Zatím poslední kniha Václava Klause My, Evropa a svět trochu klame názvem. Neřeší totiž vztah Česka k Evropě a ke světu, jak by se mohlo zdát, ale problémy, se kterými se potýká jak Česko, tak Evropa a celý svět. Protože autora znáte, snadno uhodnete, že tím největším je plíživý návrat centrálního řízení, v různých podobách a pod různými záminkami. „Člověk, který se po pádu komunismu v zemi, kterou má rád a se kterou se identifikuje, v mém případě v České republice, původně vlastně v Československu, aktivně podílel na radikálních politických a ekonomických reformách, které měly za následek rozsáhlou a hlubokou, mimo veškerou pochybnost pozitivní systémovou změnu, dnes – s odstupem pouhých dvou desetiletí – musí velmi nerad konstatovat, že je svět, ve kterém teď žije, daleko socialističtější, ne-li komunističtější, tedy v každém případě nesvobodnější, než si tehdy, v prvotním nadšení a elánu, představoval.“
Maturanti mohou být rádi, že se věty jako tahle neobjevily na rozbor v letošních testech. Když ale pominete typicky klopotný sloh, zbývá aktuální a – až na vnitřní rozpory, kterým se budu věnovat později – důstojná obhajoba pravicových postojů. Ve srovnání s předloňskou knihou o evropské integraci používá Klaus výrazně méně argumentů ad hominem a podobných faulů, pečlivěji uvádí zdroje informací (cituje i jiné autory než sebe) a myšlenky lépe strukturuje: každá kapitola má jedno jasně vymezené téma. Jejich rozpětí je široké: od rozpadu Sovětského svazu, přes dělení československé měnové unie, iráckou válku a referenda o evropské ústavě až po arabské jaro (které prý může vyústit v muslimskou zimu). Po celou dobu Klaus ručkuje vpřed po provázku hayekovského skepticismu: centrální řízení bývá neefektivní, nadšené budování nové Evropy a nového člověka obvykle nenabírá dobrý konec, problémy člověka nelze „řešit“ shora a „vědecky“.
Václav Klaus: My, Evropa a svět – vydalo nakladatelství Fragment v roce 2013, 180 stran, 249 korun.
Pokud vám to připomíná Evgenije Morozova nebo Nicholase Nassima Taleba, tak jste blízko. Na rozdíl od těchto dvou velkých současných hayekovců se ale Klaus – znovu – zmítá ve svém věčném základním rozporu mezi ekonomickým liberalismem a společenským konzervatismem. Na tom by ještě nebylo nic špatného: vědomá práce s paradoxy uvnitř vlastního přesvědčení může autorům pomoci lépe formulovat své názory a být vstřícnější k názorům ostatních. Toho ale Klaus bohužel není schopný – a o to ostřeji vystupuje proti svým protivníkům.
Jak už jsem napsal, osobních výpadů je v nové knize méně než v té předcházející. Zatímco v Evropské integraci bez iluzí to byly záležitosti poněkud trapné, jako důsledné vynechávání křestních jmen evropských politiků, nad My, Evropa a svět jsem se jednou dokonce rozesmál nahlas: „ústavní velikán, nedoktor Jan Kalvoda“ je prostě boží.
Každý pátek pod pravidelným komentářem, radou či tipem Michala Kašpárka doporučujeme další komentáře, rady a tipy téhož autora. Dnes uděláme výjimku. Doporučíme ještě něco navíc. Kromě jiného proto, že je čtvrtek. A ve čtvrtek vycházejí Michalovi Kašpárkovi na sesterském webu Finmag knižní recenze.
Michal pro vás přečetl už dávno víc stovku knih. O ekonomice, o ekonomii, o financích, o motivaci. A podobně. Někdy to musela být radost, jindy utrpení. Každý ten zážitek najdete na Finmagu v uživatelsky příjemném, tedy čtivém a vtipném balení.
Spíš mi vadilo, s jakou vervou až hysterií ten samý Klaus, který odmítá vidět v současných komunistech krvelačné příšery roku 1948, varuje obecně před agendou moderní levice a politického středu. Sám taky kroutím hlavou nad většinou článků z Deníku Referendum; neoceňuji prvoplánovitou snahu chránit vše počínaje spotřebiteli přes děti až po přírodu; i když nejsem hayekovec, taky trpím nedůvěrou k velkým a vratkým projektům. Jenomže ani Klaus, ani nikdo z jeho tábora mě zatím nepřesvědčili o tom, že Evropa kráčí k tyranii, nesvobodě a komunismu. Dobře: ke slabší konkurenceschopnosti, omezenější nabídce zboží a služeb a k pomalejšímu technickému rozvoji ano. Nevšiml jsem si ale, že by mi příbuzenstvo mizelo v gulazích nebo půl kontinentu zachvátil hladomor. Pokud máte pocit, že k tomu vede huráboj za snižování emisí nebo přehnané kontroly na letištích, pak potřebujete vlažnou sprchu a dlouhou procházku. Pořád jsme nejsvobodnější, jací jsme kdy byli – s nejtlustším štosem peněz v kapse, nejzelenější obecní pastvinou i nejširší nabídkou voleb, jakým způsobem naplnit svůj život. Ano, o to větší důvod máme k ostražitosti před převážnou většinou jevů znepokojujících Václava Klause. Ale prosím, zkusme to bez revolucionářského patosu, nemístného bolestínství a alarmismu naruby, které kanou nejenom z My, Evropa a svět.
Podobně přestřelený je Klausův boj proti politické korektnosti: z českých senátorů běžně padají rasistické perly a nezdá se, že by čelili jiným následkům než rezignovaně teskným článkům na webu Romea a v médiích Zdeňka Bakaly. Rád bych ten problém obrátil: není snad preference slušné a věcné komunikace ve veřejném prostoru ryze konzervativní hodnotou? Není v zájmu pravice bojovat proti principu kolektivní viny, který má ve zvyku přerůst v bezpráví a násilí?
Krátkozraký je odpor nejen Klause, ale i dalších tváří české pravice k dělbě moci: My, Evropa a svět je obžalobou soudokracie a občanské společnosti. Jak uzkazuje Fareed Zakaria, Chrystia Freelandová nebo Daron Acemoğlu a James Robinson: svoboda a prosperita toho Západu, po kterém se Klausovi stýská, vycházela právě z omezení moci panovníka a jejího rozdělení mezi několik nezávislých institucí. Stesk české pravice po absolutistických pořádcích vydá na samostatný článek, který vyjde zítra. Klausova nenávist k nevládnímu sektoru si zase zaslouží připomenout, že on sám je momentálně nikým nevoleným aktivistou v čele Institutu Václava Klause a jedl-li by svou vlastní medicínu, nezbylo by mu než mlčet, nebo se někam nechat demokraticky zvolit. To ovšem nemusí, protože žijeme v demokracii západoevropské, a nikoliv putinovské – a můžeme diskutovat, vymrňovat si, protestovat, držet hladovky, soudit se, sepisovat petice nebo podávat dovolání. Nevede to k diktatuře nikým nevolených – naopak nás to brání před státní svévolí. Jak už 31. července 2001 v Lidovkách trefně napsal Ludvík Vaculík v reakci na úšklebky ODS vůči občanské společnosti: „Nedereme se k moci. Jenom máme na ty, co se k ní derou, jakési požadavky.“
Je to právě dobřichovická kníratá konzerva, u koho by se mohl Klaus učit integritě. Vaculík totiž ve svých novinových sloupcích dlouhodobě upozorňuje na to, že konzervativní a řekněme i vlastenecké hodnoty neohrožují jenom bruselští sociální inženýři, ale taky ekonomická globalizace a zbožšťování volného trhu. Klaus vyjadřuje obavu z „nerespektu k evolučně vytvořenému společenskému řádu našeho západního světa.“ Evoluce sama ale nezná respekt!
Silněji než genderové kritičky (kolik jich v Česku je? deset?) nahlodávají soudržnost rodin všudypřítomné herní automaty. Víc než kvůli studentskému programu Erasmus se v Evropě míchají a rozpíjejí národní identity prostřednictvím gigantických zaměstnavatelů a globální popkultury. Ještě nemilosrdněji než marxisté nabourávají společenský „status quo“ technologické inovace financované soukromými investory. Zatímco Vaculík podává trestní oznámení na distributory amerických krváků, Klaus se jen ušklíbne nad Facebookem. Nijak při tom nereflektuje a nekomentuje ten základní rozpor, že buď budeme mít volnou a decentralizovanou ekonomiku plodící takové radikální inovace, nebo budeme mít „tradiční“ společnost hrající podle pravidel z první půlky 20. století. Bývalý prezident chce obojí, jenže jedno s druhým je dlouhodobě slučitelné leda za cenu ideologických ústupků: ta společnost možná nemůže být úplně tradiční a ekonomika stoprocentně prostá státních zásahů.
Klaus si musí vyjasnit, zda víc miluje evoluci – nebo řád, který evoluce vytvořila, a který záhy opět smete. Ironií osudu tak stojí před podobným dilematem jako jeho nenávidění environmentalisté.
Penzijko s finančním bonusem
Založte si penzijko Conseq a získejte nejen státní příspěvky a daňovou úsporu, ale i bonus pro věrné klienty.
Sdílejte článek, než ho smažem
