Fedcupový tým vedete už devátým rokem. Vzpomenete si, co se vám honilo hlavou, když jste nastupoval, a jaké jste měl na začátku ambice?
Pocity byly smíšené. Šel jsem do toho s nadšením a očekáváním, ale i s obavami, jak to dopadne. Na začátku mě asi nenapadlo, že to bude taková jízda a získáme tolik titulů. Už jako kluk jsem chtěl být kapitán Davis Cupu, proto jsem byl hodně poctěný, když přišla nabídka na Fed Cup. Zároveň mě to dost překvapilo. Byl jsem poměrně mladý a ještě jsem v té době sám hrál. Na druhou stranu šlo možná o výhodu. S řadou hráček jsem se potkával jak na kurtu, tak na různých doprovodných akcích. První věc, kterou jsem musel udělat, bylo sestavení realizačního týmu a jsem moc rád, že se mi to takhle podařilo.
Pamatujete si první zápas?
První zápas jsme hráli se Slovenskem. Byl dost těžký a dodnes si vybavím míče, které nakonec pomohly tomu, že jsme vyhráli.
Bývalý český tenista, deblový specialista. S různými spoluhráči vyhrál šest turnajů ATP. Byl mimo jiné nehrajícím kapitánem daviscupového mužstva, vedl výpravy českých tenistů na olympiádách v Londýně a Pekingu. Od roku 2008 je nehrajícím kapitánem českého ženského týmu ve Fed Cupu, zvítězili spolu v letech 2011, 2012, 2014 a 2015.
Momentálně je v Česku tenisová generace, především ženská, opravdu silná a nová neustále dorůstá. Podle čeho se rozhodujete, když vybíráte hráčky do týmu?
Takhle velký a skvělý výběr je velké štěstí – bez kvalit, které naše tenistky mají, bychom žádných úspěchů nedosáhli. Na druhou stranu je to zároveň i nepříjemná část mojí práce, protože ze sedmi skvělých hráček musím vybrat jen čtyři. Rozhoduju se podle momentální formy, kalkuluju taky se soupeřkami – kdo by na koho mohl mít.
Ten výběr je asi těžký…
Tenistek je opravdu hodně, a tak se stalo, že jsem musel říct ne hráčkám, které byly v týmu čtyři měsíce předtím. Složení se několikrát obměnilo a takové momenty nejsou rozhodně příjemné mně ani holkám. Naštěstí, i když nějakou dobu nemohly v týmu být, rády se zase vrátily. Těší mě, že účast v týmu pro ně znamená tolik, že když jim ji zase nabídnu, jdou a hrají.
Jak takové odmítnutí probíhá?
Je to dost individuální a taky záleží, v jakém kole k tomu dojde. Vždycky se snažím sejít se s nimi osobně, protože takové věci nerad řeším po telefonu. Vzhledem k jejich nabitému programu ale občas není jiná možnost. Reakce jsou samozřejmě různé. Některé jsou naštvané a dá se říct, že oprávněně. Právem si myslí, že mají na to, aby v týmu byly. Já se ale musím řídit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a zvolit nejlepší variantu.
Zmínil jste často skloňovaný termín momentální forma. Jak poznáte, že má někdo formu?
Dost záleží, o jakou hráčku jde a v jakém je to čase. Když někdo prohraje dvakrát v prvním kole, ale předtím hrál dobře, nemusí to nic znamenat. V tenise je normální, že jste jednou nahoře a pak dole. Pokud ale někdo prohraje šestkrát v prvním kole a je vidět, že se hodně trápí, musím to vzít v úvahu a dát šanci těm, kterým se daří. Sebevědomí a celková psychika totiž hrají v tenise obrovskou roli.
Jako kapitán musíte tedy fungovat i jako psycholog. Vzděláváte se nějak v tomhle směru, nebo věci řešíte spíš pocitově?
Nevzdělávám, spíš se snažím poslouchat lidi, kteří mají s tenisem zkušenosti, a taky dost sázím na intuici. V přípravném týdnu většinou panuje dobrá nálada, holky se těší a celý realizační tým jim vychází maximálně vstříc, aby byly dobře naladěné a pozitivní. Samozřejmě se ale vyskytne řada problémů – někomu to nejde, něco bolí. Vždycky se je proto snažím maximálně povzbudit a navodit dobrou atmosféru.
Řešíte taky statistky – kdo a s kým kolikrát prohrál nebo naopak vyhrál?
Vždycky se na to podívám. Samozřejmě je dobré přečíst si skóre, ale člověk taky musí vzít v potaz, kdy to bylo. Určitou roli může sehrát třeba věkový rozdíl – někdo vyhrál třikrát, jenže před sedmi lety, protože soupeři bylo osmnáct.
Je podle vás trénování žen těžší, nebo v tom nevidíte rozdíl?
Záleží asi jak pro koho. Každý trenér může být lepší pro jiné pohlaví. Přístup k holkám je ale určitě rozdílný, protože u nich hraje daleko větší roli emoční stránka.
Co na kurtu děláte ve chvíli, kdy se začne otáčet zápas, který vypadal jako vyhraný?
To byl přesně zápas s Amerikou. Holky vedly tak jasně, že mě v tu chvíli vůbec nenapadlo, že by mohly prohrát, jenže pak začaly Američanky otáčet. V takové situaci musíte myslet jen na to, co můžete v danou chvíli ovlivnit, a taky dost záleží na konkrétním hráči. Někdo potřebuje vyhecovat, další zas bude radši, když v tu chvíli nebudu mluvit vůbec. Je to dost individuální.
Co byste v takové chvíli řekl třeba Petře Kvitové?
Podobné situace většinou řeším intuitivně. V tu chvíli mě napadá spousta věcí a intuitivně se snažím vybrat tu, která bude v tu chvíli nejlepší. Samozřejmě se stane, že nakonec není. (smích) Petra je velmi dobrá hráčka a v takových situacích už se ocitla mockrát, sama dobře ví, co v takové chvíli dělat. Ví, že se musí zaměřit na své silné stránky, které jí pomůžou zápas úspěšně dohrát.
Celou dobu se bavíme o jednom klíčovém týdnu, jak ale vypadá váš program po zbytek roku?
Snažím se sledovat tenis. Cestuju po turnajích a grandslamech nebo se dívám na televizní záznamy, jak našich hráček, tak i soupeřek. Spolu s tátou a se švagrem Pavlem Víznerem navíc vedu tenisovou akademii, kde trénuju děti.
Přemýšlel jste někdy o tom, co byste dělal, kdybyste nikdy nevzal do ruky raketu?
To je těžká otázka. Protože můj táta hrál tenis, bylo to pro mě automatické, a navíc mě to strašně bavilo. Už odmalička jsem proto chtěl být tenista, a protože se mi to plnilo, nikdy jsem příliš nepřemýšlel o ničem jiném.
Proč jste se vlastně víc věnoval čtyřhře?
Když mi bylo dvacet, pohyboval jsem se ve světovém žebříčku singlu kolem třístého místa a kolem stého ve čtyřhře. Samozřejmě jsem chtěl uspět individuálně, jenže v deblu se mi zkrátka dařilo o něco víc. Ve čtyřiadvaceti jsem se pak kvůli zraněním dost propadl a musel se rozhodnout, čemu se budu věnovat. Čtyřhra se v tu chvíli jevila jako jednodušší cesta.
Odnesl jste si z tenisu něco do vlastního byznysu?
Asi vědomí, že když budu něco flákat, jen těžko se prosadím. Moje výhoda je, že podnikám v tenisovém prostředí. Kdybych chtěl rozjet byznys v nějakém jiném oboru, určitě by to pro mě bylo o dost těžší.
Mají kolem sebe dnešní přední hráči víc lidí, kteří se přímo starají o jejich finance, než v době, kdy jste aktivně hrál vy sám?
Určitě, jenže i tak se čas od času člověk spálí. Řada hráčů žije ve svém vlastním světě a věci jako finance příliš neřeší. Pokud má ale tenista dobrého manažera a tým kolem sebe, většinou se o něj dobře postarají i v tomhle směru. Myslím, že dobrý tenista by měl nejvíc investovat do sebe a svojí kariéry, protože taková investice se mu ve finále zhodnotí nejvíc. Když kolem sebe vytvoří a zaplatí skvělý tým lidí, může ho vynést mnohem výš a ve finále taky mnohem víc vydělá. Řekl bych, že řada současných hráčů na sobě zbytečně šetří.
Jaký je oproti době, kdy jste hrál vy, rozdíl v odměnách hráčů?
Peníze se určitě zvedly. Řekl bych, že částky rostou s každou další generací.
Je podle vás správné, že mají tenisti na turnajích, kde hrají společně, stejné odměny jako tenistky?
Že mají na grandslamech stejné odměny, je v pořádku. Holkám to přeju i proto, že těch opravdu dobře zaplacených turnajů mohou za sezónu odehrát méně než muži. Pokud by ale kluci vydělávali více, problém bych s tím také neměl. A neříkám to jen z pozice muže. Když se zeptáte třeba našich tenistek, řada z nich by s klidem řekla to samé. Čas, který tenisti na kurtu stráví, je naprosto rozdílný.
Dost se také mluvilo o zploštění příjmu – pokud někdo vyhrál turnaj, dostal o dost větší odměnu než ti, co zůstali za ním.
Tohle téma se řeší neustále, i když k nějakým změnám došlo. Jenže takhle to bylo vždycky, turnaj přece prodají ti, kteří jsou nahoře.
V poslední době se řada bývalých špičkových hráčů objevila na pozici trenéra. Co si o tom myslíte?
Předně jde o to, aby k sobě každý trenér našel správného svěřence. A platí to i obráceně. Bývalý světový hráč nemusí nutně ladit se současným světovým hráčem a zároveň platí, že pokud byl někdo špičkovým tenistou, nemusí být také špičkovým trenérem. Obecně ale proti tomu nic nemám, rád vidím známé obličeje v trenérském sektoru. Rozhodně ale neplatí, že špičkový tenista bude špičkovým trenérem.
Pokud se teď Borisi Beckerovi podařilo zlepšit Djokoviće byť jen o jedno procento, je to obrovský úspěch. Djoković je k neporažení. Taky jde o to, aby si hráč s trenérem sedl v danou chvíli – Andy Murray v určitou chvíli kariéry potřeboval někoho jako Ivan Lendl, člověka, který je přísný, má obrovský respekt a nepodělá se z něho.
Čtyřikrát jste vyhrál Fed Cup, dá se říci, že jste na vrcholu. Kam míříte dál?
Budu rád, když to bude holky pořád bavit a úspěchy našeho týmu budou dostatečnou motivací i pro další hráčky – aby o účast ve fedcupovém týmu usilovaly. Jako trenér a kapitán se proto snažím pořád zlepšovat a věřím, že když budu makat na sobě, daleko víc pomůžu svým svěřencům.
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
