Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Římané, bolševici a záporné sazby

| rubrika: Komentář | 8. 6. 2016 | 16 komentářů
Se znehodnocováním peněz si věděli rady antičtí Římané i sovětští bolševici. Dnes jejich praktiky přebírají ekonomové v centrálních bankách. Ideologie se změnila, cíl zůstává stejný – naše úspory.
Římané, bolševici a záporné sazby

Záporné úrokové sazby byly ještě nedávno něčím nemyslitelným. Představa, že věřitel bude platit dlužníkovi za privilegium půjčit mu, byla natolik za hranicí absurdity, že se nevyskytovala v učebnicích a žádného normálního ekonoma nenapadlo ji seriózně zkoumat. Což potvrzuje obecně rozšířenou tezi, že ekonomům chybí fantazie.

Pak ale přišla finanční krize. V některých částech světa po pár letech skončila, v Evropě zůstala. Mnoho evropských států – nejen v eurozóně – se octlo v situaci, kdy přestala fungovat standardní měnová politika. Co teď?

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autor knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Nejčerstvější Kohout nyní i jako audioknížka

Pro naše čtenáře navíc se speciální slevou!

Do internetového knihkupectví se dostanete klikem na obrázek – napřed si z něj ale opište slevový kód, bude se vám hodit.

Když teorie selže

Krátké vysvětlení toho, co je – nebo spíš, co bývala – standardní měnová politika: Šlo totiž o model, který vlastně není tak docela standardní. V historii bývalo běžné, že se panovníci a později centrální banky nebo jim odpovídající úřady starali o měnový kurz. Dřív šlo o obsah zlata nebo stříbra v mincích, dnes o obsah cizích tvrdých měn „v trezorech“ centrálních bank.

Teprve od 70. let minulého století se začala prosazovat myšlenka, že sledování měnového kurzu není dobrý nápad. Jako mnohem lepší byla vyhodnocena politika volně plovoucích kurzů, kdy centrální banka sleduje pouze inflaci.

Fungovalo to, alespoň teoreticky, pěkně. Když se ekonomice daří, může se snadno dostat do stavu přehřátí. Přehřátá ekonomika je sice na první pohled hezká věc: nezaměstnanost je nízká, zisky podniků vysoké, mzdy rostou, výběr daní je slušný a převládá spokojenost. Teorie ale praví, že centrální banka by v takové chvíli neměla váhat zvýšit úrokové sazby, aby hospodářský růst maličko zpomalila zdražením úvěrů. Proč by ale centrální banka měla kazit hru? Prostě proto, že bez brzdy v podobě přísnější měnové politiky by se vývoj mohl vymknout z rukou. Čím přehřátější ekonomika, tím horší bývá propad a následná recese.

Dojde-li naopak k recesi, centrální banka by měla snížit úrokové sazby pod obvyklou úroveň, aby podpořila firemní investice, hypotéky a spotřebu domácností. Je-li tato politika úrokových sazeb rozumná, daří se vyrovnávat výkyvy oběma směry. Ekonomika netrpí ani inflací, ani krizemi. Nelze sice úplně odstranit hospodářský cyklus, ale je možné jeho výkyvy citelně tlumit. Pokud jde o dřív ostře sledované měnové kurzy, ty se v rámci měnové politiky samy přizpůsobí rovnovážné situaci. Stačí sledovat inflaci a odchylky od potenciálního růstu HDP a náležitě podle těchto veličin upravovat sazby. Prosperita a sociální jistoty zaručeny.

Tolik teorie. Vlivná teorie, do které se v posledních desetiletích investovalo mnoho intelektuálního kapitálu a která se stala základem pro rozhodování všech významnějších světových centrálních bank. Až donedávna, kdy se ukázalo, že všechno je jinak.

Článek vyšel v nejnovějším čísle magazínu FINMAG. Zajímavého čtení je v něm ale daleko víc. Kromě titulního rozhovoru se zlatou snowboardistkou Evou Samkovou v něm najdete třeba trochu jiný pohled na poslední cestu trabantího maniaka Dana Přibáně, analytický text o penězích v hudebním průmyslu nebo komentář Pavla Jégla o tom, jak komunisté zničili Svátek práce. A spoustu dalšího. Předplaťte si FINMAG.

Objednávejte teď

Nepochopitelná krize

Přišla léta 2007 a 2008 a s nimi i hospodářská krize. Krize, která vůbec neměla nastat, kdyby standardní měnová politika opravdu fungovala. Najednou se ukázalo, že navzdory příznivým inflačním číslům byla většina západních ekonomik katastrofálně přehřátá. Nejvíc Irsko a Španělsko, v zásadě ale celá eurozóna včetně sousedních ekonomik, zejména Británie, Švýcarska, Dánska a Švédska. Evropa zaznamenala nejen hospodářskou recesi, ale nejhorší bankovní krizi od roku 1932. Jenže jak řešit krizi, která teoreticky vůbec neměla být? Centrální banky postupovaly tradičně: snižovaly úrokové sazby. Až je dostaly na nulu. A co dál?

Část bankéřů vsadila na kvantitativní uvolňování. To znamená nákup dluhopisů na volném trhu za peníze, které centrální banka vytvoří úplně z ničeho. Zní to možná neuvěřitelně, ale moderní centrální banky skutečně mají mandát vytvořit neomezený objem nekrytých peněz. Nákupy dluhopisů jsou pak cesta, jak tyto peníze dostat do oběhu. Větší objem peněz má povzbudit hospodářství, když nízké úrokové sazby už nestačí.

Další část centrálních bank se vydala cestou záporných úrokových sazeb. Nulový úrok je stále příliš vysoký? Nevadí, vydáme se pod nulu, z matematického hlediska to není problém. Dlužníci budou dotováni, věřitelé zaplatí. A než by ukládal peníze do banky – rozuměj: půjčoval bance – rozhodne se jistě leckdo raději investovat do podnikání nebo své peníze utratí, čímž povzbudí spotřebu. Taková je logika záporných sazeb.

Záporným úrokovým sazbám nahrála i finanční krize samotná. Jakmile totiž na finančních trzích udeří panika, trhy se okamžitě dělí na dvě části. Jednak riziková teritoria, odkud se každý snaží utéct: Řecko a celá jižní Evropa, emerging markets a rizikové akciové i dluhopisové trhy obecně.

A jednak bezpečné přístavy: Švýcarsko, dluhopisy německé vlády, londýnské nemovitosti. Zkrátka všechno, o čem investoři věří, že nebude ztrácet hodnotu. Do elitního okruhu bezpečných přístavů patří mimochodem i dluhopisy české vlády. Ano, čtete dobře.

Peníze, které přitekly do bezpečných přístavů, zvedly ceny. V případě dluhopisů platí, že růst cen znamená pokles úrokových sazeb. Když ceny vzrostou nad určitou mez, výnosy dluhopisů – tedy tržní úrokové sazby – poklesnou pod nulu. Záporné úrokové sazby tak můžou nastat i v ekonomikách, jejichž centrální banky neprovozují politiku záporných základních sazeb. To je i příklad českého trhu.

Záporné úrokové sazby ale nemusí stačit. Čísla ostatně hovoří o tom, že hospodářství eurozóny se stále nedaří nastartovat. Mezitím dluhy členských států eurozóny dosahují hodnoty 93,5 procenta HDP, v roce 2007 přitom byly „jen“ 64,9 procenta. Kdyby přišla další recese, což není vyloučeno, dluhy eurozóny mohou přesáhnout hranici sta procent HDP a pokračovat dál. Co potom? Nabízí se ďábelská myšlenka, jak se dluhů zbavit.

Rozpuštěný a vypuštěný

Ekonom John Maynard Keynes v roce 1922 konstatoval, že nepřímé zdanění prostřednictvím inflace vynalezli staří Římané. V novější době, píše dále Keynes, nás předběhli Sověti ve využití inflace pro účel financování vlády. Sovětský ekonom Jevgenij Alexejevič Preobraženskij publikoval v roce 1920 knihu s názvem Papírové peníze v epoše diktatury proletariátu. Tvrdil, že inflace je vysoce efektivní politika pro přerozdělení zdrojů ze soukromého do socializovaného sektoru a pro vyvlastnění peněžního kapitálu patřícího buržoazii. Inflaci přirovnal ke kulometu, který střílí do zad buržoazního režimu.

V moderní době se samozřejmě nepíše o inflaci jako o kulometu. „Inflační daň je daň z hotovosti,“ uvádí Encyklopedie peněz od Larryho Allena. „Jako všechny daně je uvalována vládou a výtěžek jde na krytí vládních výdajů. Vláda uplatňuje inflační daň tiskem peněz, aby zaplatila za zboží a služby. Jak objem peněz roste vzhledem k produkci zboží a služeb, ceny rostou, což ochuzuje domácnosti a podniky tím víc, čím víc peněz v hotovosti drží.“ Zní to jako banalita. Znalec může navíc podotknout cosi o nezávislosti centrálních bank a o zákazu financovat vládu přímým nákupem státních dluhopisů. Jenomže v době po finanční krizi je s nezávislostí centrálních bank konec. Všechny se snaží o totéž: zachránit hospodářský růst a veřejné finance. Kvantitativní uvolňování jde vládám na ruku, neboť jde o přímou a nezastíranou snahu financovat vlády nekrytými penězi. A daří se to. Objem peněz v eurozóně vzrostl od února 2015 do února 2016 o 10,5 procenta. Od listopadu 2008, kdy v Evropě začala finanční krize, vzrostl objem likvidních eur dokonce o 68 procent.

Kvantitativní uvolňování a měnové intervence dělají divy. Peníze, které už ani nejsou papírové, se opět staly zbraní úřadů proti „buržoazii“, pokud tímto slovem označíme lidi, kteří mají nějaké úspory na účtech. Ideologické zdůvodnění se změnilo, ale politika inflační daně zůstává stejná, ať ji provozovali staří Římané, sovětští bolševici, anebo soudobí keynesovští ekonomové v centrálních bankách. Vždy jde o jediné: znehodnotit obsah vašich měšců, trezorů, peněženek nebo účtů.

  • RSS
  • Kindle
  • Poslat e-mailem
  • Vytisknout

Líbil se vám článek?

+79
Ano
Ne

Diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

8. 6. 2016 11:47, Tomas

Prosím, mohl by vzniknout ještě článek o tom jak může ekonomicky fungovat deficitní rozpočtová politika? Na jaké teorii je založené, že když si budu donekonečna pujčovat, tak nikdy nekrachnu? Protože jediný co mě napadá je, že

A) jednoho dne prohlásím "smůla, zlomil jsem lavičku" a trhněte si s dluhama nohou - jenže na to musím mít dost zbraní, protože věřitelé nebudou pravděpodobně "zajedno"

B) jednoho dne prohlásím "smůla, zlomil jsem lavičku" rozeberte si co najdete a zbytek budu splácet "do smrti" (tedy v případě států, do války)

C) jednoho dne prohlásím "vlastně jsme stát a tedy všichni občani to musí zaplatit" ... toto ale bude fungovat jenom do výše úspor... pakliže státní dluh je 1,7 bilionu a úspory domácností jsou 3 biliony (zpráva mfcr 2015) a zadlužení domácností je 1,4 bilionu... pak už jsme přes limit tohoto "řešení".
D) ... tohle byly řekněme takové mírumilovné myšlenky v souvislosti s tím, když se objeví "věřitel se směnkou"... ty ostatní jsou pesimistické

Mohl by se tedy objevit článek objasňující normálním lidem jak je možný žít nonstop na dluh a stále tento dluh jenom zvyšovat? Nebo jestli je plánováno v nějakém horizontu, třeba za sto let, nebo tak něco, začít dluh snižovat?

Reagovat

 

+19
Líbí
Nelíbí

Další příspěvky v diskuzi (16 komentářů)

22. 8. 2016 | 17:08 | Honza

Bohužel, když jsou úrokové sazby hypoték dole, tak jsou ceny bytů nahoře. Takže to zase až tak úžasná investice není. více

15. 8. 2016 | 17:07 | martin

Přesně tak, dobrá doba pro investice do nájemní nemovitosti na hypotéku... kdy vidí sklenici poloprázdnou, stěžuje si, jak ho "oni" obírají, kdo jí vidí poloplnou, vidí geniální investiční příležitost pro (téměř) každého...více

9. 6. 2016 | 0:01 | kodiak medvěd

Aha, takže nejlepší peníze jsou žádné peníze a hlavně hodně riskovat... více

8. 6. 2016 | 22:34 | Platypus Norwegicus

Reseni pro obcana je penize hned investovat. Do bydleni, vzdelani, uspor (zatepleni, prestavba auta na plyn, fototermika, fotovoltaika, uspornejsi mrazak a podobne). A kdyz uz neni kam investovat? Tak jsou naklady na zivobyti...více

8. 6. 2016 | 18:35 | Tomas svoboda

Zvysovani povinnych rezerv a dalsi legislativni a administrativni opatreni... více

Čtenáři také navštívili

18. 3. 2016 |  | 19 komentářů

Očima expertů: Budeme bankám platit za to, že si u nich uložíme peníze?

Centrální banky si hrají se zápornými sazbami. Blíží se doba, kdy se zápornými úroky přijdou i komerční banky na účtech běžných střadatelů?

11. 12. 2015 |

ČNB: V nouzi poznáš odboráře

Uvolnění měnové politiky České národní banky určitě nepřijde v polovici příštího roku, jak o tom centrální banka mluvila. Pravděpodobnějši bude intervnovat až do konce rok 2016.

30. 11. 2015 |  | 7 komentářů

Proč jsou ve Švédsku drahé byty

Proč by vás mělo zajímat, že si ve Stockholmu stěžují na rostoucí drahotu nájemního bydlení? Vždyť se tam nestěhujete… Jenže ze (zdánlivě) lokálního problému lze odvodit závěry pro investování i pro sociální...

25. 6. 2015 |  | 37 komentářů

K měnové intervenci. Lepší mít slabou korunu než ani korunu

Se slabší korunou vás možná nová televize vyjde na jedenáct místo desíti tisíc. Přináší ale vyšší pravděpodobnost, že na ni budete mít z čeho šetřit.

Naposledy navštívené

Články

Produkty a instituce

Kalkulačky

Poradna

Finanční subjekty

Nabídky práce

Obchodní rejstřík

Osoby v obchodním rejstříku

Části obce

Městské části

Obce

Okresy

Témata

Přidělení cílové částky, Dokumentární akreditiv, Krátká pozice, platební karty, směnárny, banky, marže, roklenfx, zaměstnavatelský důchodový systém, Cyril Höschl, ANO Termínovaný vklad, Veronika Najmanová, čisté úspory, průměrná škoda, trysková letadla, fixace ceny elektřiny, návrhy, Robert Buckland

9S36123, 9S36123, 9S36193, 2L73292, 4AA3627

Přihlášení

Jméno

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!

Všechny materiály © 2000 - 2016 Peníze.CZ a dodavatelé. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1213-2217. Doslovné ani částečné přebírání materiálů není povoleno bez uvedení zdroje a předchozího písemného svolení.
Peníze.CZ vydává společnost Partners media, s.r.o.
Člen SPIR - Sdružení pro internetovou reklamu. Člen SVIT - Sdružení vydavatelů internetových titulů při UVDT.

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.OK