Dne 29. července 1914 ruský car Nikolaj II. podepsal rozkaz ke všeobecné mobilizaci. Podepsal jej pod nátlakem svých bojechtivých generálů a bez nadšení. Svědčí o tom dochovaná výměna telegramů s nastávajícím nepřítelem, německým císařem Vilémem II., jinak carovým bratrancem. Car až do poslední chvíle věřil, že mobilizace je jen nástroj zastrašování a nepovede ke skutečné válce.
Jeho omyl patřil k nejtragičtějším v dějinách 20. století – alespoň pro Rusko. Německo přitom bylo jeho přirozeným spojencem. Tuto doktrínu hlásal diplomat a politik Petr Nikolajevič Durnovo (1845–1915). Rusko potřebuje německý kapitál, zahraniční obchod a technické znalosti – Německo potřebuje ruské přírodní zdroje. Přednosti Německa coby spojence zdaleka převyšují hodnotu ostatních spojenců carského impéria. Obě země navíc fungují na základě podobných hodnot: „Rusko a Německo jsou představiteli konzervativního principu v civilizovaném světě, na rozdíl od principu demokratického,“ tvrdil zkušený diplomat.
Durnovo již v únoru 1914 varoval cara Mikuláše II. před katastrofálními následky možného rusko-německého konfliktu, a to dokonce i v případě, kdyby Rusko vyhrálo. Měl pravdu, včetně postřehu, že případný pád Německa vyvolá reakci zbídačelých radikalizovaných nacionalistických mas.
Kdyby uspěl se svojí doktrínou, úředními jazyky evropského impéria by dnes byly němčina a ruština. Nejvýznamnějším soupeřem (anebo spojencem?) by byla Čína. Byla by největší ekonomikou na světě, neboť by nebyla oslabena všeobecnou destrukcí během Maovy „kulturní revoluce“.
Co by bylo s Českem? Pravděpodobně by existovalo jen jako vyšší územně správní celek v rámci impéria. Nezažilo by války, genocidu a odsun, byla by bohatší a čeština by byla menšinovým jazykem. Možná.
Anebo by nastala jiná, ještě horší světová válka a Češi by byli vyhlazeni nebo vystěhováni. Alternativní historie nabízí všechny možnosti. Ale nechme spekulací: jde o roli osobnosti v dějinách. Jediný podpis může změnit osud národa, kontinentu, celého světa. A osudy národů nemusejí být vždy jen v rukou státníků.
Pavel Kohout je autorem knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Je členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a byl členem Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako ředitel pro strategii.
Legenda praví, že kdysi ve 30. letech poslal lékař inženýra jménem Reginald Joseph Mitchell s tuberkulózou na zotavenou do rakouských Alp. Mitchell se vrátil do Anglie plně přesvědčen, že bude válka – a že on je povolán zkonstruovat nejlepší stihací letoun své doby. Navzdory těžké nemoci nepřetržitě pracoval a výsledkem byl proslulý spitfire. Mitchell se sice triumfu nedožil (zemřel na rakovinu v roce 1937), ale jeho konstrukce změnila běh historie.
František Navara, profesor z jihlavské průmyslovky, ve stejné době vymyslel systém pro navigaci torpéd podle zvuku. V roce 1938 navštívil USA, kde se mu za přispění Alberta Einsteina podařilo předat dokumentaci odpovědným místům. Američané skutečně vyráběli během války torpéda podle Navarovy dokumentace a používali je.
A v tomto duchu bychom mohli pokračovat. Pacifista Albert Einstein podruhé (po Navarovi) překonal sám sebe a napsal prezidentu Rooseveltovi legendární dopis žádající o uvolnění prostředků na vývoj atomové bomby. Možná už se nemusel tolik překonávat: stačilo si uvědomit, jaké následky by mohlo mít pro svět, kdyby nacisté byli rychlejší.
Dobrá. Výsledky první i druhé světové války známe. Ale co z toho všeho vyplývá pro dnešek? V první řadě poznání, že o dějinách rozhodovalo mnoho nevypočitatelných faktorů. Vývoj složitého systému, jakým je lidská společnost, je nepředvídatelný. Zdánlivé maličkosti mohou mít obrovské dopady. Když se německé velení rozhodlo poslat do Ruska v zapečetěném vagoně agenta Lenina, aby svojí činností oslabil ruskou vládu, nikdo netušil, jaké běsy se mu podaří rozpoutat.
Má toto poznání znamenat úplnou rezignaci na vlastní snahu něco změnit? Jsme jen loutky řízené tajemným Osudem? Máme jen trpně nést břemeno dějin?
Ne, to rozhodně ne. Mitchell, Navara ani Einstein by takto neuvažovali. Ti se dívali na problém jinak. Hrozí nebezpečí – a je třeba, abych vykonal vše, co je v mých silách a schopnostech, abych přispěl k jeho zastavení.
Jen s mobilním telefonem a příslibem trochy peněz zvládl David Obi něco, o co se nigerijské vlády snaží po dekády. Zjistil, jak v nejlidnatější africké zemi přinést elektřinu masám. Začal v Číně vyrábět malé dieselové generátory, které pak s úspěchem prodával domácnostem. Jako skoro všechny podobné podniky i tento byl tajný, mimo dohled vládních úředníků. Byl částí nehlídaného alternativního ekonomického vesmíru, systému D.
Ale dnes přece nehrozí eminentní nebezpečí války. Evropa žije dlouho v míru. Dokonce i hrozba terorismu ustoupila do pozadí. Je vůbec ještě něco, oč je třeba bojovat?
Ano, samozřejmě. Stále je toho dost, co stojí za snahu, pokud nám slovo boj přijde nadnesené a patetické. Evropa žije v míru a z větší části i v prosperitě, má svobodu slova i další svobody, ale nic z toho není automatické. Nic z toho není garantované navěky. Svobody jsou nenápadně nahlodávány a postupně erodují.
Nemáte již například svobodu otevřít si malou cukrárnu, neboť nejrůznější předpisy a zákony vám podnikání natolik ztíží, že to pravděpodobně vzdáte hned na začátku. Je celkem jedno, zda za to mohou bruselské, či pražské regulace, efekt je stejný. A pokud přijmete někoho s průměrnou mzdou, odnese si domů jen necelých 58 procent částky, kterou jako zaměstnavatel celkově zaplatíte. Zbytek pohltí stát.
Skutečnost, že nezaměstnanost v rámci eurozóny vyšplhala na 11,8 procenta, připadá na vrub postupné ztrátě ekonomických svobod. Jakkoli dramaticky vypadá toto konstatování, je pravdivé. Míra nezaměstnanosti ve Francii před čtyřiceti lety činila 2,7 procenta. V Německu jedno procento. V Itálii 4,7 a ve Španělsku 2,8 procenta. Daňová zátěž byla tehdy nižší, zákony méně restriktivní.
Evropský kontinent se od té doby dal na sestupnou spirálu vyšších daní a rostoucí nezaměstnanosti. Leckdo považuje tento vývoj za daný a neměnný – ale jde jen o důsledek lidských rozhodnutí, který jiná lidská rozhodnutí mohou zvrátit.
Zatím se však nenašla osobnost natolik silná, aby to dokázala. Několik odvážlivců se snaží jej alespoň částečně zpomalit, ale to nestačí. Dokud bude platit rovnice „proevropský = správný“ ve smyslu společné politiky vysokých daní a byrokratické zátěže, Evropa bude stále klouzat po toboganu.
A nakonec bude ohrožen i ten opěvovaný mír.
Psáno pro Lidové noviny
Penzijko s finančním bonusem
Založte si penzijko Conseq a získejte nejen státní příspěvky a daňovou úsporu, ale i bonus pro věrné klienty.
Sdílejte článek, než ho smažem
