Evropa řeší otázku, jak a zda vůbec je možné zkrotit veřejné zadlužení. Odpověď je přitom dávno známa. V Janovské republice působila již od roku 1407 finanční instituce zvaná Officium procuratorum Sanctii Georgii super diminutione debitorum (Dozorčí úřad svatého Jiří pro omezení zadluženosti), obecně řečená San Giorgio. Šlo o finanční ústav s úkolem chránit zájmy držitelů státních dluhopisů a snižovat riziko, že republika nebude schopna plnit své závazky.
Janovská republika dlouho trpěla slabou vládou v důsledku vnitřních konfliktů. Věřitelé se proto na ochranu svých zájmů začali organizovat do sdružení, jejichž zástupci byli formálně uznáni státem jako partneři pro jednání. Začátkem 15. století se veřejný dluh stal takovou zátěží, že republika vytvořila na bázi zmíněných sdružení věřitelů ústav San Giorgio jako nástroj pro snížení dluhové zátěže veřejných financí, uvádí profesor Michele Frattiani.
Pavel Kohout je autorem knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Je členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a byl členem Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners For Life Planning, v níž působí jako ředitel pro strategii.
Z právního hlediska byl San Giorgio akciovou společností, jejímiž vlastníky byli věřitelé státu. Ústav kupoval státní dluh za peníze klientů a měl nárok na příslušnou část daňových příjmů. San Giorgio byl více než jen zájmovou organizací věřitelů. Hlavním přínosem byly expertní znalosti San Giorgia v oblasti veřejných financí a risk managementu. Ústav ovlivňoval rozpočtovou politiku a fakticky diktoval státu, jak se smí zadlužit. Zároveň pomáhal vybírat daně – ve vlastním zájmu. Výsledkem nezávisle řízené rozpočtové politiky bylo nízké riziko platební neschopnosti státu. Janovské republice také San Giorgio umožňoval půjčovat si peníze za nižší úroky, než bylo běžné u jiných italských městských států.
Kontrolu nad rozpočtem by mohla mít instituce, které by dominovali věřitelé historiků a politologů. Již Niccolo Machiavelli se o něm zmiňoval jako o „státě ve státě“ – v kladném slova smyslu! Zdůrazňoval kvalitní vedení této instituce, které v politicky vratké Janovské republice působilo jako stabilizační faktor. „Málokdy v historii vystoupili věřitelé tak přímočaře a efektivně ve smyslu vytvoření nevládní instituce za účelem ochrany svých zájmů,“ uvádí historik Steven Epstein. San Giorgio měl propracovaný systém řízení, který chránil všechny strany a účinně zabraňoval konfliktu zájmů.
Janované také vymysleli originální typ cenných papírů. Investor svěřil své prostředky ústavu San Giorgio a stal se podílníkem (il partecipo) na státním dluhu. Jako takový neměl nárok na fixní úrok, jak je běžné u klasických dluhopisů, nýbrž na podíl z vybraných daní. Výše investičního výnosu závisela na objemu vybraných daní. Šlo tedy vlastně o státní dividendové akcie bez hlasovacího práva. Tento systém v Janově fungoval až do příchodu Napoleona v roce 1805. Díky dozoru nad státním dluhem Janované dosáhli finanční stability a mnoha ekonomických úspěchů.
Když mnohem později (roku 1871) Garibaldi, Cavour a Mazzini sjednotili Itálii, byl nový stát zatížen již od svého vzniku. Vláda nového království zvýšila daně, což ochromilo hospodářství a vedlo k masové emigraci – to je mimochodem jedna z příčin, proč tolik Američanů má italská příjmení. Ani fašistická vláda nebyla finančně zdatná. Musela dvakrát, v letech 1926 a 1934, provést nucenou konverzi (conversione forzosa) krátkodobých dluhopisů na dlouhodobé. To byl vlastně částečný bankrot. Tolik tedy k vládě pevné ruky.
Nabízí se myšlenka vrátit se do historie a svěřit kontrolu nad rozpočtem nezávislé organizaci, jejímuž vedení by dominovali věřitelé. Role věřitelů v moderních státech byla a je čistě pasivní: nezbývá jim nic než věřit, že stát své dluhy splatí. Věřitelé ale financují dluh státního rozpočtu. Proč by nemělo platit, že kdo financuje, ten spolurozhoduje? Volení politikové se ohánějí mandátem lidu, ale volební právo je zdarma a není spojeno s žádnou materiální odpovědností. Když si lid odhlasuje velkorysé výhody na úkor budoucích generací, neexistuje žádná systémová zábrana, žádná brzda, která by zamezila rabování ekonomiky na účet budoucnosti a na účet finanční stability.
Česká vláda nyní řeší možnost založení Rozpočtové rady vlády. Představy jsou zatím mlhavé. Proč by však v této radě neměli mít rozhodující slovo věřitelé českého státu? Tedy ti, komu nejvíce leží na srdci finanční stabilita země, neboť jsou motivováni návratností svých investic? V Janově tento princip fungoval stovky let – a fungoval dobře.
Psáno pro Lidové noviny
Penzijko s finančním bonusem
Založte si penzijko Conseq a získejte nejen státní příspěvky a daňovou úsporu, ale i bonus pro věrné klienty.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
14. 11. 2011 14:41, KarelT
Stát by se něměl zadlužovat vůbec a když už, tak maximálně u svých občanů. Myšlenka o rozhodování cizích věřitelů se mi zdá úplně zcestná, přímo nabádá politické elity ke korupci, věřitel chce vydělat a už z principu bude vždycky lobbovat zato aby se státy zadlužovaly a on na tom vydělal. Nedovedu si představit co by na tom mělo být pozitivního ??
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
15. 11. 2011 0:01
Malá poznámka mimo vlastní téma. Italské království, sjednocená Itálie, vzniklo už 1861, letos slaví 150. výročí. Sice ještě neobsahovalo všechna území (Benátsko, Řím, Terst, jižní Tyroly), ale byl to jednotný stát aspirující na mocnost.
V diskuzi je celkem (6 komentářů) příspěvků.