Zdroj: Shutterstock
Několikrát jsme v průběhu seriálu opakovali, že klíčem k „udržitelnému investování“ je rozkládání rizik, tedy diverzifikace portfolia. Rozdělili jsme investiční možnosti podle jejich rizikovosti:
A naznačili jsme, jak si namíchat investiční koktejl podle své chuti, zmínili jsme, jak je pro to důležitý investiční horizont (kdy budu peníze z investice potřebovat) a jak mu přizpůsobit investiční strategii. V té samé souvislosti jsme mluvili i o tom, jak se v podobě portfolia odráží osobnost investora a jeho vztah k riziku:
V minulém díle jsme taky zmínili rozdíl mezi aktivním a pasivním investováním. Pro někoho je nejlepší strategie nakoupit (nebo ještě líp pravidelně nakupovat) a zapomenout, někdo ale dá přednost aktivní správě investic, tedy tomu pravidelné úpravě portfolia podle toho, co se právě děje na trhu.
Otázce správy portfolia se podrobněji budeme věnovat dneska. Zdálo by se totiž, že klasický drobný investor, který vloží svoje peníze do podílových fondů, investuje pasivně. V nejběžnějším scénáři jednorázově nakoupí podílové listy, případně je nakupuje pravidelně – a jinak nedělá nic. To ovšem není pasivní investování. Naopak, většina podílových fondů se pyšní tím, že portfolio aktivně spravuje. To znamená: platí manažera portfolií, který sleduje trhy a dává pokyny k nakupování nebo prodeji cenných papírů do majetku a z majetku fondu. Takový člověk se většinou snaží na základě dlouhodobé analýzy trhu a v souladu se strategií fondu vybírat kvalitní aktiva k delšímu držení.
Za jeho práci platíte takzvaným správcovským nebo manažerským poplatkem, který se nejčastěji odvádí ročně, bývá to procento nebo dvě procenta ze spravovaného kapitálu. Jiným modelem je success fee, tedy poplatek za úspěch. Jeho výše, jak název napovídá, závisí na tom, kolik vám fond za rok dokázal vydělat. V praxi se pochopitelně oba modely můžou doplňovat.
Zároveň investor většinou ve fondu platí vstupní poplatek (bývá ve výši 1–5 procent investované částky), výjimečně také poplatek výstupní. Ty jsou nicméně jednorázové, a proto je lepší orientovat se spíš podle ročně účtovaných správcovských poplatků. Ještě spolehlivější ale je nahlédnout do povinně zveřejňovaného dokumentu zvaného KIID (klíčové informace pro investory) a v něm hledat zkratku TER. Ta znamená total expense ratio, tedy celkovou roční nákladovost fondu. Čím je vyšší, tím dráž vás fond vyjde. Rozhodující ale je, kolik vám po stržení poplatků zbyde – dobře vynášet může jak fond levný, tak drahý.
Při investování do půjček nedávají slovní spojení pasivní investování a aktivní investování smysl. Nebo ne ten, jaký při investování s pomocí tradičních nástrojů. Investujete svoje peníze do půjčky a čekáte na úroky a na splacení. Pokud potřebujete peníze, můžete svoji investici prodat, ale aktivní správě portfolia se to přece jen nepodobá.
Aktivní ale můžete být už při vytváření portfolia: v tom, jak si vybíráte, komu půjčíte a jak svoje peníze rozložíte. Existují ale také možnosti, jak tvorbu portfolia automatizovat: nastavit dopředu pravidla a vlastní investování už přenechat stroji. „Na podobném principu jsme založili službu Zonky Rentiér, vymysleli jsme ji našim investorům doslova na míru. Existuje velká skupina těch, kteří nemají čas na manuální investování. Nebo je to zkrátka nebaví. Kromě úspory času je výhodou automatické rozložení do nízkorizikových spotřebitelských úvěrů, které procházejí přísnými riskovými schvalovacími procesy. Z každých deseti poptávek po půjčce na Zonky projde jen jedna, což je dokonce nižší procento než v bankovním segmentu,“ vysvětluje šéf risku peer-to-peer platformy Zonky Aleš Černý.
V minulém díle seriálu jsme varovali před pokušením „časovat trh“: strategie vybírání nejlepšího času k prodeji a nákupu většinou dlouhodobě ke ziskům nevede. Myšlenka, že v dlouhodobém horizontu nakonec trhy rostou, takže často stačí nakoupit a počkat, vedla ke vzniku pasivních fondů, které správce portfolia a jeho tým a jejich kanceláře nebudou potřebovat. Nejčastěji bývají navázané na některý burzovní index a podle jeho složení případně upravují své portfolio.
Poplatek za vstup, poplatek za výstup, poplatek za správu… Neplatíte málo. Poradíme, co si hlídat, ale univerzální rada není.
Jaké jsou rozdíly mezi klasickým podílovým fondem a ETF, pro koho se který hodí, kolik stojí a jaká má který rizika? Poradíme:
Fond, který by byl navázaný například na jeden z nejznámějších akciových indexů Dow Jones Industrial Average by tedy nakupoval a držel akcie třicíti předních amerických podniků, které index tvoří, a to ve stejném poměru, v jakém jsou zastoupeny v indexu – něco přes osm procent by tvořily třeba akcie Applu, skoro pět procent akcie Microsoftu, přes tři procenta Walt Disney. Pokud by se složení indexu proměnilo, což se děje zřídka, fond analogicky prodá a nakoupí odpovídající akcie.
Tyto pasivní fondy zvané ETF – burzovně obchodované fondy mají sice malou roční nákladovost, většinou ve spodních desetinách procenta za rok, mají ale také svoje mouchy. Zejména pokud jste zvyklí počítat v korunách.
První nevýhoda je, že – stejně jako u podílového fondu – vás něco stojí samotné nákupy. U podílového fondu vám z každého vkladu strhnou vstupní poplatek, u ETF nakupujete akcii daného fondu – a takový nákup vám musí zprostředkovat obchodník zvaný broker. Brokerské společnosti, které působí v Česku si za jeden takový nákup většinou řeknou o stokoruny, i když existují i světlé výjimky.
Především ale nejste nijak chránění proti kurzovému riziku.
Kurzové nebo také měnové riziko plyne ze změn kurzů měny, ve které investujete, a měny, „ve které žijete“. A žádné ETF, které by fungovalo v české měně, k dispozici není: nejspíš nakoupíte fond v dolarech nebo eurech.
Když se podíváte na graf kurzu dolaru, v roce 2000 byl za zhruba 40 korun. V roce 2008 se dostal hluboko pod dvacet korun. Pokud jste si tedy v roce 2000 pořídili majetek za tvrdý dolar, prodávali jste ho v roce 2008 za dolar dvakrát měkčí.
To je samozřejmě extrémní případ, ale v době, kdy jsou centrální banky ochotné kurzy měn manipulovat – poměrně nedávno to ostatně prováděla i naše ČNB – můžou i extrémy přicházet častěji.
Existují sice způsoby, jak se proti měnovému riziku zajišťovat – jenže to už je kapitola spíš pro pokročilé.
Zatím jsme zmiňovali investice, ve kterých je někdo pasivní nebo aktivní za vás. Protože jsou jednak běžné a jednak vhodné pro začátečníka. Můžete ale pochopitelně vzít věci do svých rukou a být aktivní nebo pasivní napřímo, nakupovat a prodávat nebo neprodávat investiční nástroje podle své chuti. Jen přitom nezapomínejte na pravidlo: nedávejte peníze do něčeho, čemu nerozumíte.
Zonky je finančně-technologická společnost, která už lidem poskytla úvěry v hodnotě přes 10 miliard korun. Na trhu se spotřebitelskými úvěry tak dnes Zonky plně konkuruje bankovním společnostem. Zároveň spravuje portfolio desetitisícům investorů.
Gabriel Pleska
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
29. 6. 2020 9:48, kalich
Již v 90tých letech jsem začal vytvářet vlastní dlouhodobé akciové dividendové portfolio nákupem akcií přímo na burze. Podobně jako každý i fondy jsem se dopustil dodnes řadu chyb,ale bylo jich mnohem méně než správných rozhodnutí a navíc některé chyby se daly i někdy napravit třeba jen částečně. Prakticky od roku 2000 veškeré mé obchodování na burze nejde na úkor domácnosti (pouze využívám zisky z výhodných prodejů+ dividendy). Řídím se jednak pravidlem,že investování peněz do akcií nesmí nikdy chybět v domácnosti a jasnou úvahou,že když jsem nebo nejsem úspěšný podnikatel,tak bych měl mít i úspěšné emitenty ve svém portfoliu,kteří mi též přináší zisk (dividendy) a někdy i max. výhodný prodej! Fondy považuji za nouzové řešení pro ty co mají malý vstupní kapitál (investují postupně v malých objemech),jinak je to špatná neprůhledná varianta,kterou stejně musí drobný investor sledovat a tak jako u nákupu akcií i někdy zavčas prodat jako třeba letos nejpozději v lednu a třeba dubnu znovu nakoupit a mít i nějaký zisk!
V diskuzi je celkem (6 komentářů) příspěvků.