Argentinská krize a poučení pro Českou republiku I.

Argentinská krize a poučení pro Českou republiku I.
V první polovině 20. století patřila Argentina k nejbohatším zemím světa. Hospodářskou výkonností se řadila na úroveň Kanady. Během 20. století byla ovšem postižena neuvěřitelnou sérií zásadních chyb v hospodářské politice. V roce 2002 se octila ve stavu platební neschopnosti. Jak k tomu došlo?

Kořeny problémů sahají do roku 1946, kdy Juan Domingo Perón byl za podpory odborů zvolen prezidentem. Hesla o solidaritě, sociální spravedlnosti a o podpoře "neprivilegovaných vrstev" měla úspěch. Zpočátku se mu dařilo i ekonomicky. Hospodářský růst budil respekt (v roce 1947 dokonce přesáhl hodnotu 12 %). Šlo nicméně o umělý, nepřirozený růst vyvolaný znárodňováním, monopolizací zahraničního obchodu, regulací cen a masivní výstavbou neefektivních státních podniků. Rychle nastala makroekonomická nerovnováha v podobě deficitu zahraničního obchodu a státního dluhu. Vládní regulace zemědělství vedla k poklesu plochy obdělávané půdy o více než pětinu.

Když byl Perón v roce 1955 nucen emigrovat, Argentina ještě nebyla v katastrofickém stavu. Začátkem 70. let stále patřila k bohatým zemím, byť již nikoli na úrovni Kanady. Země trpěla vysokou inflací a trvale rostoucím dluhem. Rovněž role státu v ekonomice zůstávala vysoká. Vojenští diktátoři v 70 a v 80. letech se snažili řídit ekonomiku direktivně.


Zdroj: Penn World Tables

Průměrný ekonomický růst v průběhu let 1950 - 80 činil pouze 1,6 % ročně. Ekonomické problémy se vojenská diktatura snažila na konci své éry neúspěšně zastřít invazí na Falklandy. Ta však skončila fiaskem a přispěla k pádu diktatury. První po dlouhé době demokraticky zvolený prezident Raúl Alfonsín (1983) prakticky neřešil ekonomické problémy. Nedostatek financí ve státní pokladně řešil převážně tiskem nových bankovek. V roce 1989, když ve volbách zvítězil Carlos Meném, dosáhla inflace hodnoty téměř 5 000 %.

Reformy 90. let

Menémova vláda se pustila do privatizace, deregulace, demonopolizace obchodu a otevírání země zahraničním investicím. Reformy připomínaly ve všech směrech vývoj ve střední a východní Evropě během téhož období. Významným prvkem reformy bylo zavedení tvrdé neinflační měny – pesa, které bylo konvertibilní s dolarem v poměru 1:1. Tím vláda ztratila možnost financovat své výdaje tiskem peněz. Protože v zemi stále fungoval perónovsky velkorysý systém veřejných výdajů, bylo nutné se zadlužit. Zahraniční věřitelé Menémovi rádi půjčovali, protože jeho liberální projevy budily podobné nadšení jako ve stejné době rétorika některých východoevropských vlád.

Liberální ekonomické reformy však byly provedeny nedbale a nekvalifikovaně. Státní podniky byly zhusta prodány za podmínek podezřele výhodných pro nabyvatele a podivně nevýhodných pro vládu. Výnosy byly rychle utraceny bez trvalého efektu. Terčem kritiky se staly příliš dobré vztahy Menéma a významných podnikatelů. Veřejnost například rozhořčila potvrzená zpráva, že jistá firma mu "darovala" soukromé letiště. Novináři z veřejnoprávní televize, kteří na tuto aféru poukázali, byli propuštěni z práce, výjimkou ale nebyly ani vraždy novinářů.

Následující prezident Fernando de la Rúa neprovedl žádné zásadní změny systému. Státní bankrot doprovázený rázovou devalvací měny měl za následek drastický propad ekonomické výkonnosti a životní úrovně. Dolarový příjem na osobu poklesl zhruba na jednu třetinu úrovně z roku 1998, index životních nákladů vzrostl během první poloviny roku 2002 o 39,1 % a počet lidí žijících pod hranicí bídy (3 USD na osobu a den) vzrostl ze 38,3 % v říjnu 2001 na 52,2 % v březnu 2002.

Příčiny bankrotu

Jak je vidět, problémy vedoucí ke státnímu bankrotu nebyly otázkou jen několika posledních let, nýbrž dlouhodobého nepříznivého vývoje. Katastrofický scénář vrcholící státním bankrotem byl způsoben kombinací několika faktorů:

Složitý a neprůhledný systém veřejných financí

Argentinský systém veřejných financí je velmi složitý. Důvodem složitosti je z velké části federativní uspořádání, v jehož rámci mají jednotlivé provincie značnou volnost v rozhodování o fiskální politice. Pravomoci a zodpovědnost nejsou rovnoměrně vyváženy, centrální vláda je v nevýhodě vůči provinciím, jimž nemůže dávat přímé pokyny, avšak musí řešit jejich problémy. Systém byl extrémně netransparentní, o čemž svědčí následující příklad: guvernér provincie Córdoba musel v roce 2000 povolat poradenskou firmu PricewaterhouseCoopers, protože nevěděl, jak veliký je vlastně dluh této provincie. Daňový systém je rovněž velmi složitý a distorzní, zákony a daňové sazby se liší od provincie k provincii, výběr daní je proto velmi složitý a nákladný.

Na problémech argentinských veřejných financí se patrně též nepříznivě podepsaly rady Mezinárodního měnového fondu. Fond doporučil zvýšení daní, což vedlo k poklesu daňového inkasa. Jedinou výjimkou byla zmíněná provincie Córdoba, která snížila sazby daní z příjmů, což vedlo ke zvýšení objemu vybraných daní. Míra daňových úniků poklesla z odhadovaných 50 % na 22 %. Toto vítězství bylo ovšem pouze dočasné (šlo o rok 1999 a o část roku 2000), protože poté byla ekonomika provincie Córdoba stržena hospodářským propadem celé země a daňové inkaso pokleslo.

Příklad córdobského snížení daní je sice sám o sobě pozitivní, současně však poukazuje na rozsah nezávislosti jednotlivých provincií, který patrně měl mnohé nežádoucí vedlejší účinky, zejména absenci skutečně efektivního centrálního řízení fiskálních záležitostí země. Za zmínku též stojí značná míra rivality mezi provinciálními vládami a federální vládou. Přirozeným důsledkem tohoto stavu je jen minimální ochota ke vzájemné spolupráci a praktická nemožnost dosažení žádoucí fiskální disciplíny.

Složitost a neprůhlednost systému veřejných financí byla zřejmě hlavním důvodem krize, ačkoli zdaleka nikoli jediným. Podívejme se na ty další:

Rigidní trhy práce

Argentina má již od Perónových dob silnou legislativu na ochranu zaměstnanců a pracovních míst. Začátkem 90. let se tato legislativa ještě velmi výrazně zpřísnila. Zákon předepisuje zaměstnavateli v případě "bezdůvodných" výpovědí vyplácet zaměstnancům náhrady ve výši jednoho měsíčního platu za rok trvání pracovního poměru (řečeno poněkud zjednodušeně). Za "bezdůvodnou" výpověď může být považováno i snížení platu nebo převedení zaměstnance na jinou práci v rámci podniku (!).

V praxi to znamená, že se podniky snaží minimalizovat počet přijímaných zaměstnanců, aby se v případě recese nedostaly do nebezpečí bankrotu plynoucího z nutnosti vyplácet odstupné. Rigidní pracovní legislativa a velmi široké pokrytí pracující populace kolektivními smlouvami ústí v to, že zaměstnavatelé nemohou reagovat na zhoršení své ekonomické situace snižováním mzdových nákladů. Kolektivní smlouvy navíc zpravidla požadují zvyšování mezd podle růstu životních nákladů na bázi odvětví, nikoli podle situace a možností jednotlivých firem.

Zpřísnění pracovní legislativy počátkem 90. let společně se zavedením podpory v nezaměstnanosti (která dříve chyběla) způsobilo nárůst nezaměstnanosti. Na začátku vlády Carlose Menéma (1989) byla na úrovni 8 %, kolem níž oscilovala ještě do roku 1992. Poté rychle stoupala až k úrovni 20 %. V roce 1998 nastalo přechodné zlepšení (nezaměstnanost 14 %), avšak počátkem roku 2002 se nezaměstnanost vyšplhala až na 21,5 %.

Fixní měnový kurs

Pevná vazba pesa k americkému dolaru v poměru 1:1 v režimu currency board byla zpočátku chápána jako permanentní vysvobození z měnové nestability. V průběhu 90. let se však ukázaly důsledky faktu, že Argentina se tak připravila o možnost reagovat na nepříznivý vývoj mezinárodní ekonomické situace devalvací či depreciací své měny. Účinek této rigidity je násoben rigiditou trhů práce (viz předchozí odstavec).

Nemožnost devalvace či depreciace pesa se zvláště tíživě projevila po mexické krizi v roce 1995 a po devalvaci brazilské měny v roce 1999.

Nedůvěra ve finanční systém, nevyvinuté kapitálové a finanční trhy

Dlouhodobé špatné zkušenosti s finančním a bankovním systémem způsobily značný stupeň nedůvěry veřejnosti. Projevilo se to řadou runů na banky. V roce 1994 například vkladatelé odčerpali 8 % veškerých depozit, přestože k panice nebyl žádný faktický důvod. Argentinská krize však nezačala jako bankovní krize – problémy s bankami začaly teprve poté, co se v problémech ocitly veřejné finance. Problémy veřejných financí i bank pramenily z problémů podniků, jejichž potíže byly způsobeny rigiditou pracovního trhu a politikou tvrdé dolarové parity domácí měny.

Na kapitálových trzích se nedůvěra projevila vysokými rizikovými přirážkami (spready) za argentinské dluhopisy. Tato skutečnost dále způsobila zvýšení nákladů na dluhovou službu. V kritickém roce 2001 se výnosy argentinských státních dluhopisů vyjadřovaly v řádech desítek procent.

Banky privatizované v 90. letech dostaly od svých nových zahraničních vlastníků za úkol dodržovat vysoké standardy kapitálové přiměřenosti a opatrnosti v půjčování peněz. To vedlo z velké části k jevu zvanému credit crunch. Nedostatečně vyvinuté kapitálové trhy nedokázaly nahradit roli bank, podniky nebyly schopny získávat potřebné finance emisemi cenných papírů. Dále docházelo k vytěsňování (crowding-out) soukromých cenných papírů z trhu velkým objemem vládních cenných papírů. To ještě zhoršilo průběh krize.

Nepříznivá časová struktura státního dluhu

V době těsně před vyhlášením argentinského bankrotu činil celkový objem státního dluhu jen asi 56 % HDP, což je z hlediska některých evropských zemí (Itálie, Belgie) víceméně "pohodová" částka. Argentinský veřejný dluh byl však zatížen velmi vysokými úrokovými sazbami a kromě toho měl špatnou strukturu z hlediska durace (trvání dluhu). Rizikoví emitenti prakticky nemohou vydávat dlouhodobé obligace, což v kombinaci s vysokými požadovanými výnosy představuje velmi nebezpečný mix hrozící značným rizikem nezvládnutí cash-flow. Pokud se emitent skutečně dostane do problémů s cash flow, nezíská pak již dluh žádný, ani dlouhodobý, ani krátkodobý. (Tento efekt byl již příčinou krachů snad již miliónů soukromých firem na celém světě, v případě států se samozřejmě projevuje taktéž.)

Korupce

V důsledku pravděpodobně velmi rozšířené korupce na všech stupních státní správy došlo ke značným finančním ztrátám, zejména v průběhu privatizaci, kdy příjmy z prodaných státních podniků byly patrně mnohem nižší, než jaké mohly být v optimálním případě.

Široce rozšířená korupce má i jiný negativní vliv na veřejné finance: naprosto minimalizuje souhlas prostých občanů s nepopulárními úspornými opatřeními. Běžný občan má nulové pochopení pro úsporné balíčky jakéhokoli druhu, pokud se domnívá – ať už oprávněně či nikoli – že jím volení politikové a jim podřízení úředníci jsou finančně dobře zajištěni díky existenci korupčního prostředí.

Nabízí se samozřejmě otázka, do jaké míry může být Argentina "modelem" pro Českou republiku. Hrozí nám v budoucnosti rovněž nebezpečí státního bankrotu? Odpovíme vám v zítřejším dokončení - přečtete si právě srovnání vývoje v Argentině s vývojem v České republice.

Autor je ekonom.

Jaké byly podle vás hlavní faktory argentinské krize? Šlo jí nějak zabránit? Čeká něco podobného nás?

Srovnávat se vyplatí

Srovnávat se vyplatí

Kalkulátor.cz je srovnávač, který lidem šetří peníze ve světě energií, pojištění, telekomunikací a financí. My počítáme, vy šetříte.

Sdílejte článek, než ho smažem

Líbil se vám článek?

+11
AnoNe
Vstoupit do diskuze
V diskuzi je celkem 27 komentářů

Diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

2. 11. 2004 8:27, Jirka

No, právě tak jednoduché mi to nepřipadá. Znám spoustu blbů s titulem. A další problém je v tom, že to vyšší vzdělání nelze poskytnout většině národa, na to nemají odborné a vysoké školy dostatečnou kapacitu. Je pravda, že v ekonomice by to pomohlo. Hodně volných míst čeká na vzdělanější zaměstnance. Ale pro ozdravení politiky je třeba najít jiné možnosti školení lidí, aby se nenechali pořád vodit slibotechnami za nos. Bylo by nám houby platné, kdyby se zaplnily fabriky v průmyslových zónách, pokud to politici budou mařit svým tureckým hospodařením. Zarazit jim to může jen zdravý rozum ve většině českých hlav. A ještě jednu věc je třeba vzít v úvahu. O vzdělání musí mít lidi zájem. Spousta jich je líných se něco učit. Pokud za pouhou účast ve škole nebo kurzu nezískají přímou výhodu, vykašlou se na vzdělání. A pokud jim tu výhodu slíbíte, budou tam jen chodit, ale moc toho nevstřebají. Nejprve je nutné začít takové lidi správně motivovat k jakékoli snaze.

Zobrazit celé vlákno

+35
+-
Reagovat na příspěvek

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

14. 11. 2004 10:22, Petr Šafránek

Pseudoanonym Tridac je jasný případ pro psychiatra, neboť sám v diskusi na http://www.penize.cz/info/zpravy/nazory.asp?NewsID=3243 nebyl několik dní schopen odpovědět na konkrétní dotazy diskutujících a jenom všem okolo nevybíravě nadával a urážel! Když ho někdo zřejmě upozornil, že je úplně mimo a vysvětlil mu, jak funguje akcie Immofinanz a že bez dividendy nebo prodeje z ní peníze nemůže dostat, tak se snažil vycouvat stylem "já nic, já muzikant" Pokud je opravdu manažerem Finance.EU resp. AWD ČR, pak Bůh s nimi, protože ten člověk nemá základní komunikační dovednosti.

Zobrazit celé vlákno

-14
+-
Reagovat na příspěvek
Vstoupit do diskuze
V diskuzi je celkem (27 komentářů) příspěvků.

A tohle už jste četli?

Argentinská krize a poučení pro Českou republiku II.

2. 11. 2004 | Pavel Kohout

Argentinská krize a poučení pro Českou republiku II.

Hrozí České republice krize veřejných financí do takové míry, aby se opakovala zkušenost Argentiny se státním bankrotem? Může se stát, že vláda nebude mít dostatek prostředků, aby mohla... celý článek

Britsko-jihoamerická krize v letech 1825/1826

3. 5. 2002 | Stanislav Volek

Britsko-jihoamerická krize v letech 1825/1826

Když zvolna odcházela poválečná hospodářská krize z Evropy, bylo to britské hospodářství, které se vzpamatovalo nejdříve. Tehdy Velká Británie zaznamenala značný růst exportu a investic.... celý článek

Pomsta stálým zákazníkům?

6. 2. 2002 | Martin Pawinger

Pomsta stálým zákazníkům?

Po novoročním zvýšení jízdného pro nahodilé cestující zdražily České dráhy od minulé neděle i jízdné zákaznické a komerční slevy. V průměru o sedm procent, ti nejvěrnější ale zaplatí... celý článek

Neplač pro mne, Argentino…

15. 1. 2002 | Radek Létal

Neplač pro mne, Argentino…

Argentina se definitivně přihlásila k platební neschopnosti, když oznámila, že nezaplatila splatnou částku 28 miliónů dolarů u jednoho ze svých dluhopisů denominovaných v italských... celý článek

Partners Financial Services