Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Když Československo přijalo Marshallův plán

| rubrika: Když se řekne | 24. 6. 2017 | 8 komentářů
Píše se červenec 1947. Jan Masaryk vystupuje v Praze z letadla s triumfálním úsměvem: „Stalin po nás chtěl, abychom se stali jeho pohůnky, ale odmítli jsme to. Jsme svobodný národ!“

V roce 1937 byla ekonomická výkonnost jednoho Čechoslováka na devíti desetinách výkonnosti jednoho Rakušana. V roce 1948 se poměr dokonce otočil na 111 procent ve prospěch Československa. Tolik statistika doktorky Jutty Boltové z univerzity v nizozemském Groningenu. 

Po roce 1948 se ale poměr začal zhoršovat. V roce 1958 jsme byli na 78 procentech rakouské úrovně. V přelomovém roce 1968 již na 72 procentech. Rok před „sametovou revolucí“ na 55. 

Celých těch čtyřicet let národ věděl přinejmenším o některých z největších chyb, které se staly. Když se ministr zahraničí Jan Masaryk vracel v červenci roku 1947 z Moskvy jako – podle svých vlastních slov – Stalinův pohůnek, bylo rozhodnuto, že Československo nepřijme Marshallův plán. Vzpomínka zůstala v lidové paměti po celou dobu totality. Stalin nám zabránil přijmout pomoc a namísto ní Československu vnutil socialismus. Proto jsme ve srovnání s Rakušany nuzáci. 

Některé pravdy bývají jednoduché a toto je jedna z nich. Jeden rozhodující moment určil směr vývoje na desítky let dopředu. Jaké by to s námi ale mohlo být, kdyby naši předkové v roce 1947 Marshallův plán přijali

Tenhle článek je z printu!

Článek, který právě čtete, by tu nebyl, kdybychom nevydávali tištěný FINMAG. Předplaťte si nás a takovéhle parády můžete číst šestkrát do roka. Za 294 korun. To je 49 korun za každé číslo. To je polovina krabičky od cigaret, jedno kafe nebo béčkovej lak na nehty. 

Koupit časopis Finmag

Základy prosperity

Nejprve si zopakujme, v čem plán spočíval. Nešlo o pouhé poslání peněz. Američané pomáhali Evropanům s transferem technologií a podstatnou modernizací ekonomiky. Na předválečnou úroveň průmyslové výroby se Evropa dostala počátkem padesátých let a růst vydržel až do let sedmdesátých. 

Západoevropskému průmyslu se dařilo, protože Marshallův plán Evropanům prakticky vnutil otevření hranic, svobodný obchod a kapitalismus – namísto protekcionismu, obchodních bariér a různých variant socialismu a plánovaného hospodářství. Pravda, Američané to dělali částečně ze sobeckého zájmu: otevřené evropské hranice byly výhodné pro americký export. Je rovněž fakt, že začátkem padesátých let, kdy Marshallův plán vrcholil, se ještě nedalo mluvit o úplně svobodném obchodu bez cel, tarifů a mimocelních bariér. Nicméně základy byly položeny a liberalizace mezinárodního obchodu pokračovala i po ukončení americké pomoci. 

O úspěchu Marshallova plánu vypovídá i osud jediné západoevropské ekonomiky, která se kromě Československa (tehdy ještě bylo západní zemí) Marshallova plánu nezúčastnila: Španělska. V roce 1947 Španělsko dosahovalo 90 procent výkonnosti Německa v přepočtu na hlavu. V roce 1960 to bylo jen 40 procent.

130 miliard

dnešních dolarů zainvestovaly Spojené státy do osmnácti válkou poničených zemí. Nejvíc pomoci, 26 % celkové sumy, putovalo do Spojeného království, 18 % do Francie a 11 % do západního Německa. Československo po sovětském nátlaku účast odmítlo.

Škoda kupuje Volkswagen

Zpět k našemu příběhu. V červenci 1947 vystoupil ministr zahraničí Jan Masaryk na starém ruzyňském letišti z letadla s hrdou zprávou: „Stalin po nás chtěl, abychom se stali jeho pohůnky, ale odmítli jsme to. Nechceme německou nadvládu nahradit sovětskou nadvládou. Jsme svobodný národ!“ 

Vzápětí umírá komunistický lídr Klement Gottwald na infarkt způsobený nervovým vypětím a odpadá tak poslední překážka na cestě k demokracii a tržnímu hospodářství. Marně se sovětský poradce Valerian Zorin snaží zmobilizovat a koordinovat Komunistickou stranu Československa, která se bez silného vůdce tříští na frakce a v předčasných volbách ztrácí pozice. 

Američané poskytnou Československu peníze, které ekonomika nutně potřebuje. Za ně se nakupují stroje, zařízení, patenty i know-how. Škodovka v Mladé Boleslavi i Tatra v Kopřivnici získávají nejmodernější výrobní linky, stejné jako jsou ty v Detroitu a v Dearbornu. Československý automobilový průmyslu ovládá střední Evropu a jeho moc se šíří po světě stejně jako před pár desítkami let sláva Baťových závodů. V Německu Škodovka kupuje trosky Hitlerem založené automobilky známé jako Volkswagen. Toto nacisticky znějící jméno (Národní vůz!) se hned mění na Skoda Werke Deutschland, ve zkratce SWD. Baťovy továrny mimochodem prosperují rovněž, zvláště pak poté, co Amerika zprostředkovala dohodu mezi Baťovou rodinou a československou vládou o částečném navrácení již znárodněného podniku. 

Americký politický nátlak se netýkal jen firmy Baťa, ale zahrnoval i velkou část konfiskovaného židovského majetku. Do země se vrací rodina Petschků a obnovuje své někdejší bankovní podnikání. Praha se stává finančním centrem Evropy i díky nim a obnovenému fungování pražské burzy

Husák přikrmuje stát

V roce 1960 je Československo ekonomicky na úrovni Francie, mírně pod úrovní Švédska, vysoce nad úrovní Finska, Irska a podobných nově industrializovaných zemí. Na rozdíl od Francie nebo Británie má jen velmi malé dluhy a jeho měna si získává podobný status jako německá marka, nebo dokonce švýcarský frank

Československo profituje i z vlny uprchlíků ze sovětských satelitů, které se nedokázaly vyprostit z moskevské sféry vlivu. Jistý Maďar jménem András Gróf (později světově proslulý pod svým počeštěným jménem Ondřej Hrabě) využívá příznivého podnikatelského prostředí a zakládá akciovou společnost Intel. Peníze poskytne částečně bankovní dům Petschek, částečně emise akcií na pražské burze – na světě je druhý pilíř československé ekonomiky. 

V sedmdesátých letech se ale věci začnou měnit k horšímu. Československo zasahuje ropný šok a recese. Vláda sociálního demokrata Gustáva Husáka točí kormidlem doleva. Svůj vliv má i vzpomínka na dramatický rok 1968, kdy masivní demonstrace radikálních levicových studentů vyděsily tehdejší lidoveckou vládu do té míry, že začala masivně reformovat ekonomiku směrem k sociálnímu státu. 

Pragmatik Husák, jehož sociálnědemokratická strana zvítězila v mimořádných parlamentních volbách v roce 1969, v tomto kurzu pokračuje. Inspiruje se Švédskem a prudce zvyšuje daně, aby bylo na podpory v nezaměstnanosti, sociální dávky tak či onak znevýhodněným a na další vymoženosti. Husák též zvyšuje minimální mzdu a zavádí zákoník práce podle francouzského vzoru. Ze stejné země si bere inspiraci pro založení Administrativní akademie, elitní školy pro výchovu vládních úředníků a politiků. 

Výsledky této politiky jsou smíšené. Na jedné straně Československo soutěží se Švédskem o první místo na světě v potlačení příjmové nerovnosti. Na straně druhé se Ondřej Hrabě nechává slyšet, že neutíkal před komunismem, aby platil devadesátiprocentní daň z příjmu. I s centrálou Intelu odchází do USA a mění si jméno na Andy Grove. Podobná prohlášení zazní i od dalších československých bankéřů a průmyslníků. 

Výsledkem je únik kapitálu a pokles příjmů státní pokladny. Centrální banka se snaží povzbudit chřadnoucí ekonomiku zvýšením objemu peněz v ekonomice podle poučky, že inflace je kladně korelována s hospodářským růstem. Dosáhne ale jen vysoké inflace doprovázené stagnací. V roce 1982 inflace vrcholí na hodnotě pětadvaceti procent. Částečně se díky ní daří rozpustit státní dluh, ale skvělá pověst koruny jako rezervní měny je ta tam. 

Revoluce naruby

Dlouholetá mocenská hegemonie sociálních demokratů končí v roce 1989 v důsledku nevalných hospodářských výsledků. Prezidentem se stává liberálně orientovaný Václav Havel a předsedou vlády Václav Klaus, stoupenec Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana. Vláda snižuje nejvyšší daňové sazby a mírně omezuje některé služby sociálního státu. 

Výsledky jsou dramatické. Hned po oznámení reforem v listopadu 1989 následují demonstrace proti „bezohledným škrtům“, „asociálním úsporným opatřením“ a „fašistické pravicové protilidové vládě“. Zradikalizovaní levicoví studenti obsadí vysoké školy a Praha se na několik dní stane centrem pozornosti světových médií. 

Důsledkem jsou předčasné volby, ve kterých dominují komunisté. Ke zklamání radikálů ovšem nepřikročí k zavedení plánované ekonomiky – už jen proto, že se za železnou oponou za Krkonošemi a Košicemi právě hroutí plánované ekonomiky sovětského bloku. Vláda se spokojí se znárodněním bank (inspirována Françoisem Mitterandem o desetiletí dříve) a jinak vládne vcelku pragmaticky, společně s mocenskou klikou spolužáků z Administrativní akademie. 

Ekonomice se ovšem nedaří dobře. Po emigraci Ondřeje Hraběte a znárodnění bankovního domu Petschek se hroutí i další významný pilíř: mladoboleslavskou Škodovku i s SWD kupuje indický konglomerát Tata Motors. „Jde možná o urážku národní pýchy,“ píší Hospodářské noviny, „ale bylo by snad lepší nechat Škodu padnout? Jednoznačně nikoli.“ 

George Catlett Marshall

George Catlett Marshall

Americký pětihvězdičkový generál a politik. Ministr zahraničí (1947–1949) a obrany (1950–1951) ve vládách prezidenta Harryho Trumana coby nestraník.

Přesně před sedmdesáti lety, 5. června 1947, předložil v projevu na půdě Harvardovy univerzity Plán evropské obnovy, neformálně známý jako Marshallův plán. Program obnovy trval čtyři roky.

V roce 1953 za jeho prosazení Marshall získal Nobelovu cenu míru.

Chvíli je líp, pak je euro

Po mimořádných volbách se v roce 1998 stává premiérem Václav Klaus a prezident Václav Havel hovoří v památném projevu o „spálené zemi“ a „mafiánském socialismu“. Země se opět pokouší o krotké reformy, ale sociální stát je již příliš zakořeněn, než aby bylo možné se jej zbavit. Lidé si zvykli na pohodlí, na státem zaručené bezpracné příjmy, na služby zdarma, na žití z podstaty a na dluh. 

Přijetí eura v roce 2000 umožní ještě další vlnu zadlužování podniků i domácností. Nastává několik let konjunktury, kdy státní dluh poklesne ze 120 na méně než 100 procent hrubého domácího produktu, a nezaměstnanost se dostane dokonce pod osmiprocentní hranici, poprvé od roku 1974. Zdá se, že společná evropská měna vskutku přináší růst, prosperitu, zaměstnanost a všechny myslitelné výhody… ovšem jen do roku 2008, kdy je náhle a bez varování všechno jinak. 

Takto se mohl vyvíjet osud hypotetického svobodného Československa. Nesmysl? Víceméně vše, co bylo popsáno (až na Ondřeje Hraběte) se ve skutečnosti v určité obdobě odehrálo v různých zemích západní Evropy. Po fenomenálním růstu přišla stagnace, bobtnání sociálního státu, dočasný růstový impulz v podobě eura, úvěrová deprese a tak dále. Vše, co jsem popsal ve fiktivních reáliích demokratického Československa let 1947 až 2008, se stalo. Pouze jinde v Evropě. 

Závěr? Marshallův plán byl fenomenálně úspěšný a dal zúčastněným zemím náskok, který trvá dodnes. Ten byl ale, za prvé, vytvořený svobodným obchodem a podnikáním, nikoli sociálními vymoženostmi. Za druhé, nemusí (a nebude) trvat navěky. 

Ale co ostatně trvá navěky? Snad jen iluze, že vláda pomůže vyřešit vaše problémy.

Vyšlo v tištěném FINMAGU. Podpořte nás a užívejte si články, jako je tenhle, šestkrát do roka.

  • RSS
  • Kindle
  • Poslat e-mailem
  • Vytisknout

Líbil se vám článek?

+20
Ano
Ne

Diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

26. 6. 2017 8:42, Vodník Česílko

Já myslím, že klíčové byly volby v r. 1946. Ty byly zcela svobodné, a nikdo nás nenutil, abychom dali přes 40 procent hlasů komunistům. To byl asi ten Rubikon, od kterého už nevedla žádná cesta zpět. Kdyby tehdy KSČ získala třeba "jenom" 20-25 procent, tak by mohla být spousta věcí jinak...

Reagovat

 

+7
Líbí
Nelíbí

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

25. 6. 2017 16:35, Pepa.

Asi byste mel prestat koketovat s lehkyma drogama, evidentne Vam to nesvedci.

Reagovat

 

-3
Líbí
Nelíbí

Další příspěvky v diskuzi (8 komentářů)

27. 6. 2017 | 8:32 | Vodník Česílko

Ano, ale právě to mám na mysli. Ten výsledek voleb nijak neokecáme, to jsme si zavařili sami. A to jsem ještě nenapsal, že sociální demokraté v r. 1946 vystupovali, pokud si to vůbec lze představit, v některých ohledech...více

26. 6. 2017 | 18:46 | JSCH

Abych to zmírnil, ano, kdyby komunisté nedostali tolik hlasů od dobrovolných voličů, nebyl by nástup komunismu tak snad a rychlý. Ale většina českých politiků (na Slovensku to bylo jinak) v letech 1945 a 1946 adorovala Sovětský...více

26. 6. 2017 | 18:38 | JSCH

Právě že volby v roce 1946 nebyly zcela svobodné. To je dlouhodobě tradovaný omyl vycházející z dobové propagandy. Především nebyly povoleny některé tradiční strany, jejichž bývalí představitelé byli vyloučeni z voleb (jen...více

26. 6. 2017 | 8:42 | Vodník Česílko

Já myslím, že klíčové byly volby v r. 1946. Ty byly zcela svobodné, a nikdo nás nenutil, abychom dali přes 40 procent hlasů komunistům. To byl asi ten Rubikon, od kterého už nevedla žádná cesta zpět. Kdyby tehdy KSČ získala...více

26. 6. 2017 | 2:39 | JSCH

Znárodnění, o kterém jsem napsal, se dělo podle dekretů presidenta republiky (ale ten jen podepisoval, na čem se usnesla koaliční tzv. Košická vláda, která po svém ustavení v dubnu 1945 vyhlásila program dající se do značné...více

Přihlášení

Jméno

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!

Všechny materiály © 2000 - 2017 Peníze.CZ a dodavatelé. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1213-2217. Doslovné ani částečné přebírání materiálů není povoleno bez uvedení zdroje a předchozího písemného svolení.
Peníze.CZ vydává společnost Partners media, s.r.o.
Člen SVIT - Sdružení vydavatelů internetových titulů při UVDT.

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.OK