Podobně jako se promrzlým nabízí grog na zahřátí, stalo se zvykem lidem vyplašeným teroristickými útoky nabízet statistiky na uklidnění: to spíš zemřete pádem ze židle; máme daleko větší šanci zabití bleskem než teroristou (všimněte si nihilistického použití slova šance); statisticky je mnohem pravděpodobnější, že umřu při autonehodě.
Ne že by tyhle propočty nebyly užitečné. Jsou, i po loňském a předloňském násilí ve Francii, Belgii a Německu. Člověku s vysokým racionálním kvocientem napoví, že lepší nápad než vyhýbat se vánočním trhům je dotáhnout šrouby na židlích, neběhat za bouřky po poli s kovovou tyčí nad hlavou a nesedat za volant narvaný jak kabela.
Podobné statistiky ale ještě nedělají z terorismu méně důležité politické téma, než jsou údery bleskem a pády ze židle, ani čistě iracionální důvod k obavám. Důvody jsou tři.
V Česku ročně zemře okolo 25 dětí na syndrom náhlého úmrtí novorozenců (SIDS). To je dvakrát víc životů zmařených hned na začátku k neštěstí celých rodin, než kolik jich jako oběť od porobených krajů vyžaduje každý rok Kapitol v románových a filmových Hunger Games. V přepočtu na počet obyvatel je skutečný záhadný syndrom smrtonosnější dokonce několikasetnásobně víc než fiktivní diktatura. Jenže zatímco na tyranii posílající mladé lidi na smrt není pro dnešního Evropana představitelné zareagovat jinak než vzpourou, ze SIDSu se téma celospolečenské mobilizace nestalo. Důvod? Úmyslné zabití má z principu větší váhu než to neúmyslné nebo dokonce nikým nezaviněné. Těžko to přesně vyjádřit nějakým kvocientem, ale z hausnumer se dá odvodit, že by klidně mohl mít i dvě nuly.
Jakákoliv vražda je totiž útokem nejenom na život samotný, ale i na společenský řád. Teroristé navíc tenhle rozměr schválně zdůrazňují: útočí na lidové slavnosti, na hudební kluby a na nákupní centra. Nejde jim o to ukončit co nejvíc individuálních životů, ale co nejhůř poškodit život celé společnosti. Umí tohle vaše rozvrzaná židle?
Počty obětí autonehod vytrvale klesají, podobné je to i s dalšími neštěstími způsobenými náhodou nebo nepozorností. Západní civilizace podnikla za posledních několik generací ohromný bezpečnostní skok. Podle řidičů, kterým vadí jezdit po městě třicítkou, až moc velký. Těžko si každopádně představit, že by auta nebo blesky začaly z roku na rok zabíjet výrazně častěji.
U terorismu už to nepředstavitelné není. Ano, v západní Evropě teroristé i loni zabili míň lidí, než když měla v sedmdesátých a osmdesátých letech napilno IRA, Frakce Rudé armády, fašisté a podobní pičmulínci. Je to ale jen jeden z mnoha srovnatelně legitimních pohledů na surová data. Pokud za výchozí bod vezmeme rok 2007, kdy Česko vstoupilo do Schengenského prostoru a „otevřely se hranice“, pak vidíme, že počet obětí terorismu roste:
Ještě výraznější nárůst vidíme, pokud nesledujeme jenom Evropu, ale celý svět:
Bylo by samozřejmě pitomé přiložit k pár posledním letům pravítko a odvodit, že někdy v druhé půlce století teroristé pobijí úplně všechny. Že čísla ještě o něco povyrostou, to je ale bohužel možnost reálná a dává docela racionální důvod k obavám.
Boj proti hysterii vyvolané zprávami o terorismu statistikou je z principu doménou liberálně nastavených lidí. Ironií osudu ale jejich (ehm, naši) vlastní agendu konzervativci často odpalují stejným trikem: vždyť děláte poplach kvůli statisticky bezvýznamným problémům a přehlížíte, co je opravdu důležité.
V České republice s největší pravděpodobností umírá výrazně víc Romů při nehodách na nekvalitních silnicích než po rasisticky motivovaných útocích. Smíšené toalety řeší problém transsexuálních osob, kterých je v populaci okolo tří promile, a ještě ne všech; nižší daně pro rodiny s dětmi usnadňují život stokrát víc lidem. Zatímco se vztekáte nad dětskou básničkou o tom, že holčičky jsou na světě proto, aby se z nich staly maminky, učitelky dál dostávají směšně nízké platy. A tak dál, donekonečna: vždycky se dá najít něco palčivějšího a vytvořit falešné dilema.
Lepší zbraně v boji s přehnaným protiteroristickým zápalem?
Sdílejte článek, než ho smažem
