Církevní restituce a svatořečení Víta Bárty. Co si o tom myslíte?

Miliardy, které stát vrátí církvím, nebudou na úkor policistů, škol, důchodů, ani sociálních dávek. A vláda, církev i občané jsou zachráněni. Za to všechno vděčíme neformálnímu lídrovi Věcí veřejných Vítu Bártovi. Zadek si za něj sice v předsednickém křesle otlačuje Radek (John), ale to je tak všechno, co bývalý investigativec dělá. Jinak to vypadá, že celou stranu (a brzy snad i zemi) řídí Vít. Svůj chrám už vedle Pražského hradu má. Ale aby se mohl stát skutečným světcem, musí podle církevních pravidel vykonat zázrak. Čekal dlouho. Až jeho chvíle přišla. Pojďme se na ten pozoruhodný příběh podívat.

Komunisté církvím ukradli rozsáhlé majetky a my jsme jim je za dvacet let nedokázali vrátit.

Po revoluci dostaly jen to, co pro svou existenci nutně potřebovaly. Kostely a některé kláštery – většinou naprosto zdevastované. Někdejší pozemkový majetek církví se zablokoval. Spousta obcí kvůli tomu stagnuje, protože ho nemůže prodávat ani kupovat. A církve dál financuje stát.

Jak má vypadat vyrovnání státu s církvemi?

• Stát vrátí církvím 56 procent bývalého majetku
• Stát bude církvím splácet dvě miliardy ročně
• Během 30 let by měl stát splatit 59 miliard, vlivem inflace se ale suma nejspíš vyšroubuje o dost výš – na 80 až 100 miliard
• První tři roky bude stát platit mzdy duchovním v plné výši
• Za tři roky se peníze na platy duchovních začnou snižovat
• K majetkové odluce státu a církve dojde po 17 letech 

Teprve když Ústavní soud pohrozil, že farnostem začnou majetek vracet soudy jednotlivě, dokázala se vláda rozhoupat. Navíc si spočítala, že z dlouhodobého hlediska se jí vyplatí, když se církve ostřihnou od státního financování.

A tak se dojednalo, že církve od státu dostanou zpět 56 procent zabaveného majetku, během 30 let navrch 59 miliard a na oplátku se začnou postupně finančně osamostatňovat. Dohoda byla hotová a jasná. V tom ale „véčka“ práskla do stolu. A tady se vrací na scénu náš světec Vít.

Svatý Vít udělá pro ateistického voliče všechno

Motivace onoho prásknutí do stolu jsou nasnadě. Česko je zemí ateistů a v posledních letech zažívá stále větší odklon od církví a náboženství vůbec. V průzkumech veřejného mínění byla taky většina občanů proti tomu, aby se církvím něco vracelo. Nebyl by to Vítek, aby si průzkumů nevšimnul a nevystihnul chvíli, kdy se vyplatí na populistickou strunu zabrnkat. Vzpomněl si, že naše ekonomika je na tom zle a že vracení ukradeného majetku je zbytečným mrháním, před kterým občany jeho strana zachrání. A stoprvní vládní krize byla rázem tady. Premiér dal véčkařům ultimátum – buď zákon o restitucích podpoří, nebo ve vládě končí. A tak se véčkaři radili a jednali, až se z nich kouřilo. Až to Vítek nakonec vymyslel – zachrání církev, vládu i občany. Dá svolení, aby se církvím majetek vrátil, ale zároveň si vymůže příslib, že peníze nepůjdou z prostředků na školy, policii, důchody a sociální dávky. Což je vlastně zázrak – protože peníze zkrátka příštích 30 let půjdou ze státního rozpočtu a těžko poměřovat, jakému resortu se kdy kolik ukrojí. Zázrak je tedy na světě a cesta k Vítovu svatořečení otevřená.

Minulý týden jsme se ptali, co si myslíte o žebříčku, který řadí poslance podle toho, jak pilně hlasují či nehlasují.

• Žebříček největších flákačů ve sněmovně

Knížku za výjimečný komentář tentokrát nedáme nikomu, žádný z diskuzních příspěvků podle nás výjimečný nebyl.

Vyrovnat se... sami se sebou

A teď trochu vážně. Obehrané divadlo, ve kterém Věci veřejné laborují nad krachem vládní koalice, už známe a příliš o něj nejde. Zato o stav české společnosti ano. Nemusíme být věřící, abychom respektovali v Desateru obsažené „nepokradeš“ (a že komunisti pokradli zatraceně). Jenže jakmile jde o „naše“ peníze, zásady rázem nikoho nezajímají.

V Česku jsou často slyšet vzlyky nad tím, že jsme se za dvacet let od revoluce nikam neposunuli. Ale jak se můžeme posunout, když se sami odmítáme s minulostí poctivě vyrovnat? Oblíbená je proticírkevní argumentace o středověkých inkvizicích a křížových výpravách. Když ale přistoupíme na takovou rovinu debaty, můžeme začít řešit i křivdy, které byly na našem lidu napáchány po bitvě na Bílé hoře a zkusit za ně zkasírovat naše rakouské a německé sousedy. Taková optika je přirozeně padlá na hlavu. Jenže komunisti v naší zemi kradli docela nedávno a spousta dosud žijících lidí k nim patřila, nebo je více či méně podporovala a z režimu profitovala. Chceme-li pokračovat s čistým štítem, měli bychom se s jejich (svými?) zločiny umět vypořádat, i když nás to bude (krátkodobě) stát něco z vlastní kapsy. Možná nejde jen o to, abychom se vyrovnali s církvemi, ale taky tak trochu sami se sebou.