu jen suše odpovědět, že ti pošetilci jsou schopni čehokoli. Řeč je o centrálních bankéřích paušálně. Nikdy nevíte, které nedopečené ekonomické teorie se kdy zase chytnou. Ovšem až jejich duše skončí v pekle, ďáblové jim budou předčítat De Marianovy traktáty.

Švýcaři to balí

Od roku 2008 stoupl objem zahraničních deviz v rozvaze banky ze 47 miliard franků na 476 miliard, tedy na desetinásobek. Většinu z toho tvoří právě eura. Jenomže tlak Evropské centrální banky na oslabení eura je tak silný, že mu už nejde dál čelit:

• Frank vystřelil ke hvězdám. Švýcarsko hází ručník do ringu

Dodatek

Tento článek s výrokem na adresu centrální bankéřů — „ti pošetilci jsou schopni všeho“ — vyšel v Lidových novinách ve stejný den, kdy Švýcarská národní banka velmi překvapivě ohlásila konec devizových intervencí do té doby udržujících kurz franku na hodnotě 1,2 za euro. Frank poté posílil o téměř 19 procent. (Psáno v pátek 16. ledna ve tři hodiny odpoledne.)

Takový měnový šok je ekonomicky velmi problémový a ve vyspělých zemích nevídaný. Vzniká otázka, co švýcarské centrální bankéře vedlo k tomuto podivnému rozhodnutí. Nabízí se několik variant:

• Švýcarští centrální bankéři ve své moudrosti viděli – na rozdíl od nás, prostých občanů – potenciální rizika, jejichž vážnost převyšovala nepříjemné vedlejší účinky jednorázové revalvace měny o téměř pětinu. Může být.
• Švýcarští centrální bankéři měli starost ohledně překotného růstu bilance centrální banky. Možná se zalekli velkých čísel, což by nebylo překvapivé. Jste-li centrální bankéř a vaše bilance se postupně blíží hodnotě HDP celé ekonomiky, můžete právem pociťovat jisté mrazení. Tyto obavy mohly být ještě posíleny pravděpodobným brzkým začátkem kvantitativního uvolňování ze strany Evropské centrální banky. Na druhé straně není jasné, zdali náhlé zhodnocení měny může tento problém účinně vyřešit. Kapitál se do Švýcarska hrnul před zavedením kurzového stropu i po jeho zavedení. Je vysoce pravděpodobné, že se pohrne i nadále.
• Švýcarští centrální bankéři přes noc zhloupli a zapomněli veškerou teorii měnové politiky. Nepravděpodobné.
• Teorie měnové politiky ve skutečnosti nikdy pořádně nefungovala. Ve snaze najít nejméně špatné řešení Švýcaři prostě zazmatkovali. Tuto možnost považuji za nejpravděpodobnější.

Dlouhodobý investiční produkt

Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.

Založte si DIP

Sdílejte článek, než ho smažem