Střední a východní Evropa tedy patřila k regionům krizí nejvíce postiženým. Nicméně její stav lze jen stěží přirovnat k tomu, co se zde odehrálo během světové krize 30. let minulého století i s jejími tak tragickými důsledky. Nabízí se proto otázka, zda strašení z roku 2008, že se svět řítí do obdobné ekonomické mizérie, přece jen nebyla špatným proroctvím.
Avšak ani na tuto otázku neexistuje jednoduchá odpověď. Právě obavy z takového hrozivého vývoje totiž vedly k tomu, že vlády mnoha zemí (těch, které si to ekonomicky mohly dovolit) se odhodlaly sáhnout po pádu svých ekonomik k bezprecedentně razantním (a nákladným) opatřením. Šlo jak o standardní fiskální nástroje typu dočasného snížení některých daní či stimulace výdajů, tak o podporu ekonomiky prostřednictvím centrální banky (dodáváním neobvykle velkého objemu peněz do oběhu, navíc za pro banky příznivých okolností – nízké ceny a snazší dostupnosti). Někdy dokonce došlo i na ad hoc opatření podporující jednotlivé trhy (například evropský koncept šrotovného).
Tato opatření se nemohla neprojevit ve fungování ekonomik, i když je obtížné každému z nich přiložit konkrétní váhu v rámci celého komplexu opatření. Zároveň je však jasné, že **účinnost takových opatření má pouze dočasný charakter, a že mnohá z nich jsou navíc i jistou formou "půjčky z budoucnosti". Jinak řečeno, podpora ekonomiky v krizových letech 2008 a 2009 se vrátí v podobě pomalejšího růstu v letech dalších (což platí třeba právě pro šrotovné, které vyčerpalo určitou poptávku po autech, jež by se za normálních okolností projevila až nyní).
Ještě větší problém však představuje potřebná "normalizace" fiskální politiky. Tedy nutnost, aby státy začaly hospodařit s rozpočty tak, aby skončilo krizí urychlené navyšování státních dluhů.
Fakt, že to je nyní velmi obtížné, si ovšem strážci státních pokladen způsobili sami – už před krizí během velmi příznivého růstu ekonomik. Tehdy místo pozvolné, leč rozhodné konsolidace veřejných financí řada států raději zvolila cestu pohodlnější, avšak nebezpečnou: Posílené příjmy dané ekonomickým růstem vlády nepoužily na snižování schodků rozpočtů, ale obětovaly je na další navýšení výdajů. Proto deficity před krizí neklesaly tak, jak by mohly a jak by měly.
Dnešní hodnoty schodků jsou tak u většiny zemí na míle vzdálené od maastrichtského limitu 3 % – a ještě dál od hodnot, které by zajistily zastavení hrozivého nárůstu státních dluhů. Je přitom jasné, že tolerance k růstu dluhu má pro státy fatální dopady. Například v případě ČR se nyní navýšily náklady na obsluhu dluhu v řádu desítek miliard korun ročně (což je řád vyšší, než představují jednotlivé úspory, které stát dnes tak zoufale hledá).
Oslabená ekonomika přitom u většiny zemí způsobuje, že snaha pomoci si k lepšímu výsledku státního rozpočtu podstatným navýšením daní bude komplikovanější než obvykle. Hrozba, že jejich nárůst zpomalí i tak slabě se rozbíhající se ekonomiku, by se neměla brát na lehkou váhu.
Zbytek článku si přečtete na investicniweb.cz
Penzijko s finančním bonusem
Založte si penzijko Conseq a získejte nejen státní příspěvky a daňovou úsporu, ale i bonus pro věrné klienty.
Sdílejte článek, než ho smažem
