Jde to i bez frází

| rubrika: Rozhovor | 24. 3. 2018 | 2 komentáře
„Sportovci nejsou upocené stroje na góly, které nemají co říct,“ říká spoluzakladatel webu Bezfrází.cz František Suchan. Rozhovor o úrovni české sportovní žurnalistiky, touze rozjet vlastní projekt na internetu jako komunistickém médiu.

Sedíme spolu v prosklené kavárně a pozorujeme promrzlou Prahu. Bavíme se o zimní olympiádě, ale taky o spolupráci sportovců a novinářů. Františku Suchanovi se totiž spolu s dalšími zakladateli projektu Bez frází daří bořit stereotypní pohled na profesionální sportovce. Od října 2016 už publikovali víc než stovku příběhů ze sportovního prostředí. Nejen o dřině, která je potřeba k tomu, dostat se na vrchol, ale i o depresích, rozvodech, tahanicích o děti, závislostech, ztrátách nejbližších a vážných zraněních.

Jak jste se dostal ke sportovní žurnalistice?

Odmala jsem byl blázen do hokeje. Jako spousta děcek jsem měl nad postelí plakát Jardy Jágra a snil, že si zahraju NHL. Až do juniorského věku jsem sice hrál za Písek na docela slušné úrovni, na republikových šampionátech jsem se dokonce potkával s klukama, co dnes válí v reprezentaci, ale na mně bylo od začátku vidět, že to nemá budoucnost. Spíš jsem lepil díry v sestavě. Kde bylo potřeba, tam plácli Suchana.

V šestnácti jsem blbě onemocněl s mandlemi, dlouho jsem ležel a nemohl sportovat. Tak jsem si řekl, že budu o hokeji aspoň psát. Po vzoru reportáží, které vycházely na NHL.cz, jsem začal psát o našich dorosteneckých zápasech. Jednou jsem se vypravil do Píseckých postřehů, plátku, který dneska čtou už jenom důchodci. Na disketě jsem měl několikastránkový elaborát a zajímalo mě, jestli to nechtějí vydat.

Vydali?

V podstatě se mi vysmáli a řekli, ať to zkusím někde na internetu. To mi ale pomohlo, předtím jsem nikdy neuvažoval o tom, že by se dalo psaním na web vydělávat. Bylo to někdy v roce 2002, kdy jsme se doma připojovali vytáčením přes pevnou linku. Nakonec jsem začal psát na stránky píseckého klubu a postupně se zapojoval do dalších aktivit společnosti eSports.cz.

Pak jste se ale stejně přesunul k tištěným novinám…

Vždycky jsem miloval deník Sport. Jako kluk jsem měl předplatné, každé ráno jsem před snídaní seběhl ke schránce pro noviny a celý den je louskal, nejvíc na hodinách matiky a chemie. Pak se v Písku objevil na tréninkovém kempu Dominik Hašek a já si s ním domluvil rozhovor. Tam jsem se potkal s klukama z redakce Sportu a tak trochu jim vymluvil díru do hlavy. Když viděli, co jsme s Haškem stvořili, líbilo se jim to a nabídli mi místo v redakci. Po maturitě jsem k nim rovnou nastoupil. Najednou jsem se podílel na něčem, co jsem jako malý kluk obdivoval.

František Suchan (31)

Jeden ze spoluzakladatelů portálu Bez frází. V roce 2016 ho rozjížděl s hokejisty Radimem Vrbatou a Jakubem Koreisem. Jako sportovní novinář začínal na střední škole ve společnosti eSports a externě spolupracoval s MF Dnes či Deníkem. Mezi lety 2006 až 2015 byl hokejovým redaktorem deníku Sport. Pro nakladatelství Jota dokončuje autobiografii významné postavy české sportovní historie. Vystudoval Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy. Na krajské úrovni hraje lední hokej.

Proč jste po osmi letech odešel?

Do Sportu jsem nastoupil v době, kdy internet ještě nebyl v takovém laufu a noviny měly mnohem větší význam. Prvních zhruba šest let jsem byl nadšený. Pro mladého kluka, který má rád sport a nemá rodinu, je to úžasná práce. Jezdil jsem po světě, od roku 2010 jsem byl na všech mistrovstvích světa, potkával jsem lidi, ke kterým bych se jinak těžko dostal. Od zkušenějších kolegů jako Luboš Brabec, Petr Dias, Míra Horák a Pavel Bárta jsem se toho spoustu naučil, to mi žádná škola nemohla dát. Časem ale nadšení vyprchalo.

Jak to?

Začal jsem mít pocit, že nikoho nezajímá, jestli svoji práci děláme pořádně. Hlavní bylo, abychom měli na webu článek s Jágrem a v novinách tři strany o fotbalové Spartě. Přišlo mi, že když tam zůstanu do důchodu, budu celý život dělat to samé. V lednu si pojedu na extraligu do Litvínova poslechnout, kdo hraje špatně přesilovky. Po play-off rozeberu, koho trenér nároďáku nominoval na mistrovství světa a tak pořád dokola. Když někdo vyhraje, oslavíme ho, jakej je borec. A když se mu pak něco nepovede, napíšeme, co je to za vola. Uvědomil jsem si, že sportovnímu prostředí nijak nepomáháme.

Jde to ve sportovních novinách dělat jinak?

Určitě. Chápu, že hlavní je poptávka čtenářů, takže podobné články budou vycházet vždycky, i když jsou na jedno brdo. Nebylo mi ale příjemné, že nás ve Sportu za každou cenu pasovali do role soudců. Spousta z těch, kdo takhle vystupují, přitom nemá potřebné znalosti ani zkušenosti. Když vidím, jak kluk, co píše pár měsíců na web, sestřeluje zkušené trenéry za taktiku a výběr sestavy a od stolu rozkrývá fungování klubů, musím kroutit hlavou. Mediální domy tomu jdou ještě naproti. Stlačují náklady, nabírají mladou a levnou pracovní sílu. A zdaleka se to netýká jen sportovních redakcí.

Jak vás napadlo založit web Bez frází

Když jsem skončil v novinách, pomáhal jsem kamarádovi se sportovním festivalem pro děti, ale zjistil jsem, že mi chybí prostředí, ve kterém jsem se za ty roky už vcelku dobře orientoval. Pak jsem přemýšlel, co dál. Dokonce jsem uvažoval, že se zase vrátím do Sportu. Nakonec zvítězila touha pustit se do něčeho vlastního. Všude čtu o lidech, kteří měli odvahu vrhnout se do vlastních projektů, tak jsem si řekl, že to zkusím taky.

V té době jsem narazil na web The Players’ Tribune, který ve Spojených státech založil baseballista Derek Jeter. Jde o platformu, na které vychází texty profesionálních sportovců psané v první osobě. Okamžitě jsem začal hltat všechny články o hokeji, co tam měli. Říkal jsem si, že přesně tohle je ono. Že okolo sebe sice slyším, jak lidi nečtou dlouhé texty, a už vůbec ne na internetu, ale přitom tenhle formát skvěle funguje. Uvědomil jsem si, že by mě bavilo dělat něco podobného. Vždycky mě lákaly sportovní životopisy a velké rozhovory, ve kterých nešlo jen o fráze a dojmy ze zápasu. Chtěl jsem jít do hloubky a tady jsem najednou viděl, že existuje forma atraktivní i pro dnešní dobu.

Jak dlouho jste projekt připravoval?

Ze začátku jsem spíš jen dlouho přemýšlel a zjišťoval. Bylo jasné, že budu potřebovat někoho, kdo mi pomůže projekt zaštítit. Zavolal jsem hokejistovi Kubovi Koreisovi, se kterým jsme se dobře znali z mého působení ve Sportu. Má úžasný všeobecný rozhled a díky svému podnikání se perfektně orientuje v oblasti financí. Nápad se mu líbil a řekl, že do toho půjde se mnou. V létě 2016 jsme na tom začali intenzivně makat.

Natvrdo. Bez frází

V únorovém sportovním speciálu magazínu Finmag se Jakub Koreis bez frází rozepsal 

  • o kariéře v NHL, která skončila příliš brzy
  • o hloupých nákupech nemovitostí – nejdražší podnikatelské škole, která ale naučila
  • o zpovědích kolegů sportovců v magazínu Bez frází

Pro předplatitele digitální verze Finmagu je speciál dostupný spolu s celým archivem, plným chytrého čtení. 

Zkratka pro předplatitele rovnou na článek.

Pak se k vám ještě přidal další hokejista Radim Vrbata…

Když jsem dával dohromady první příběhy, začínal jsem se sportovci, se kterými jsem měl nadstandardní vztahy. Kdybych šel za někým úplně cizím a vysvětloval mu, že jsem Franta, co psal dřív do Sportu, a byl bych rád, aby se na neznámém webu rozpovídal o svém soukromí, asi by se na to moc netvářil.

Radim Vrbata – se kterým byla vždycky radost spolupracovat, a náš vztah nebyl jen ryze profesní – byl jedním z prvních zpovídaných. Když mu skončila sezóna v NHL, přijel jsem za ním do Boleslavi. Ještě než jsem zapnul diktafon, se začal zajímat o to, jaké máme plány a jak chceme přesně fungovat. Nakonec jsem odjížděl s tím, že by se k nám rád připojil a že je ochotný dát na rozjezd projektu nějaké peníze. Za další tři týdny jsme zakládali společnost.

Šlo by vůbec spustit Bez frází bez Jakuba s Radimem?

Asi ano, ale hrozně těžko. A rozhodně ne takhle profesionálně. Až ve chvíli, kdy jsme si všichni tři plácli, jsem věděl, že se tomu můžu věnovat naplno. Do té doby jsem ještě psal o hokeji jinam. Byl jsem nadšený, že když se v projektu aktivně angažují známá sportovní jména, bude to brát veřejnost jinak, než kdybych se do toho pustil na vlastní pěst.

Jak se vaši společníci zapojují do chodu webu?

Texty mám na starost já spolu s dalším editorem Frantou Prachařem, který se mnou dřív dělal ve Sportu. S Radimem a Jakubem jsme v kontaktu na denní bázi. Probíráme, na jakých příbězích zrovna pracujeme, koho dál oslovíme, jaká je návštěvnost stránek. Chodíme spolu na jednání s obchodními partnery. Jsou vážně aktivní, i když má Kuba svůj hlavní byznys jinde a Radim přes hokejovou sezonu hraje v Americe.

Bylo v začátcích těžké přesvědčit sportovce, aby vám odkryli své soukromí?

Vlastně ne. Začínal jsem se známými, kteří ke mně už měli důvěru. A postupně se nabalovali další. Radim doporučil fotbalistu Marka Matějovského, Tomáš Plekanec zase bývalého stolního tenistu Petra Korbela. Hlavní bylo, že první příběhy měly velký ohlas u veřejnosti i u samotných sportovců. Lidi si uvědomili, že texty ze sportovního prostředí můžou vypadat takhle. Pak už jsme všem mohli říkat, že bychom s nimi rádi udělali něco podobného.

Taky je důležité říct, že Bez frází není o mně nebo dalších lidech, co se podílejí na chodu. Je to prostor pro sportovce, my jim jen dáváme možnost vystoupit a mluvit, jak jim je vlastní. Jejich myšlenky pomáháme zformulovat do souvislého příběhu. A k tomu jim naše kouzelnice Jana Mensatorová udělá jedinečné fotky.

Finmag na Mars!

Finmag předplatné

„Nejvíc vidět jsou Troškové gastronomie. Ti, co si nemuseli odstát provoz, kdy vaříš pro plnou restauraci,“ říká kuchař-samorost Michal Hugo Hromas a tančí mezi ohni, na kterých chystá svatební menu.

Tak jako materiál točený na Husákových narozeninách vznikly záběry z demonstrace 17. listopadu jen jako dokument pro archiv. Vracíme se s jejich autory na Národní třídu.

Téma: doprava. Elektrické motory dominovaly nad spalovacími. A zase budou. Jaké jsou plány a jaká realita v budování železnic a dálnic. Neznámé oběti 11. září: lidi, co kvůli strachu z létání jeli autem.


Sportovci přece mohli otevřeně mluvit i do tradičních médií. Proč se v takové míře začali svěřovat až vám?

Má to víc důvodů, ale obecně jde asi o to, že se dnes v médiích jede víc na rychlost a kvantitu. Když někomu voláte po telefonu a on zrovna chvátá, je jasné, že z toho moc nevytěžíte. A když má nějaký frajer odehráno pět set zápasů v NHL, těžko bude otevřeně vyprávět o svých životních strastech mladému klukovi, se kterým mluví prvně.

V jednom rozhovoru jste řekl, že ze sportovců dělají blbce špatní novináři…

Nebylo to moc taktické, spousta kolegů se asi naštvala. Ale v podstatě je to pravda. Nesnáším banální otázky. Když se někdo zeptá fotbalisty po devadesáti minutách běhání za míčem, jestli chtěl vyhrát, případně jestli může popsat gól, který všichni diváci viděli v mnoha opakováních, jakou čeká odpověď? My chceme ukázat, že sportovci nejsou upocené stroje na góly. Ano, jsou mezi nimi intelektuálně slabší i silnější, ale to i mezi bankéři, politiky nebo novináři. Rozhodně to neberte tak, že házím všechny sportovní novináře do jednoho pytle. Je tu spousta skvělých novinářů, co odvádějí parádní práci. Jen to bohužel často zanikne v tom balastu kolem.

Jak často se stává, že s prosbou o zpracování příběhu nepochodíte?

Naštěstí máme dost vysoké procento úspěšnosti. Počítáme ale samozřejmě s tím, že se s námi někdo nechce bavit. Někdy je to definitivní, jindy spíš kvůli tomu, že ještě nepřišel správný čas. Taky se nám párkrát stalo, že jsme dali dohromady příběh, ale dotyčný si jeho zveřejnění na poslední chvíli rozmyslel. S tím nic nenaděláme, nikoho do ničeho netlačíme.

Nemáte někdy problémy s autorizací finálního textu?

Píšeme o důvěrných věcech, takže platí, že sportovci mají absolutní kontrolu nad každým slovem, které vyjde. Přes to nejede vlak. V jiných médiích se může stát, že se nějaké vyjádření zásahem editora – třeba prací s titulky a perexy – překroutí nebo vyzní jinak. To u nás nepřipadá v úvahu.

Kdo vám dal při editování a autorizaci nejvíc zabrat?

Asi Tomáš Plekanec, který je hrozný perfekcionista. Několikrát jsem za ním jel, průběžně jsme si volali, seděli jsme snad nad každou větou.

Takže novinářská noční můra?

Tahle to neberu. S Tomášem jsem už dělal řadu větších rozhovorů, takže jsem věděl, do čeho jdu. Je to extrém, ale příjemný. Práce s ním mě obohacuje. Nelpí na pitomostech, jen se snaží vyjadřovat co nejprecizněji. Jasně, člověku to sebere spoustu času, ale jsem přesvědčený, že se to vyplatilo. Jeho příběh totiž přesně charakterizuje práci, kterou děláme. Dává nahlédnout do hlavy člověka, který je maximálně úspěšný ve svém oboru. Ne nadarmo byl jedním z nejdéle sloužících hráčů v historii nejslavnějšího a nejstaršího klubu NHL. Věřím, že když si tenhle článek přečtou malí kluci, co touží po kariéře hokejisty, může jim to hodně dát.

Které příběhy měly největší ohlas?

Je zajímavé, že snad každý řekne, že ho zaujal nějaký jiný příběh. V mnohých situacích vidí čtenáři sami sebe. Co se týká absolutní čtenosti, na lidi nejvíc zapůsobily příběhy fotbalisty Daniela Koláře a basketbalistky Kateřiny Elhotové. Oba měly zásadní přesah mimo sportovní prostředí. Dan popisoval dobu, kdy mu umírala partnerka a v jeho okolí, natož mezi sportovními fanoušky, o tom skoro nikdo nevěděl. Katka se zase rozhodla vyprávět o domácím násilí, které dřív na vlastní kůži zažívala, aby ostatním holkám ukázala, že se nemají nechat mlátit. Oba jsou pro mě velcí hrdinové. Nejen za to, jak se dokázali se svými životními situacemi poprat, ale taky proto, že o nich dokážou otevřeně mluvit a ukazují lidem, kteří prožívají něco podobného, že v tom nejsou sami.

Další čtení

Sláva, cestování, výhry. Pak jejich profesionální dráha skončí a sportovci se učí žít znovu. Často s depresí – a bez peněz. I příběh šestatřicetiletého Davida Appela ukazuje, že život profi sportovce je tak trochu životem na dluh. A dluhy musí člověk časem začít platit.

Střílíš góly. Ale co pak?

Máte nějakou vysněnou osobnost, jejíž příběh byste chtěl odvyprávět?

Ivana Lendla. Pokud by se nám jednou podařilo zpracovat jeho příběh, nebo dokonce životopis, byl by to pro nás vrchol.

Doteď jsme se bavili hlavně o obsahu vašeho webu. Jak je to s finanční stránkou projektu?

Radim a Kuba dali do rozjezdu peníze, které pokryly fungování až doteď. Zároveň nám jejich investice umožnila vytvořit podobu Bez frází bez kompromisů a neohlížet se na prodej reklamy. Nedělali jsme si žádný byznysplán, kde by byly termíny, kdy a kolik nám to musí vydělávat. Nejdřív jsme chtěli vyzkoušet, jaká bude odezva a jestli bude o náš obsah dostatečný zájem. Tuhle fázi máme úspěšně za sebou. Teď musíme zajistit, aby to bylo dlouhodobě udržitelné i ekonomicky.

Pořád nemáte žádné reklamní bannery. Proč?   

Rozhodli jsme se, že touhle cestou nepůjdeme. I když je čtenost našeho webu pro inzerenty atraktivní. Bez frází je vzhledem k publikovanému obsahu příliš intimní místo, abychom tam nekontrolovaně nechávali vyskakovat reklamní okna. Pro články tohohle typu, by to nebylo důstojné prostředí. 

To jste dobrodruzi. Spousta lidí považuje webové stránky bez reklamních bannerů za ekonomickou sebevraždu. Jak chcete vydělávat?

Budujeme portfolio dlouhodobých partnerů, se kterými jsme hodnotově na jedné vlně. Jejich značku pak můžeme citlivě zakomponovat do našeho webu. Můžeme jim dát prostor odvyprávět jejich příběh stejnou formou, jakou u nás využívají sportovci.

Jak to zhruba bude vypadat, nám ukázala zimní olympiáda, pro kterou se nám povedlo dotáhnout spolupráci s Prazdrojem na kampani Každé zlato má svůj příběh. Ta se týká čtyř příběhů českých olympioniků. Pilsner Urquell je dlouhodobě spojený se sportem a jeho marketingová komunikace má vzbuzovat emoce, ukazovat příběhy vášně a odhodlání. V tomhle jsme si sedli.

O zpoplatnění webu jste nikdy neuvažovali?

Vím, že se s tím pere celý internet. Samozřejmě jsme o tom ze začátku přemýšleli, ale kdybychom články zamkli, popřeli bychom princip naší práce, zprostředkovávání inspirativních příběhů těm, kterým mohou pomoci. Navíc bychom neměli tak velkou čtenářskou základnu. Internet je pořád komunistické médium – člověk je zvyklý, že tam dostává věci zadarmo. Myslím, že bude hrozně obtížné naučit lidi za obsah na internetu platit. V dohledné době se spíš vrhneme do printu.

Vydáte knížku?

Dáváme dohromady best of našeho prvního roku. A nebude to jen překlopení textů z webu. Příběhy budou doplněné, čtenář se dozví, jak se vyvíjely dál. Rádi bychom taky časem pod hlavičkou Bez frází začali vydávat životopisy a plánujeme i další velké věci. Výzev máme dost.

Fotografie: Jana Mensatorová/bezfrazi.cz

Odeslat
e-mailem

Líbil se vám článek?

+66
AnoNe
Vstoupit do diskuze
V diskuzi je celkem 2 komentářů

Oblíbená témata

bez frází, františek suchan

Partners Financial Services
 
 

Přihlášení

Jméno

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.OK

Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.