Podle nedávného průzkumu NN Životní pojišťovny v nás slovo stáří nebudí úplně pozitivní pocity. Mohli bychom ho sice vnímat jako období určité moudrosti a zklidnění, ale převládá spíš skeptický pohled na stárnutí jako nezvratný proces úpadku. Namísto těšení se na zasloužený klid a čas na koníčky nebo rodinu, tak často přicházejí spíš obavy, jak bude v tomto období náš život vypadat a jestli si zvládneme zajistit stáří důstojné.
Podle loňského průzkumu České asociace pojišťoven je naším největším strašákem ztráta soběstačnosti. Obává se jí 71 procent respondentů. A bohužel je potřeba přiznat, že jde o oprávněnou obavu. Do svých 85 let se totiž stane závislým na péči jiného člověka až každý třetí z nás.
Podpora státu má své limity
Pojmem „nesoběstačnost“ označujeme ztrátu schopnosti člověka postarat se sám o sebe. Stát v případě nesoběstačnosti vyplácí příspěvek na péči, který má čtyři stupně podle závažnosti a který slouží k úhradě služeb spojených s péčí nebo výpadek příjmů osoby, která ji poskytuje.
Třetí a čtvrtý stupeň představují situaci, která podle lékařů vyžaduje celodenní péči. Ta může být poskytována v domácím prostředí někým blízkým, nebo v pobytovém zařízení (domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem). Oba přístupy je možné kombinovat. Při domácí péči lze využít odlehčovacích služeb – ať už terénních, nebo ambulantních. O ně je mezi pečujícími i nemocnými značný zájem. Problém je ale jejich dostupnost a finanční nákladnost. Podobné je to se službami v pobytových zařízeních, kde se navíc běžně čeká na přijetí několik let. Soukromá zařízení jsou sice o něco dostupnější a čekání kratší, ale platby v nich šplhají běžně do několika desítek tisíc korun za měsíc.
Vláda nedávno oznámila, že se chystá příspěvky na péči zvýšit. Je to rozhodně pozitivní zpráva. Lze si ale dobře představit, že ve chvíli, kdy se dostanou do důchodového věku populačně silně zastoupené ročníky narozené v 70. a 80. letech, bude s financováním příspěvků na péči nebo podobné podpory problém.
Až bude dnešním padesátníkům osmdesát, mnozí s nich budou na péči závislí. Podíl pracujících ale bude mnohem nižší, než je dnes. Teď na jednoho důchodce připadají tři lidé v produktivním věku, v budoucnu to podle demografických projekcí budou sotva dva. Pokud budeme chtít alespoň dnešní úroveň péče, budeme si nejspíš muset připlatit. A na to je dobré se připravit.
Pojištění dlouhodobé péče
Nezbytnost zapojit vlastní zdroje si uvědomují i naši zákonodárci, jak prokazují některé jejich nedávné kroky v oblasti daňového zvýhodnění produktů určených k zajištění na stáří.
Změn nastalo několik. Za převratnou ale považuji především novou možnost daňového odpočtu plateb za pojištění dlouhodobé péče s doživotní výplatou. Jde o první případ, kdy se mezi daňově podporovanými produkty objevuje i tento, jenž je výhradně zaměřený na zajištění rizika, které je zásadní zejména pro období stáří.
Vedle podpory produktů, které motivují k tvorbě rezervy, nás stát nově také nabádá, že je dobré myslet i na riziko ztráty soběstačnosti. Její případný dopad na chod naší rodiny, nebo spíš rodin našich dětí a blízkých, je totiž zásadní.
Peníze v takové situaci hrají klíčovou roli. Pomohou najít východisko a znamenají i určitou svobodu a nezávislost na veřejném systému. Jinak řečeno: díky nim můžeme vybírat z více možných způsobů řešení.
Platba za takové pojištění je přitom cenově dostupná. Pro 40letého člověka se může jednat o necelé tří stovky měsíčně. Proto doporučuji myslet i na závažná životní rizika a vedle pojištění domácnosti nebo auta, na které většinou pamatujeme, sjednat v pravý čas i pojištění pro případ ztráty soběstačnost ve stáří.
Sdílejte článek, než ho smažem