Ještě před čtyřmi měsíci šéfoval stanici Vltava, v prosinci mu ale generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral neprodloužil smlouvu. Petice a protesty nezafungovaly, následná kandidatura do rozhlasové rady nevyšla. Pak přišel telefonát od Jaromíra Štětiny – a třetí místo na kandidátce ESO (Evropa společně) do Evropského parlamentu.
Vždycky jste mi přišel jako intelektuál, který si dává pozor, aby nešel s davem. Jaké to pro vás bylo, když se vás v prosinci zastal dav profesionálních ochránců demokracie?
To přece nemůžete ovlivnit. Máte veřejně vystoupit a křičet, že to nechcete? Veřejný prostor je dnes mediální prostor, na sociálních sítích si to dělá, co chce, takže se můžete stát pro spoustu lidí symbolem, aniž byste si to vybral. Zároveň mě samozřejmě potěšilo, jací lidé mě podporovali. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli kolegům, kteří se snažili změnit podobu Vltavy. Možná jsem se stal symbolem určitého politického trendu, kterému někdo říká nová normalizace, i když bych se sám tomu slovu vyhnul. V jednu chvíli jsem cítil, že už je to hodně silné, chtěl jsem se vymezit, odmítnout to. Ale zároveň jsem chápal, že je potřeba, aby to k něčemu bylo. Proto jsem se v únoru zúčastnil volby do Rady Českého rozhlasu, aby se ukázalo, jak to v Parlamentu funguje. A ukázalo se to velmi přesně: i když jsem byl nominován čtyřmi vlivnými mediálními organizacemi, nakonec se do zúžené nominace dostal člověk navržený Tenisovým klubem Libeňák. (Tomáš Kňourek, původce aféry „porno na Vltavě“, pozn. red.)
Loni v červenci zazněla v dopolední četbě z knihy Linie krásy držitele Man Bookerovy ceny Alana Hollinghursta slova o „penisu, který drze trčel nad koulemi jako vykřičník“. Ta pobouřila část Rady Českého rozhlasu. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání i mediální výbor sněmovny ale podnět odložily.
Odhalení fiktivních sponzorů ODS na podzim 1997 vyústilo v neúspěšný pokus o sesazení Václava Klause z čela ODS a následný odchod rebelujících členů do nově založené Unie svobody.
Spolu s vámi vypadlo v prvním kole víc liberálně smýšlejících kandidátů, i proto, že část poslanců „demokratického bloku“ na hlasování nepřišla…
To není úplně pravda. Tomáš Kňourek dostal deset hlasů z devatenácti, pořád by měl víc. My bychom možná postoupili do druhého kola, nicméně ve velkém hlasování na plénu už bychom neprošli, protože se ANO, SPD a KSČM domluvily na kandidaturách, což bylo třeba u Kňourka evidentní.
V souvislosti s děním okolo Rozhlasu odmítáte slovo normalizace. Hodně lidí pro ně dnes ale nechodí daleko.
Jsme přímo přetížení dějinami, a tak často saháme po historických paralelách. Už z Aristotela ale víme, že analogie musí být správně vytvořena, musí věcně fungovat a přinášet nové poznání. Jenže analogie tohoto typu naopak zatěžují emocionální rovinou celou debatu a podstata věci se ztrácí. Přirovnání k normalizaci racionálně funguje tak, že se už zase obsazují místa ne podle toho, co kdo umí a zná, ale podle jeho loajality k vedení. Ta zkratka je účinná: lidi vědí, že když vytáhnou pojem zatížený emocemi, přestanou být ve veřejném prostoru neviditelní. Proto taky mladý Václav Klaus používá Hitlera a Mein Kampf. Jenže pak, místo abychom se bavili o podstatě věci, bavíme se o nevhodnosti interpretace, probíráme se emocemi. Je to začarovaný kruh.
Když je škola soukromou hrou… Čtěte v aktuálním Finmagu
ŠKOLA JE BYZNYS
Do montessori škol Duhovka investovali manželé Janečkovi přes 300 milionů. • Jan Kala do škol Heuréka vložil zase peníze ze svého podílu v eBance. • Proč jsou přesvědčeni, že to bylo to nejlepší, co mohli udělat?
BYZNYS JE HRA
Kdy odejít? ptá se dnes celá generace podnikatelů. • Jak se povedlo Jaroslavě Valové předat SIKO dětem? • Kdy se Zbyněk Frolík rozhodl svěřit Linet manažerům? • A proč v Dino Toys převzali vedení vnuci zakladatele?
Kdy jste naposledy demonstroval?
Za demisi Andreje Babiše, při největší demonstraci v listopadu 2018. Jsem přesvědčený, že premiér země potřebuje fyzicky vidět a slyšet oponenturu. Politika patří a vždycky patřila do ulic. Je mimochodem zajímavé, že zatímco v rozděleném Polsku byly velké protivládní demonstrace a vedle nich velké provládní demonstrace, tady přijdou proti vládě demonstrovat desítky tisíc lidí – a na její podporu maximálně tisícovka.
Ani nevím o tom, že by někde ta tisícovka manifestovala.
Je to zvláštní: společnost je rozdělená, ale nikde se to nezhmotňuje, v ulicích je vidět jen jedna strana sporu.
Když mluvíte o Babišovi a Klausovi – v jednom komentáři píšete o „foucaultovské zákopové válce marných polemik“, v níž „nikdo není ochotný svůj zákop opustit, protože je na to příliš přesvědčen o své pravdě“. Zkusme vylézt ze zákopu: řekněte mi něco dobrého třeba zrovna o Babišovi.
Učí se. Což jsem nečekal, protože v jeho věku už je člověk zaběhaný ve svých stereotypech. Jak je vidět, pochopil, že je dnes politika především marketing. Už to bohužel není komunikace vizí, ale komunikace osobnosti. Jak tu osobnost předvedeme, takové budou výsledky ve volbách. Andrej Babiš se v téhle disciplíně neuvěřitelně našel.
Další ponaučení: i když říká, že nedělá politiku, dělá ji, a velmi tvrdě. Nesmíme nad tím brečet a musíme ji dělat podobně. Když se člověk dostane k moci, musí ji využívat tak, aby prosadil, co chce. Je to škola pro tradiční strany, které sice existují dvacet třicet let, ale neumějí to.
Jak to?
Jsou to pořád strany vizí a programu. ANO je čistě marketingová záležitost, reklamní nosič. Může mít jakýkoliv program. Proto si tak rozumí s komunisty: ti to chápou už patnáct let. S Petrem Honzejkem jsme kdysi dělali rozhovor s prvním komunistickým hejtmanem, ústeckým Oldřichem Bubeníčkem. Řekl nám na rovinu: to slovo „komunistický“, to už je jen taková marketingová značka, aby nás lidi poznali.
A ještě jedna věc mě u Babiše napadá: kdysi jsme s Radimem Procházkou točili film o tzv. sarajevském atentátu na Václava Klause, jmenoval se Papírový atentát. Václav Bělohradský v něm říká zásadní věc: chyba se měla nazvat chybou a stranu i celý systém by to posílilo. Jenže nikdo nebyl schopný říct: udělal jsem chybu. Babiš tohle umí. Pro spoustu lidí to znamená: není neomylnej, ale o to víc mu věříme.
Narodil se v roce 1969, vyrůstal v Liberci. Absolvoval Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem a filozofii na pražské Filozofické fakultě. Od roku 2001 byl hlavním komentátorem Lidových novin, později pracoval jako politický analytik BBC, tři roky vedl kulturní rubriku Hospodářských novin, tři roky kulturní rubriku České televize. V letech 2017 a 2018 šéfoval stanici Českého rozhlasu Vltava. Na ČT moderoval pořady Před půlnocí, Kulturama a Konfrontace Petra Fischera. Je spoluautorem scénářů dokumentů Papírový atentát (2007) a Drnovické catenaccio aneb Cesta do pravěku ekonomické transformace (2010).
Navíc to umí říct krásně: do KSČ jsem vstoupil proto, že jsem poslechl maminku.
Přesně! Umí se poučit z chyby a nějak ji veřejně přiznat. Klaus se z ní možná poučil nějak strategicky, ale nikdy ji nepřiznal.
Ještě k tomu Foucaultovi a nesmyslnosti polemik: když se společnost rozdělí na dva tábory, které na sebe střílejí, není možná diskuze, debata ani dialog. Je to k ničemu. Neumíme přijmout argument druhého a rozvést ho. Říct: tohle je zajímavé, ale kdybych to převzal do svého pojetí, vypadalo by to takhle. Takto přitom vzniká společný prostor myšlení. Musíte vzít něco za své a po svém si s tím pohrát.
Je nás deset milionů, třeba si vzpomenete na někoho, s kým se vám polemizuje dobře.
Vícekrát jsem se bavil s Janem Zahradilem, se kterým jsem v podstatě nikdy v ničem nesouhlasil. Jednou mi po otištění rozhovoru v novinách řekl: bylo to korektní, i když jsem čekal, že mě budete manipulovat. Tohle uznání bych bral, to by mi stačilo. Protože on pak není hluchý, slyší moje argumenty, naše pozice se začínají posouvat, dotýkáme se. Tady začíná respekt: víme, že něco sdílíme, i když jsme každý jiný. Minimálně společný prostor debaty. Ten u polemik není, tam si každý povídá sám se sebou.
V pokračování rozhovoru ve Finmagu mimo jiné zazní:
Srovnávat se vyplatí
Kalkulátor.cz je srovnávač, který lidem šetří peníze ve světě energií, pojištění, telekomunikací a financí. My počítáme, vy šetříte.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
27. 4. 2019 12:56, chk
Poctivá politika je takový oxymóron.
Je mi jedno kdo si co vykládá za nesmysly na ulici. Ale není mi jedno, že se najde ve společnosti dost tupců, kteří mu kývají. Rozdávat z cizího se líbí těm, kteří z cizího berou. A těch začíná být, bohužel, více než polovina národa...
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
27. 4. 2019 5:45, Tomáš Smolík
Tak si vem lopatu a jdi něco dělat!
V diskuzi je celkem příspěvků.