Senát očima expertů. Mládí vpřed?

Jestliže se u nás chcete stát senátorem nebo snad dokonce prezidentem, musí vám být v den voleb minimálně čtyřicet let. Řada – nejen evropských – zemí má ale věkový limit nastavený podstatně níž než my.

Když jsme před časem publikovali článek Pryč s kvótami, otevřeme Senát i Hrad třicátníkům, strhla se na Twitteru bouřlivá diskuze o tom, jestli jsou třicátníci dostatečně otrkaní životem, jestli by na některých úřadech měli sedět jen „časem prověření“ lidé a jestli by v takovém případě náhodou nestálo za to určit i maximální věkovou hranici pro kandidaturu. Ostatně senát je původně „rada starších“, odvozenina z latinského senex, tedy stařec. Stejný základ najdeme i ve slově senilita…

I význam slova senior se dnes posouvá. Už si pod ním nevybavíme jen důchodce. Když někdo ve firmě zastává „seniorní pozici“, je prostě v daném oboru zkušenější než jeho kolegové „junioři“ – bez ohledu na věk. Nemůže něco takového platit i v nejvyšší politice?

Jak se na věkové limity pro kandidáty v senátních a prezidentských volbách dívají respondenti naší ankety? Souhlasili by, kdyby se v Česku stávající věková hranice snížila? Pokud ano, tak na kolik? A pokud ne, proč by podle nich neměli třicátníci na vykonávání těchto funkcí stačit?

Pavel Fischer

senátor, bývalý kandidát na prezidenta

Ústavodárce dobře věděl, proč pro kandidaturu do Senátu a na Hrad stanovil věkovou hranici čtyřiceti let. V životní etapě čtyřicátníka člověk řeší trochu jiné starosti než ve dvaceti. Možná víc myslí na svět, ve kterém vyrostly jeho děti, a má už také větší pochopení pro starší generace. Je mi sympatické, že starostou se může stát osmnáctiletý mladík nebo dvacetiletá slečna. Stejně tak mi přijde zcela na místě, aby v ústavních funkcích byli lidé starší. Politika tak umožňuje dialog napříč generacemi.

---

Kateřina Šimáčková

ústavní soudkyně

Asi před dvěma lety Ústavní soud rozhodoval o stížnosti kandidáta, který s ohledem na věk 33 let nebyl zaregistrován do senátních voleb. Nemohli jsme zasáhnout, neboť ústavním soudům nepřísluší měnit základy státoprávního uspořádání, tedy ani různé věkové hranice stanovené Ústavou. Podle mezinárodního srovnání je věková hranice pro vstup do českého Senátu opravdu relativně vysoká, aniž by ale role Senátu v českém ústavněprávním kontextu spočívala v „senioritě“ jeho členů, má fungovat jako pojistka, vyvážení či korektiv legislativních chyb. Současná vládnoucí politická třída by si měla být vědoma existence politických sil prezentujících názory a přání mládeže i zahraničních zkušeností (např. snížení věku voličů v Rakousku na 16 let) a pustit včas naše mladé k volebním urnám a část střední generace do Senátu. To s sebou ale zároveň nese odpovědnost politických stran a sil naučit se s mladými komunikovat a rozvíjet jejich politický rozhled a kritické myšlení.

---

Jan Sokol

filozof

Snad to není jen mým věkem, ale upřímně se mi zdá, že změna není potřeba. Předně to trochu zavání podbízením, tak jako ta nešťastná přímá volba prezidenta. Za druhé to jde přímo proti často citovanému trendu „neoténie“, tj. prodlužovaného dospívání dnešních generací, a za třetí je to zase ta naivní představa, že by se české vrcholné politice dalo pomoci nějakým technickým opatřením, které „nikoho nebolí“.

---

Petr Němec

advokát

Snížení věkové hranice nepovažuji za problém. Bariéra 40 let měla zaručit, že ti lidé budou mít životní zkušenosti, a jejich věk měl vést i k určité konzervativnosti horní komory Parlamentu. Nezdá se mi, že by se jedno či druhé nějak výrazněji projevovalo, natož pozitivně. Samotná myšlenka otevřít Senát jen lidem od 40 let z důvodu životních zkušeností, mi přijde chybná v tom, že to dnes znamená jen lidi „odchované“ komunismem. To asi není ta pravá životní zkušenost, kterou bychom měli chtít tak dlouho konzervovat. Spousta třicátníků má za sebou zkušenosti ze zahraničí, ať studijní či pracovní, mají mezinárodní kontakty, vybudovali úspěšné firmy, mají nám co nabídnout jako osobnosti, a zrovna Senát je místo, kde lze kampaň stavět právě na tomto. Možná by snížení věkové hranice vstupu do Senátu mohlo vést k tomu, že se Senát stane vstupní bránou nových mladých osobností do politiky, a nikoliv odkladištěm zasloužilých politiků.

---

Michael Romancov

politický geograf

Snížit věkový limit pro kandidaturu do Senátu či na funkci prezidenta nepovažuji za nutné ani rozumné. Občané před dovršením věku čtyřiceti let, kteří mají o aktivní politický život zájem, se mohou ucházet o zvolení do řady jiných funkcí. Pokud budou úspěšní, tak jim výkon mandátu na jiných úrovních umožní získat jak potřebné zkušenost, tak i lepší představu o možném výkonu funkce senátora či prezidenta. Pokud by se někde měla/mohla snížit věková hranice, pak spíš hranice volebního práva z dnešních 18 třeba na 16 let. Například vzhledem k demografickému vývoji by dávalo smysl, aby volební právo získali mladí lidé o něco dříve, než to bylo doposud, neboť starších ročníků v populaci výrazně přibývá.

---

Tomáš Prouza

prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu

U senátních voleb bych věkovou hranici snížil minimálně na 30 let a marně přemýšlím, jestli vlastně vůbec musí být. Pokud má mladý člověk odvahu bojovat o své místo v Senátu v jediných „osobních“ volbách v ČR, měl by tu šanci dostat. Naopak u prezidenta bych chtěl, aby byl trochu „otlučený životem“. Prezident musí řešit řadu krizových situací a myslím, že určitý rozhled, odstup a zkušenost jsou hodně důležité.

Lukáš Kovanda

hlavní ekonom Czech Fund

Ve Francii může být prezidentem každý, kdo dosáhl osmnácti let. V sousední Itálii, s Francií v mnohém kulturně i historicky silně provázené, se prezidentem může stát jen osoba, která dovršila padesát let věku. Přitom ve francouzském poloprezidentském systému má prezident mnohem větší pravomoci než v Itálii, kde je z větší části jen ceremoniální figurou.

Kariérní řád podmiňoval postup veřejnými funkcemi dosažením určitého věku už ve starém Římě. Ale také se už tehdy požadavky na věk setkávaly s kritikou. Například Cicero měl za to, že tak starší veřejní činitelé omezují potenciální konkurenci ze strany mladších. Římskou ústavu dobře znali otcové zakladatelé USA, kteří do americké ústavy (a tou zas byli ovlivněni tvůrci ústavy československé) vtělili požadavek na minimální věk senátorů (30 let) či prezidenta (35 let). Chtěli tak zamezit tomu, aby otcové dosazovali do úřadů své nevyzrálé syny.

Ciceronův argument je jistě pádný i pro dnešní dobu. Na druhou stranu starý Řím, Spojené státy a ostatně i masarykovská republika nebyly či nejsou neúspěšné útvary. Proč tedy měnit něco, co fungovalo či funguje?  

Sdílejte článek, než ho smažem