Zdroj: Shutterstock
V právním řádu se poměrně hojně vyskytují právní domněnky a fikce jako legislativně-technické nástroje. Právní domněnky (formulované obvykle jako „má se za to“) či fikce (formulované obvykle jako „platí, že“; „považuje se“; „hledí se“) znamenají, že předpokládáme existenci, respektive považujeme za nastalou skutečnost, o níž není jisté, zda skutečně nastala, nebo dokonce je jisté, že nenastala.
Smluvní strany mohou mít zájem formulovat ve smlouvách právní domněnku (ať již vyvratitelnou, nebo nevyvratitelnou) nebo fikci z různých důvodů. Například v kupní smlouvě nebo smlouvě o dílo mohou být taková ujednání vedena snahou zhotovitele zajistit si alternativní způsob dodání či provedení díla (zahrnující dokončení a předání díla), které jsou podmínkou pro vznik jeho práva na zaplacení ceny díla. Obdobně mohou mít zájem formulovat domněnku či fikci při doručování písemností či v jiných sjednaných případech.
Nejvyšší soud se této praktické otázce věnoval v minulosti několikrát. Vycházel však z právní úpravy platné před rekodifikací soukromého práva.
Ve svých starších rozhodnutích (například v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 5508/2007 ze dne 18. března 2010 či v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 1287/2018 ze dne 4. března 2020) tak dovodil, že právní domněnku či fikci může stanovit pouze právní předpis, a tudíž je ve smlouvě vůbec nelze platně sjednat.
Svůj rigidní závěr tehdy opřel mimo jiné o zákonem preferovanou objektivní metodu interpretace právních jednání a také deklarovanou nemožnost modifikovat důkazní břemeno (jako institut veřejnoprávního procesního práva) ujednáním stran.
Odborná veřejnost závěry Nejvyššího soudu opakovaně zpochybňovala. Poukazovala na autonomii vůle stran a nutnost posuzovat případný rozpor takových ujednání s kogentními ustanoveními zákona (těm, od nichž není možné se odchýlit – pozn. red.) vždy ad hoc.
Nyní se však Nejvyšší soud odchýlil od své dřívější rozhodovací praxe. Ve svém nedávném rozsudku (sp zn. 23 Cdo 1001/2021 ze dne 23. března 2022) posuzoval platnost ujednání ve smlouvě o dílo uzavřené již za účinnosti nového občanského zákoníku (po 1. lednu 2014) mezi dvěma podnikateli.
Předmětem smlouvy o dílo byla rekonstrukce horské chaty. Sporné ujednání znělo: „Nedostaví-li se objednatel bezdůvodně a opakovaně (nejméně 2x) k přejímce díla či jiným způsobem bezdůvodně zmaří konečné předání díla a vyhotovení předávacího protokolu, považuje se dílo za řádně a včas předané.“ Úmyslem smluvních stran tak bylo ujednat fikci předání a převzetí díla.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce dovolatele o neplatnosti ujednané fikce a ve svém rozhodnutí se obecněji věnoval jak fikcím, tak též domněnkám. Dospěl k závěru, že ujednání smluvních stran, které pro vyjádření určitého jimi předvídaného právního následku užily sousloví typické pro vyjádření právní domněnky či fikce, není bez dalšího neplatné pro rozpor se zákonem nebo dobrými mravy.
Soud tak opustil tak striktně formalistický přístup vycházející ze staré právní úpravy a zdůraznil, že nový civilní kodex stojí především na respektu k autonomii vůle a potřebě zjišťovat skutečnou vůli stran při výkladu právních jednání. Na skutečnou vůli stran je dle zákona i soudu kladen důraz oproti jejímu prostému jazykovému vyjádření v právním jednání – například v textu písemné smlouvy.
Dušan Kmoch působí jako advokát ve společnosti EY Law Česká republika. Specializuje se na právo v oblasti transakcí, restrukturalizace společností, akvizice, armádní projekty a právní poradenství pro akvizice nemovitostí.
V každém konkrétním případě je proto třeba důkladně zkoumat, co je obsahem posuzovaného ujednání, v němž byla užita formulace značící právní domněnku nebo fikci. Dále je potřeba zkoumat, zda obsah ujednání neodporuje kogentním ustanovením zákona a zda se nepříčí dobrým mravům. Posoudit je rovněž nezbytné, zdali způsob, jakým se strany od dispozitivní právní úpravy odchýlily, není vzhledem k okolnostem zákonem zakázán nebo se nepříčí dobrým mravům.
Relevantní pro závěr ohledně platnosti ujednání je taktéž vyhodnocení, v jakém vztahu vůči sobě stojí smluvní strany předmětné smlouvy: zejména zda jde o rovnovážný vztah smluvních stran, například dvou podnikatelů, nebo zda jedna ze smluvních stran je slabší stranou (ať již spotřebitelem, nebo slabším podnikatelem), vůči níž druhá smluvní strana zneužila svého silnějšího postavení.
V poměrech projednávané věci tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní úprava převzetí díla nebrání odchylnému ujednání stran, jedná se o úpravu dispozitivní. Soud v této souvislosti mimo jiné potvrdil, že je možné okamžik provedení díla (zahrnující dokončení a zvláště pak předání, resp. převzetí díla) modifikovat stanovením dodatečných předpokladů pro převzetí díla, například jej podmínit vyhotovením předávacího protokolu.
Účelem stranami sjednaného pravidla bylo přiznání právních následků převzetí díla objednatelem za stanovených podmínek. Takové ujednání dle soudu není nemravné, a to i s ohledem na to, že smluvní strany (oba podnikatelé) byly v rovnovážném postavení. Nejvyšší soud proto užití právní fikce formulované obvyklým souslovím „považuje se“ v tomto případě neplatným neshledal.
Jde-li o důkazní břemeno, dodejme, že soud v poměrech projednávané věci správně uzavřel, že ujednáním výše komentované fikce předání a převzetí díla došlo k modifikaci okruhu rozhodujících skutečností, které v daném sporu musel účastník (zhotovitel) díla tvrdit a prokázat. To znamená, že zhotovitel nesl důkazní břemeno o tom, že ke smluvním ujednáním stran předvídanému opakovanému nedostavení se k předání díla skutečně došlo.
Sdílejte článek, než ho smažem
