Před týdnem jsme si s designérkou Annou Marešovou povídali především o jejím projektu erotických pomůcek Whoop de doo, se kterými získala uznání odborné designérské veřejnosti a teď se s nimi snaží prosadit na trhu.
V pokračování rozhovoru bude řeč především o tom, jaký přístup mají k designu obyčejní lidé v Česku. „Design nejsou jen předražené vázičky a lampičky. Jde v něm i o použité technologie, o celkovou využitelnost a funkčnost daného produktu. Rozhodně neznamená, že designová věc musí být drahá a luxusní. Designér v průmyslové výrobě pracuje na normálním spotřebním zboží, které používají miliony lidí v domácnosti. I to by přece mělo být hezké a funkční,“ vysvětluje držitelka Národní ceny za studentský design z roku 2011.
Když se pak v našem povídání přesuneme k tématu veřejných zakázek a způsobu, jak se politici starají třeba o hlavní město, nebere si Anna Marešová servítky: „Z toho, jakým způsobem Praha uzavírá tendry, je mi vážně smutno. Promrhá se tady neuvěřitelné množství peněz. Přitom by tu mohla být spousta krásných a zároveň i levných projektů. Jen by peníze nesměly končit někomu pod matrací nebo na švýcarských kontech.“
Jak byste popsala české designéry?
Jsou hodně pracovití a vynalézaví. I proto jsou v zahraničí tak úspěšní. Podle mě jsme obecně šikovný národ, který navíc umí dobře improvizovat. Nedostatek v dobách komunismu se nám dařilo překrývat vlastními invencemi. Řekla bych, že si teď víc vážíme možností, které máme. Viděla jsem to třeba v Anglii v dílnách pro studenty designu. Mají tam super podmínky, ale vůbec to neoceňují a nedělají maximum toho, co by mohli. Na západě jsou taky zvyklí, že na všechno mají různá udělátka, nebo si prostě někoho objednají. To se pak projeví i v jejich menší zručnosti. Je ale fakt, že se tyhle rozdíly už budou asi rychle stírat.
A jací jsou Češi jako konzumenti designu?
Těžko říct. Nerada bych paušalizovala, ale přijde mi, že to není žádná sláva. Nedávno jsem byla v Portugalsku, a když jsem viděla, jak tam mají zařízené domácnosti… I když to je prostě poslepované ze všeho možného, tak ve výsledku to má hlavu a patu a nějaký styl. Neříkám, že u nás nejsou lidé, kteří mají vkus. Vidět jsou ale většinou ti, kteří mají třeba peníze, za to vkus jim chybí. Je mi ouzko z toho, že se tu vytvořila sorta lidí, kteří přišli k velkým penězům, často dost podivným způsobem, a teď se chtějí nějak společensky angažovat a zviditelnit, ale z mého pohledu to dělají hrozně špatně.
Projděte se po Praze, podívejte se, jakým způsobem se tu opravují chodníky, jak vypadají hotely a kancelářské budovy, jak nevkusné jsou tu obchody se suvenýry nebo třeba ta příšerná obchodní centra, ve kterých si přijdete jak v nějakém hotelovém rezortu v Egyptě. Tohle se přece nemůže nikomu líbit.
Čím to je?
Zkrátka si to tady neumíme udělat hezké. Chybí mi dlouhodobé vize. Dost to bohužel souvisí i s politikou. Když tu má někdo funkci, tak se z ní během pár let snaží vytřískat, co to jen jde. Spousta projektů, které se v Česku realizují, je pak zbytečně předražená a neefektivní. Nejhorší na tom ale je, že ty peníze nejdou do samotného provedení, které je ve finále levné a nekvalitní, ale někdo je má ulité na kontech ve Švýcarsku nebo doma ve sklepě.
Pojďme ještě zpátky k tomu, jak Češi přistupují k designu. Jak podle vás tohle slovo vlastně vnímají?
Myslím si, že v tom je hlavní potíž. Design se tady totiž prezentuje jako něco luxusního. Ve skutečnosti ale nejde o to, že by věc měla být drahá a výstřední. Úkolem designéra je přece vyřešit i to, aby byla použitelná a aby byla z příjemných a dobře udržovatelných materiálů.
Problém ovšem není jenom u spotřebitelů, ale i u samotných firem, které často při výrobě na design úplně zapomínají. Vůbec je třeba nenapadne, že by se jejich produkt dal díky nepatrným úpravám lépe uchopit nebo že by se dělal z trochu jiných materiálů. Doufám, že se i v průmyslové výrobě v Česku brzy přijde na to, že vzhled a funkčnost musí jít ruku v ruce a že jsou tady lidé, kteří by v tom firmám dokázali dobře poradit.
Dva roky jste studovala v Anglii. Můžete porovnat, jak se liší pozice studentů designérských škol v Británii a v České republice? A jaký je rozdíl v jejich vyhlídkách na pozdější uplatnění v praxi?
Už jsem zmiňovala, že podmínky a možnosti studentů na školách v Anglii jsou mnohem lepší. To by však zas tak nevadilo. V Česku je ale pro studenty problém především v tom, že tu málokterá firma zaměstnává svého vlastního designéra, který by jí pomáhal navrhovat produkty. Naopak v Anglii je to běžné zaměstnání, takže pak člověk může pracovat v mnoha průmyslových oblastech. U nás to firmy často řeší studentskými soutěžemi, které jsou ale pro uchazeče velmi nevděčné.
Jak to?
Firma vypíše zadání soutěže a odměnu pro vítěze stanoví třeba na padesát tisíc korun. Přihlásí se jí padesát studentů, kteří pošlou svoje návrhy. Firma tak má v podstatě jeden návrh za tisícovku. A takhle to dělá každý rok.
Já jsem si vždycky myslel, že zadavatel soutěže může použít jen vítězný projekt, za která fakticky zaplatil v podobě výhry…
To si myslí asi spousta lidí. Ale vždycky to tak není. V podmínkách soutěže je často uvedené, že pokud jim pošlete svůj návrh, mají právo ho využít. Nebo to udělají tak, že váš nápad lehce obmění a pak ho prezentují jako svoje dílo. To se mi stalo například s firmou ABB, které jsem do soutěže poslala návrh na porcelánové zásuvky a spínače. V soutěži sice nevyhrál, ale nápad se jim líbil. Dlouho jsme pak řešili, jestli to půjde vyrábět. Nakonec mi řekli, že je krize a že musí šetřit, a proto do toho nepůjdou. O pár let později ale přišli takřka s identickým produktem.
To jste nechala jen tak být?
Řešila jsem to s právníky, kteří mi tvrdí, že bych se měla soudit. Nejsem si ale jistá, jestli na to mám dost energie. Chtěla bych se naplno věnovat svým aktuálním projektům. Z nějaké soudní tahanice budu mít jen špatnou náladu, a kdo ví, jak by to nakonec vůbec dopadlo. Ještě to zvážím. Každopádně je to názorná ukázka toho, jak některé firmy zneužívají studenty a jejich návrhy.
Říkáte, že v Česku designeři po vystudování jen těžko hledají uplatnění, na druhou stranu tu je stále víc škol, na kterých se design studuje. Není to chyba?
Máte pravdu, že oborů pro designéry je tu moc. Přijde mi, že se tady dá studovat design snad i na ekonomce nebo na peďáku. Navíc se tu za interiérového designéra označuje i člověk, který natře pokoj na růžovo. Skutečné uplatnění v oboru je tu přitom dost těžké.
V souvislosti s designem se často mluví o 3D tisku. Jak se na tuhle technologii díváte vy?
3D tisk beru jako pomocníka v určitých situacích, kdy si chcete narychlo udělat potřebný dílek nebo když třeba zkoušíte, jak by mohl vypadat prototyp nějakého produktu. Využití tedy vidím spíš z hlediska profesionálních tvůrců v dílně. Že by měl ale doma normální člověk 3D tiskárnu, aby si z ní pro radost tisknul, mi přijde úplně zbytečné. Nedokážu si představit nic pořádného, co bych vytiskla. Spíš je to takový krám pro nadšence, ze kterého lezou další plastové krámy. Až se ta technologie jednou zdokonalí, tak se to samozřejmě může změnit. Teď v tom ale pro spotřebitele nevidím velký přínos.
V jakých oblastech má podle vás design největší budoucnost?
Já bych řekla, že v elektronice a obecně technologickém spotřebním zboží. Vázičky, lustříky a světýlka jsou sice pěkná věc, člověk se bez nich ale objede. Zato spousta lidí chce mít nové telefony, tablety a další podobné věci, které denně používají. V téhle oblasti se budou velké koncerny vždycky předhánět a důležitou roli v jejich souboji sehrají i designeři. Velkou budoucnost má design ale i v oblasti zdravotnictví. Nemocnice, přístroje, zdravotnické pomůcky, tam vidím spoustu prostoru na uplatnění kvalitních designérů.
A co erotické pomůcky?
Samozřejmě věřím, že budoucnost má i ženské téma. Jinak bych se mu tolik nevěnovala. A nemám na mysli jen erotické pomůcky. Ráda bych časem navázala i dalšími produkty pro ženy. V minulosti jsem pracovala například na vývoji bazálního teploměru, který určuje plodné a neplodné dny. Nakonec ten výsledek nedopadl úplně podle mých představ, ale byla to dobrá zkušenost, která mě navíc utvrdila v tom, že nejvíc se člověk může realizovat, když pracuje sám na sebe. Je to sice dřina, ale za ty možnosti, které se vám otevřou a taky za ten pocit, když se vám povede nějaký produkt, to rozhodně stojí.
Sdílejte článek, než ho smažem