Devadesát milionů oktávek. Reforma školství by z Česka udělala pohádkově bohatou zemi

Zajistěte, aby měly patnáctileté děti z celé republiky stejné čtenářské, matematické a přírodovědecké schopnosti jako mladí Pražáci. Do roku 2090 to k hrubému domácímu produktu přidá celkem 18,8 bilionů (!) korun (v dnešní hodnotě měny).

Pomozte dětem nevzdělaných rodičů dosáhnout výsledků dětí maturantů. Země tím získá 5,7 bilionů korun.

Anebo buďte opravdu ambiciózní a dostihněte úroveň finského základního školství: Česko bude do roku 2090 bohatší o skoro 27 bilionů. To je celý sedminásobek současného hrubého domácího produktu.

Tak lze přetlumočit závěry studie Dopad vzdělanosti na dlouhodobý hospodářský růst a deficity důchodového systému, kterou před pár dny zveřejnili Daniel Münich, Peter Ondko a Jan Straka z Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu. Těch 31 stran je jako chrstnutí ledové vody do obličeje línému dítěti: „Když se budeš líp učit, budeš si moct koupit všechno, co teď nemáš a chceš.“ Tedy mimo jiné fungující důchodový systém a kvalitní infrastrukturu – všechno, čím se zaklínáme, a kvůli čemu poslední dva roky škrtáme, kde se dá. Paradoxně i ve školství.

Čeští žáci se zhoršili. Do důchodu kvůli tomu půjdou později

Autoři vycházejí z práce Erika A. Hanusheka and Ludgera Woessmanna z Mnichovské univerzity (odkaz na anglicky psané PDF). Ti s odkazem na starší studie tvrdí, že „lidský kapitál vyjádřený kognitivními schopnostmi značným dílem vysvětluje rozdíly v tempu růstu mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi“.

Polopatě: čím lepších výsledků dosáhnou patnáctiletí studenti v mezinárodních srovnávacích testech PISA, tím více bohatství ve svém životě vyprodukují. Čím lepší jsou průměrné výsledky, čím méně dětí zůstane pozadu, tím líp pro ekonomiku. Zářným příkladem je kdysi chudé Finsko, jež mezi nejbohatší státy světa vyšvihly (i) reformy školství v druhé půlce 20. století.

Jenže naši patnáctiletí si naopak mezi lety 2003 a 2009 pohoršili.

Čeští ekonomové si od těch bavorských půjčují poměrně jednoduchý – a pochopitelně jen přibližný – model výpočtu. I kdyby ale výsledky byly dvakrát přestřelené, pořád z nich padá brada. „Hypotetický návrat k průměrné gramotnosti z roku 2003 by tedy celkově (za 80 let) přinesl víc než třiapůlnásobek HDP roku 2010),“ píše se v české studii.

Velmi zjednodušeně: kdyby školy fungovaly tak jak před devíti lety, mohli byste do důchodu o rok nebo dva dříve.

Extrémní, finská cesta: 26,8 bilionu navíc za necelé století

Různých scénářů nabízí Münich, Ondko a Straka celkem sedm:

• Návrat na úroveň roku 2003 by přinesl do roku 2090 kumulovaně 13,5 bilionů korun (to je 357 procent HDP roku 2010).
• Zlepšení průměrných výsledků o 25 bodů – taková reforma se povedla Polsku – by za tu samou dobu vydělalo 12,3 bilionů (325 procent). Právě tohle by stačilo k tomu, aby se nárůst každoročně vyprodukovaného bohatství vyrovnal současnému každoročnímu státnímu dluhu.
• Dostihnutí Finska by znamenalo 26,8 bilionů (709 procent) navíc. (To je pro představu zhruba sto tisíc kilometrů dálnic nebo devadesát milionů oktávek.)
• Kdyby reforma školství pomohla dostat přes 400 bodů v testech PISA všech 15 procent studentů, kteří na ně posledně nedosáhli, společnost by byla bohatší o 11,8 bilionu (314 procent).
• Podobně, kdyby děti z nevzdělaných rodin dosáhly výsledků dětí maturantů, přínos by byl 5,7 bilionu (152 procent).
• A nakonec správná poznámka, která může vzbudit vášně: kdyby studenti všech krajů měli stejné výsledky jako Pražáci, Česko by do roku 2090 souhrnem vydělalo o 18,8 bilionu navíc. Tedy pět současných hrubých domácích produktů.

Na čísla ze studií se samozřejmě sázet nedá. Dumám třeba nad tím, jestli Hanushek a Woessmann dílem nezaměnili příčinu a následek. Souvislost mezi výsledky dětí v testech a růstem HDP sice vypadá přesvědčivě:

Jenomže co když v zemích, které opouštějí přístav zemědělství a těžkého průmyslu a míří do vod technologií a služeb, rodiče zkrátka tlačí své děti do učení podle hesla „Nedři na poli jako my, udělej si maturitu a žij jako pán? Vždyť všude kolem vidíš, že to jde.“ Co když vyrůstání v bohatnoucí společnosti budí větší zájem o vědu, co když město stimuluje dětský mozek víc než vesnice?

Studie si taky nezalamují hlavu tím, jak by se musely zvýšit náklady na jednotlivé scénáře – a o kolik by se tím zisk z reforem snížil. Nezapomeňme ani na to, že se výzkum týká v podstatě jen základních škol a nižších ročníků gymnázií. K čemu vám bude vysoká funkční gramotnost, když vás na povolání připraví provinční univerzity zakládané posledních dvacet let v kdekterém okresním městě? Nebylo by nakonec pro hrubý domácí produkt lepší, kdyby někteří věční studenti nastoupili do práce s maturitou už v devatenácti než s magistrem a bakalářem o osm let, pětinu produktivního věku, později?

Anketa

Podpořili byste reformu školství, která do něj místo 157 miliard ze státního rozpočtu naleje řekněme 200 miliard, jen s cílem zvýšit „klíčové kompetence“ deváťáků?

Jistě, tyhle peníze se vrátíNe, nevidím k tomu důvodJenom lít peníze nestačí

Jádro obžaloby ale zůstává. V českém školství zaostávají děti nevzdělaných lidí za dětmi maturantů, regionální školy za Prahou a celá země pak svým ekonomickým výkonem za těmi, ve kterých se za „klíčové kompetence“ nepovažuje schopnost nalakovat blatník hyundaie. Jak Münich, Straka a Ondko připomínají – čeští politici a úředníci o reformách rádi mluví. To je ale všechno. Motáme se totiž v nešťastném kruhu: i kdyby někdo přes noc vyměnil české základní školy za ty finské, výsledky se projeví až po dekádách. Jedinou okamžitě viditelnou změna by bylo, „že se zase rvou peníze do nějakejch smradů“. Stát i občané samotní sice bez reforem zaplatí v nadcházejících dekádách virtuální biliony na nákladech ušlých příležitostí, to ovšem není dost sexy téma pro zprávy a pro billboardy. Tím spíš, když publiku chybí „klíčové kompetence“.

Penzijko s finančním bonusem

Založte si penzijko Conseq a získejte nejen státní příspěvky a daňovou úsporu, ale i bonus pro věrné klienty.

Spočítejte si svůj bonus

Sdílejte článek, než ho smažem