Jako rozhlasový moderátor byl Pavel M. úspěšný a měl ve svém okolí i slušný respekt. Kvůli příjemnému hlasu a zajímavým diskusím ho v devadesátých letech na českém rádiu Golem poslouchali každý čtvrtek tisíce posluchačů po celé republice. Do práce chodil se psem. Na první pohled to byla taková pouliční směs, na pohled druhý perfektně vycvičené a na slovo poslušné zvíře. Chodili spolu tak rychle, že jim téměř nikdo nestačil.
Bez psa by do rádia došel jen stěží, protože pro něj představoval oči. S bílou holí chodil jen výjimečně. Takový speciálně vycvičený pes už tehdy stál hodně přes sto tisíc korun, takže si jej mohl dovolit jen málokterý nevidomý. To platí i dnes, jen se cena vodícího psa blíží už dvou set tisícům korun.
Skutečnost, že se do práce dostane jedině za doprovodu chlupatého průvodce za několik set tisíc, s placeným nebo dobrovolným asistentem či případně pomaleji s holí, je pro člověka, který vidí, nejspíš nepředstavitelná.
Nevidomí lidé bez blízkých příbuzných, kteří by jim pomáhali, ovšem potřebují osobního asistenta k plnohodnotnému životu. Pomocníci třeba zajišťují nákupy, domácí práce či doprovod k lékaři nebo na úřady. Náklady na asistenta se sice pohybují v desítkách tisíc korun ročně, život nevidomého v ústavu je ale pro stát mnohem nákladnější. Úřady proto na vodící psy i asistenty poskytují příspěvky. Ne vždy jsou ale dostatečné a nevidomí pak musí sehnat dodatečné sumy i ve výši desítek tisíc korun jinde. Často jedinou další možností bývá požádat o finanční pomoc některou z neziskových organizací. Mezi ty specializované pro nevidomé patří například Nadační fond Českého rozhlasu Světluška.
Soběstačný život ovšem znamená i možnost pracovat a vydělávat si na živobytí. I s tím neziskové organizace jako třeba Světluška pomáhají a přispívají na specializované rekvalifikační kurzy pro nevidomé. K takovým patří například kurz práce s počítačem s hlasovým výstupem u obecně prospěšné společnosti Tyfloservis (cena 10 tisíc korun) nebo kurz hmatového modelování obecně prospěšné společnosti Slepíši (cena 35 tisíc korun ročně). Podporují se ale i jiné typy kurzů. „Nevidomí maséři chtějí držet krok s vidícími kolegy. Proto rozšiřují svou specializaci, například o reflexní masáže či baňkování. Zájemci o takovéto vzdělávací kurzy, které jsou dostupné i pro širokou veřejnost, se mohou také na nás obrátit s žádostí o finanční příspěvek,“ říká Martina Kaderková, ředitelka Nadačního fondu Českého rozhlasu Světlušky.
Kvůli zlepšení integrace nevidomých do společnosti nabízejí některé organizace jako je třeba již zmiňovaný Tyfloservisbezplatnou výuku prostorové orientace, samostatného pohybu, sebeobsluhy, péči o děti i třeba čtení v Braillově písmu. Rehabilitační kurzy této organizace umožňují i zlepšení pracovních dovedností nevidomých. Mohou si zde nacvičit psaní na počítači, sociální dovednosti či obsluhu speciálních pomůcek. Další rekvalifikační kurzy zdarma nabízejí také specializovaná centra při univerzitách v Praze a Brně (Carolina, Theresiás a Tereza nebo Rekvalifikační středisko Dědina).
Aby uspěli na trhu práce, potřebují nevidomíkromě zlepšování dovedností i speciální pomůcky. Ty jim umožňují pracovat na řadě běžných pracovních pozic od telefonistů, přes administrativní síly až třeba po právníky nebo tlumočníky. A právě pomůcky, které jim umožňují vykonávat tyto profese, bývají nákladné. Třeba digitální optické lupy pro slabozraké se pohybují v cenových relacích nad 90 tisíc korun, stát na ně přispívá maximálně 70 procenty.
Také počítač se speciálním scannerem, tiskárnou a softwarem pro nevidomé může přijít podle informací z nadačního fondu Světluška na 185 až 235 tisíc korun. „Nejdražší je přitom právě speciální software, který čte obrazovku a „překládá“ ji do zvuku nebo bodového písma,“ vysvětluje Kaderková ze Světlušky.
Počítač je pro nevidomého často nejen velmi užitečným nástrojem pro studium, ale i běžným pracovním prostředkem. Díky němu mohou bez problémů studovat i na běžných školách a pracovat v jakékoli firmě či organizaci. A nemusí pak studovat či pracovat jen v komunitě slabozrakých a nevidomých, jak se často ostatní lidé domnívají. To potvrzuje i ve svém článku nevidomá spolupracovnice novin Můžeš Eva Odehnalová: „ Je smutné, že v dnešní době pracují lidé se zrakovým postižením hlavně ve své komunitě, protože naše zdravá vidící populace je hluchá a nemá o tyto lidi zájem. Nevěří, že bychom mohli pracovat na PC v callcentrech a v kancelářích.“ Podle ní je také v české populaci reálně zaměstnaných jen dvacet procent nevidomých, zatímco například v severských zemích jich pracuje asi osmdesát procent. To je do určité míry paradox i proto, že firmy a organizace mají v Česku za zaměstnávání handicapovaných lidí úlevy na daních. Přesto řada nevidomých má dlouhodobě problém sehnat v tuzemsku práci.
Co myslíte, že firmám a organizacím brání v zaměstnávání nevidomých? Předsudky? Obavy?
Sdílejte článek, než ho smažem