První čísla přisuzovala volební vítězství v šesti regionech komunistické straně, partaji, kterou lidé před třiadvaceti lety hnali od válu, v revoluční euforii si přáli, aby se už nikdy nevracela, a která přitom za celou tu dobu byla schopná změnit jen název. Tato změna navíc byla vyvolána tím, že Československo, které měla tato polozločinecká organizace ve jménu dřív, mezitím přestalo existovat.
I když se po sečtení všech hlasů komunisté nakonec stali hlavní stranou „jen“ ve dvou krajích, jsou jasnými, byť neoficiálními vítězi letošních voleb. Tak razantní legitimizace jejich práva na správu věcí veřejných je historickým úspěchem. To, že jsme je pustili zpátky k onomu kvapně opouštěnému válu, o mnohém svědčí.
Komunisté dokonce díky dlouhodobému členovi rozpočtového výboru sněmovny Jiřímu Dolejšovi ovládli první kolo senátních voleb v Praze 8, tedy v oblasti, kde si ještě před několika lety mohla být ODS svým vítězstvím jistá natolik, že se vtipkovalo, že by klidně mohla do volebního klání nominovat tenisovou raketu Václava Klause. Ironií osudu porazil Dolejš kandidátku ODS Filipiovou (která má na schůzích senátu jednu z nejnižších účastí) v obvodu, kde volil samotný zakladatel, polozapomenutý guru české konzervativní pravice a současný prezident Klaus.
Až na několik výjimek se výsledky krajských voleb opakují, jako by byly opsané přes kopírák, ve všech regionech. Pokud nevyhrála ČSSD, byla druhá za KSČM. Tam, kde rudé tváře vyhrály, jim na patu šlapali sociální demokraté. ODS měla problém doběhnout do cíle. TOP 09, další výrazná součást aktuální vládní koalice, byla většinou diskvalifikována. To jsou opravdu tristní výsledky.
Vláda se opětovně chlácholí, že krajské volby (ač spojené s volbami senátními) v žádném případě nemohou být referendem o jejích úspěších nebo neúspěších, protože krajská témata jsou a musejí být jiná než témata celostátní. To je na jednu stranu pravda, na druhou stranu to ale v předvolebních kampaních nebylo moc poznat. Všichni totiž vsadili na šedivá hesla, která se vlivem zkušeností s politikou v posledních letech stala naprosto prázdnými a zbytečnými. Každý – ti nalevo i ti napravo – chtěl být poctivý, bojovat s korupcí (v té se celostátní i krajská témata bohužel velmi dobře potkávají, protože je všudypřítomná) a vyvádět nás z krize. Rozdíly mezi tzv. pravicí a tzv. levicí se setřely natolik, že lidé už nerozlišují mezi stranami, ale hlavně hledají jakékoli známé tváře, které si pokud možno ještě nezadaly, nebo volí menší zlo.
Každopádně distancovat se na úrovni krajů od svého celostátního šlendriánu, na kterém mají zásluhu nebo jemuž s větší či menší mírou nečinnosti přihlížejí, koaliční strany nemůžou. Když už jednou budují stranické struktury, které vyrůstají od malých lokálních skupin skrze rozličné hierarchie až k nejviditelnějším celostátním uskupením a budují partajní značky jako významnou součást politického marketingu, tak by měly navždycky počítat s tím, že voliči mají právo na to, aby ty samé značky, které jim na úrovni státu pijí krev, vytrestali během krajských voleb, kde jde „trochu o něco jiného“.
Petru Nečasovi, předsedovi občanských demokratů a oficiálnímu předsedovi vlády, který ve funkci až příliš často přitakává Miroslavu Kalouskovi z TOP 09 na to, aby bylo možné dívat se na něho také jako na premiéra faktického, je to jasné: voliči prostě neodolali vábení líbivých slibů levice, případně je to prostě projev nepopulárních kroků vlády, uprostřed vládnutí údajně tradiční. Podobně hovoří i jeho vicepremiér a ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg. Jejich povolební vzkazy tudíž vyznívají jasně: Děláme, co můžeme, potíme krev, abychom pro vás udělali to nejlepší, jen vy, debilové, to nechápete.
Všimli jste si, že nikdo z výše zmíněných totálně poražených ani náznakem nepřiznal, že by třeba opravdu mohli něco dělat sakra špatně a voliči pojali letošní volby jako legitimní způsob, jak jim to dát najevo? Ono není divu – řada odborníků dlouhé měsíce premiérovi a jeho partě našeptává, že držet se nesmyslných klišé, které si vláda vzala za svůj ideál, není tím pravým ořechovým, nehledě na to, že současný koaliční guláš odkloňuje ODS od její někdejší (snad) konzervativní linie.
Být to volby pouze do krajských zastupitelstev, Petr Nečas by mohl jejich výsledky bagatelizovat a svádět je na kdeco. Jenže zároveň s krajskými vládami vybírali lidé i 27 nových senátorů a ani volby do horní komory nedopadly pro vládní koalici dobře. A jak umí oranžový Senát vládě zatopit, už několikrát předvedl. Chtějí-li Nečas a Kalousek za této situace vládnout, možná si škodolibě můžeme odplivnout a zašeptat: „Kdo chce kam…“
Nejen povolební komentáře, ale i nominace na senátory ukazují, jak kupříkladu taková ODS nechce slyšet nic, co jí není po chuti, a dál si prosazuje svou, aniž by se aspoň v něčem řídila hlasem lidu. Dát na kandidátku na Litoměřicku Alexandra Vondru, jehož pověst je mírně řečeno komplikovanější, může jedině ten, kdo je buď blázen, je si jist svou neotřesitelnou pozicí, nebo se za dobu svého pobytu ve vrcholné politice obestavěl slonovinovou věží. A vida, voliči rozhodli, že Vondra teď bude mít víc času na obranu.
Nahnuté to měl, co se postupu do druhého kola, i další kandidát ODS, pražský Tomáš Töpfer. Postoupil těsně – a v rozhovoru pro iHNed.cz připustil, že za to může vláda. Podařilo se mu tedy shrnout to, co zaznívá z vox populi. Po zkušenostech s tím, jak premiér Nečas snadno vyběhne s každým, kdo má jiný názor a nebojí se ho říct, bychom mu měli doporučit, aby raději mlčel. Mohl by dopadnout jako bývalý řidič Radim Smetana nebo Robert Pelikán.
Faktické vítězství KSČM není dobrou zprávou, spíš podobně znepokojující jako to, že sociální demokracie si na svůj úspěch připíjí whiskou. Můžeme se na něj ale podívat i z té pozitivnější stránky. Kdyby si ODS jako hlavní reprezentant „pravicové“ strany politického spektra vzala k srdci hlas voličů, může na sobě během příštích dvou let zapracovat. Prakticky by to mělo znamenat osvícení a následné přiznání. Toho ale zjevně strana, jež si pro letošní volby zvolila jako motto slogan „Šance pro zodpovědné“, schopna nebude. Petru Nečasovi by totiž někdo musel políček, který teď dostal od voličů, připomenout častěji a ideálně zevnitř strany. Když odmyslíme občasné buřiče, jako je momentálně skupina „rebelujících poslanců“, skládá se strana prakticky ze dvou typů lidí. Prvním jsou zlatokopové napojení na šíbry, kterým neudělá problém ve chvíli, až strana ztratí své pozice, přešaltovat své struktury ke konkurenci. Druhým jsou podnikatelé a lidé zvyklí spoléhat se většinou sami na sebe. Ti ale na politiku nemají momentálně čas, protože kvůli nesmyslným nařízením, administrativním nárokům, pronásledování finančními úřady za pozdně odeslaná daňová přiznání a dalším zmetkům legislativní atmosféry, která je výsledkem Nečasova vládnutí, mají problémy sami se sebou.
Foto Isifa
Srovnávat se vyplatí
Kalkulátor.cz je srovnávač, který lidem šetří peníze ve světě energií, pojištění a financí. My počítáme, vy šetříte.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
15. 10. 2012 2:37, jiří
Töpferův relativní neúspěch nelze přikládat za vinu JEN vládní politice. On sám se také dost snažil, třeba negativním rozruchem které způsobilo jeho usednutí do křesla ředitele Vinohradského divadla. Dříve oblíbený herec a principál malého divadla nemusí být oblíbeným "bafuňářem". Tomáš Töpfer sedí na moc židlích a tu senátní zrovna neohřívá.
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
16. 10. 2012 20:03, kondo
typicky ultrapravicacky clanek cloveka ktery nemuze skousnout ze mu skoncil statni penezovod z nasich dani a tak kope. Jako dodelavajici kun, protoze pravicacti zlodeji nic jinyho nejsou
V diskuzi je celkem (17 komentářů) příspěvků.