Jak to chodí s blokacemi karet

Většina z nás by asi tipovala, že postup bank při nahlášení ztráty karty bude stejný. Klient zavolá speciální linku, banka kartu zablokuje a hotovo. Jenže celý tento proces je daleko složitější a postup bank se značně různí. Ne vždy jsou klienti v této oblasti sběhlí a když dojde k nejhoršímu, diví se, co všechno je připsáno na jejich účet.

Současné podmínky blokace karet: standard neexistuje

To, že se banky budou lišit v poplatku účtovaném za zablokování elektronické karty a stoplistaci embosované karty, je ještě pochopitelné. Jenže rozdílů je daleko více. První najdeme už v samotné proceduře oznámení ztráty či odcizení karty. Každá banka umožňuje klientům ohlášení ztráty telefonem, ovšem polovina finančních domů navíc požaduje písemné potvrzení blokace, obvykle hned následující pracovní den. Nemáte-li možnost zajít na pobočku, můžete poslat fax, který ale musíte podepsat přesně podle podpisového vzoru. Banky, které toto vyžadují, argumentují potřebou mít jednoznačný důkaz o tom, že kartu blokuje její majitel a ne nějaký šprýmař. Pokud blokaci nepotvrdíte, banka za vás nepřebere odpovědnost za její zneužití a s výjimkou Raiffeisenbank dokonce kartu odblokuje! Samotný telefonát tedy stačit nemusí.

Zablokujete a stejně za zloděje zaplatíte

Další podstatný rozdíl nastává v okamžiku, kdy banka přebírá riziko za případné zneužití karty. Nejpříznivější podmínky pro klienty nabízí GE Capital bank (profil, názory), která v případě elektronických karet ručí už hodinu po telefonické blokaci. Komerční banka (profil, názory) sice přebírá riziko ihned po telefonátu, ovšem klient se nevyhne spoluúčasti pěti tisíc korun, a to neomezeně dlouho! Ostatní banky vezmou na svá bedra ztráty ze zneužití karty v plné výši buď od půlnoci dne ohlášení, anebo půlnoci následujícího dne. Výjimkou je Union banka (BAUN), která má lhůtu 48 hodin od písemného potvrzení blokace.

Po pečlivém prostudování obchodních podmínek bank dojdete k názoru, že uplynutím uvedené lhůty ještě za vodou nejste. Dočtete se v nich, že zná-li zloděj váš PIN a zneužije kartu při transakci ověřované PINem (výběry z bankomatů, platby u obchodníků některými kartami), ručí klient v plné výši po nahlášení ztráty karty. Tato podmínka je ale irelevantní, protože transakce vyžadující zadání PINu jsou vždy ověřovány on-line. A pro ně je karta zablokována během několika desítek sekund po telefonátu do banky, proto její pozdější zneužití prakticky nehrozí.  

Embos – vyšší třída, vyšší cena, nižší bezpečnost?

Jinou kapitolou jsou karty embosované, které mají údaje o klientovi plasticky vyraženy a umožňují placení i u obchodníků s mechanickou čtečkou (imprinterem). Pro zamezení takových plateb musí banka uvést kartu na listinu ukradených karet, tzv. stoplist. To ale může trvat i několik dní a banku to stojí nemalé peníze. Proto je i poplatek účtovaný klientovi o řád vyšší než u karet elektronických. Pro mezinárodní stoplistaci musí banka kontaktovat své partnerské banky a za poplatek minimálně v řádu tisíců požádat o zařazení dané karty na stoplist v daném regionu. Pokud by banka chtěla takto postupovat ve více částech světa, stálo by jí to určitě desítky tisíc, proto se taková rozsáhlá stoplistace obvykle neprovádí a banky někdy raději "risknou", že např. vaší kartou zloděj nezaplatí v USA, když byla ukradena v Čechách.

Embosované karty jsou na rozdíl od elektronických reálně zneužitelné i po jejich blokaci. Platby do určité výše, individuálně stanovené pro každého obchodníka, nejsou totiž ověřovány telefonem a jedinou možnou autorizací je podpis klienta, který ale může zloděj napodobit. Tady hraje termín, od kterého banka přebírá za zneužití odpovědnost, doslova klíčovou roli. V některých případech se u embosovaných karet setkáte i se stanovením spoluúčasti klienta na případných ztrátách ve výši několika tisíc korun.

S embosovanou kartou lze samozřejmě provádět i elektronické operace. V takovém případě se na ně vztahují pravidla popsaná u karet elektronických.

Svítá nám na lepší časy?

Jednoznačná odpověď na tuto otázku není. První, již delší dobu diskutované řešení jsou karty čipové, které nabízejí vyšší míru zabezpečení. To díky tomu, že jsou data na čipu dobře chráněna a zloději je bez extrémně drahého vybavení nemohou kopírovat. Proto může být PIN uložen přímo na kartě a vyžadován při každém placení, tedy i pro off-line transakce. Jenže čip není samospasitelný. Vytlačí sice magnetický proužek, embossing však přežije (díky nízkým nákladům pro obchodníky na pořízení čtečky), stejně jako před téměř 30 lety, kdy přišla magnetická technologie. A jak je popsáno výše, jde právě o embosované karty, které jsou nejvíce zranitelné.

Druhou zprávou, která vypadala zpočátku velmi nadějně, je nový Zákon o platebním styku. Ten totiž odkazuje na návrh obchodních podmínek pro platební karty vydaný Českou národní bankou, ve které se stanovuje odpovědnost klienta za zneužití karty pouze do okamžiku nahlášení ztráty, navíc s omezením na částku čtyř a půl tisíc korun. Právě toto ustanovení je pro banky trnem v oku a v těchto týdnech řeší, jak s ním naloží. Vzorové obchodní podmínky totiž nejsou pro finanční domy závazné a dovolují odchýlení.

V druhém díle našeho povídání se podíváme podrobněji na navrhovanou úpravu centrální banky, povíme si, co na ní bankám nejvíce vadí, do jaké míry by mohly své stávající podmínky pozměnit a jak je to s pojištěním platebních karet.

Máte vlastní zkušenosti s postupem bank při blokování karet? Myslíte si, že jsou současné podmínky vůči klientům nefér? Napiště nám svůj názor.