Zkušení investoři si svou investici vybírají na základě pomyslného trojúhelníku vztahů výnosu, rizika a likvidity. Hledají tu nejvýnosnější investici, kde je ovšem nízké riziko a vysoká likvidita. To jde obvykle proti sobě. Výhodou dluhopisů bývá pro většinu investorů to, že jsou považovány za málo rizikové. Tak to púravdu může, ale taky nemusí být.
Dluhopisů je moc a každý je jiný. V té nejobecnější rovině se dělí na státní a nestátní. Státní dluhopisy, logicky, vydává stát. Ačkoli si někdo myslí, že když za něco ručí stát, je to bezpečné, neplatí to stroprocentně. I stát občas zbankrotuje. Příkladem může být Argentina. Proto se dluhopisům přidělují hodnocení rizikovosti.
Udělují jim je ratingové agentury, z nichž mezi globálně nejuznávanější patří Moody’s, Fitch a Standard & Poor’s. Ty na základě svých výpočtů porovnávají emitenty dluhopisů podle rizikovosti nesplacení dluhopisu. Investor do státních dluhopisů proto porovnává výnos dluhopisu s ratingem.
Kdo by si myslel, že nejvyšší rating má největší nebo nejbohatší země, mýlil by se. Pro mnohé asi překvapivě jsou Spojené státy podle ratingu až na druhé příčce. Mají totiž už velmi vysoký dluh. Jiná země, která by nebyla tak bohatá jako USA a geopoliticky vlivná, by při takové výši dluhu k hrubému domácímu produktu, jako mají USA, už měla horší rating.
Rating můžou mít i korporátní dluhopisy. Nicméně mnoho jich rating nemá, protože je drahý. Je doménou jen velkých firem, malé si ho dovolit nemůžou.
Prospekt není razítko kvality
Investor tím najednou ztrácí vodítko, který dluhopis je jak rizikový. V rámci českých korporátních dluhopisů je pro investory důležité, jestli má dluhopis prospekt schválený ČNB. To mnozí vnímají jako potvrzení bezpečnosti dluhopisu či výhodnosti investice. Ovšem není to tak.
Schválením prospektu centrální banka negarantuje budoucí ziskovost emitenta ani jeho schopnost splatit výnosy nebo jmenovitou hodnotu cenného papíru. Schválení prospektu tedy není zárukou bezpečnosti dluhopisu, ale jen toho, že prospekt obsahuje nezbytné informace, které jsou podstatné pro to, aby investor sám posoudil emitenta i jeho nabídku cenných papírů. Zjednodušeně řečeno, když emitent v prospektu úplně a srozumitelně informuje investora, je prospekt schválen a to je vše. O bezpečnosti nebo vhodnosti investice se tam nic neříká.
Podlimitní dluhopisy jako nebezpečný plevel?
Od roku 2012 je možné vydávat i dluhopisy bez podmínek schválených ČNB. Stačí, aby emise byla nižší než ekvivalent jednoho milionu eur. Takové dluhopisy jsou označeny jako podlimitní a ČNB tu nemusí nic schvalovat. Tyto dluhopisy lze tedy označit za neregulované. To v očích mnoha lidí znamená nebezpečné. Zase: může to tak, ale nemusí být. Záleží na zajištění. Mnoho dluhopisů s prospektem schváleným ČNB žádné zajištění nemá. Ty pak nelze považovat za bezpečnější než podlimitní dluhopis zajištěný nad úroveň své hodnoty například pěknou nemovitostí.
Problém podlimitních dluhopisů je, že nejsou nikde na jednom místě evidované a emitent nemusí poskytovat dostatek dat pro investora – třeba nemusí publikovat své hospodářské výsledky. Podlimitní dluhopis, který není zajištěný, tedy lze určitě označit za velmi nebezpečný.
Právě kvůli tomu, že je trh s dluhopisy velmi nepřehledný, přichází Dluhopisomat se srovnávačem dluhopisů. Ten umí setřídit dluhopisy podle mnoha kritérií a jedním z nich je i vypočtená rizikovost. Využívá k tomu nezávislou metodiku ministerstva financí. Trh dluhopisů se tím kultivuje. Investor se může v nepřehledné džungli vyznat a emitent zase vidí, co mu kazí rating, a může ho sám dodáním informací zlepšit.
Vladimír Pikora
Makroekonom, analytik finančních trhů a publicista, hlavní ekonom investiční skupiny CFG, která mimo jiné provozuje projekt Dluhopisomat. Doktorát získal na Vysoké škole ekonomické v Praze. Nejprve působil jako hlavní ekonom... Další články autora.
Sdílejte článek, než ho smažem