Z Rapotína až na konec světa

Filip pochází z Rapotína u Šumperka na severní Moravě, v posledních letech však - pokud není v zahraničí - bydlí na vysokoškolských kolejích a studuje na Vysoké škole ekonomické. Studium ho ovšem občas trochu brzdí v cestovatelském rozletu. Do půlky letošního září byl ve Spojených státech, pak se ale musel vrátit do Čech, protože už dále nemohl odkládat své studium. "Podle studijních podmínek můžu přerušit studium jen celkem na dva roky a tuto možnost jsem už vyčerpal, takže se teď vracím a budu tu školu muset dodělat," říká neradostně. I po dokončení školy chce ve svém životním stylu "napůl doma napůl ve světě" pokračovat. "Nemám jediný důvod najít si práci od devíti do pěti a dostat čtyři týdny dovolené. Možná se to někdy změní, ale zatím chci jezdit po světě, poznávat lidi a když pracovat, tak dělat něco zajímavého nebo přínosného."

Kde na to bere?

Chuť cestovat občas určitě přepadá každého z nás, většinou ale narazíme na problém, kde na to vzít. Filip na tom není jinak a proto skoro vždy na cestách pracuje, neboť jak sám říká, nejlepším způsobem, jako něco poznat, je v tom žít a pracovat. Díky tomu je schopen být v řadě pro běžného Čecha drahých zemí po mnoho měsíců a ještě si dovézt peníze zpátky. Poznamenává k tomu ale, že je důležité někde vzít peníze na první cestu. "Mně poprvé půjčili rodiče a nebyla to malá částka. Díky ní jsem dostal vízum do Austrálie a mohl tam jet. Pokud bych tuto šanci neměl, asi bych z toho dobrodružného věku odrostl dřív, než bych si na cesty našetřil. Teď bych třeba taky seděl někde v kanclu (rozhovor probíhal přes ICQ a Filip seděl v kanceláři internetového obchodu na druhém konci světa), ale po ránu bych si nemohl skočit na chvíli do moře."

"Moje první práce v cizině (Austrálii) byla na první pohled absurdní činnosti – trhal jsem zelená, úplně nezralá jablka a házel je na zem. Vždy jsem musel na stromě něco nechat a to něco potom dorostlo do zrůdných rozměrů a stálo to na trhu o dost víc, než kdyby nechali dozrát všechno." Mnoho dalších Filipových zaměstnání bylo spojeno s loďmi. Jednou se plavil na plachetnici z Bostonu do Halifaxu v Kanadě, kde měla loď vydělávat vožením turistů. Uprostřed moře se jim ale pokazil motor a bez něj se toho moc dělat nedalo. Z turistů tak nebylo nic, ale Filip na to rozhodně nevzpomíná ve zlém: "byla to velká pohoda - sedíš za kormidlem, všichni ostatní spí, je hrozná zima a vidíš hvězdy a ta dvacetimetrová potvora se nakláni a tiše pluje dopředu... dokonce jsem jednou takhle v noci viděl i polární záři..." Pracoval také na lodi na lov humrů – za týdenní "výlet" na moře se dá vydělat 1200 i více dolarů. Rybáři jsou ale placení podílem na zisku, což však může být ošemetné v případě, že se loď pokazí – pak dostanou jen nabídku pracovat na opravě zadarmo.

Hrál turistu, aby měl na jídlo

Kromě Ameriky a Austrálie strávil i delší dobu v Indii, v Kašmíru a v zemích, které jsou na cestě z těchto míst do Čech. V rozvojové zemi musel pracovat jen jednou. Indický bankomat mu totiž všechny pokusy o výběr zaznamenal jako úspěšné, i když se nepovedly a těch dvacet tisíc rupií (v té době šlo asi o 16 000 korun) odečtených navíc z jeho účtu znamenalo, že si musel v Dillí vydělávat na stravu. Ubytování vyřešil tak, že se v hostelu domluvil, že mu počkají s placením a k penězům na jídlo přišel tak, že využil faktu, že vypadal jako turista. Místní rikšové, stejně jako tuk-tuky v Bangkoku a podobní "přepravci" v jiných velkých městech si přivydělávají vozením turistů do obchodů, kde se jim snaží něco prodat. Rikša za každého turistu dostane odměnu a Filip se s nějakým rikšou domluvil, že bude předstírat, že si chce něco koupit, pak bude muset z nějakého důvodu (třeba na schůzku) narychlo odejít a nic nekoupí. Rikša však dostane peníze a s Filipem se o ně rozdělí. Tuto činnost naštěstí nemusel provozovat dlouho, problém s kartou se totiž podařilo vyřešit po několika málo telefonátech.

Kromě půjčky na první cestu mu rodiče jako studentovi ještě každý měsíc přispívají na živobytí. "Dostávám od nich čtyři tisíce a kromě toho mi ještě spoří na stavební spoření. Tyto peníze by mi ale nestačily, záleží na tom, jestli jsem se zrovna odněkud vrátil, nebo jak moc se cítím bohatý, většinou ale utratím několikanásobně víc, než dostanu od rodičů." Filip uvažoval i o tom, že by nějaké peníze investoval. "Chtěl jsem si koupit nějaký pozemek, nebo peníze jinak investovat, ale nakonec jsem moc neušetřil."

Jak už víme z Filipovy indické historky, používá na cestách platební kartu. Účty má ve dvou českých bankách a jeden měl i v Austrálii. Ve Spojených státech žádný účet nemá, na všechno se používají šeky a například zasílání peněz do zahraničí je hodně drahé. Filip si tedy raději vezme šeky a domů si peníze převeze v hotovosti. K českým účtům má platební karty a přímé bankovnictví. V první z bank má sice dobrou kartu s cestovním pojištěním, ale jejich přímé bankovnictví je tak zabezpečené, že nefunguje. Z druhé banky používá telefonní bankovnictví, díky tomu, že může do ČR volat za asi pět centů za minutu, stojí ho to skoro stejně, jako by byl tady. Nejvíce se mu ale líbil internet banking australské banky – k přístupu stačilo jméno a heslo a když je zapomněl, tak jim z Čech zavolal a oni mu ho řekli. "Není to sice moc bezpečné, ale je to pohodlné," říká spokojeně. Poplatek zahrnující vedení účtu a řadu služeb byl přitom jen pět australských dolarů (asi osmdesát korun) měsíčně. Kartu, kterou k účtu dostal, Filip pořád používá, i když ne k placení. Při cestách s ní prokazuje imigračním úředníkům svoji "bonitu" – kombinace české a australské karty působí lépe než samotná karta česká.

Naše doporučení

Vzhledem k tomu, že Filip ještě pořád studuje a má už většinu produktů, které může potřebovat – stavební spoření, běžný účet s přímým bankovnictvím, platební kartu s cestovním pojištěním - mu jich moc dalších doporučit nemůžeme. Spíše obecné doporučení by bylo více šetřit, aby si třeba v okamžiku, kdy se bude chtít vrátit natrvalo, mohl zařídit vlastní bydlení.

Filipa nejvíce trápí současný kurz dolaru, například před rokem by jeho dolarové úspory měly o třetinu vyšší hodnotu než dnes, což je dost znát. Jelikož i na další léta se očekává posilování koruny, řešením by mohlo být pravidelné zasílání peněz domů na korunový účet, kde se dolary automaticky převedou na koruny podle aktuálního kurzu. Je však třeba posílat vyšší částky (alespoň tisíc dolarů), aby mělo smysl vynaložit poplatky na zaslání peněz. Pak je také důležité vybrat vhodnou banku s dobrým spojením do Filipovy české banky - pokud totiž půjdou peníze přes mnoho prostředníků, bude jim platit další zbytečné poplatky.

Co byste Filipovi poradili vy? Také byste tak rádi cestovali? Podělte se o své zkušenosti a zážitky s ostatními.

Toto je jeden z příběhů napsaných pro přílohu Extra časopisu Reflex, který vyšel tento týden. Další příběhy budou vycházet po následujících sedm týdnů.