Intervence České národní banky měla okamžitý výsledek. České domácnosti během jediného dne zchudly o téměř 76 miliard korun, soudíme-li podle objemu bankovních vkladů a změny jejich hodnoty v koruně k euru. Kdybychom započítali i korunové cenné papíry včetně penzijních fondů, podílových fondů a dalších nástrojů, celková částka by šla řádově do stovek miliard.
Jak tento krok ČNB obhajuje?
Česká ekonomika by se mohla podle ČNB v příštím roce dostat do deflace trvající přinejmenším po dvě až tři čtvrtletí. „Deflaci může být dle historické zkušenosti velmi obtížné zastavit, jakmile se jednou rozjede. Její prevence je lepší než pokusy o následnou léčbu,“ uvádí ČNB. „Vždy je mnohem efektivnější udělat preventivní krok a nečekat, až deflace nastane. V okamžiku, kdy vstoupíte do deflace, dostat se z ní přináší mnohem větší náklady pro reálnou ekonomiku,“ uvedl viceguvernér Tomšík.
Podle Tomšíka intervence mají být impulzem pro občany, aby dále neodkládali spotřebu. „Očekáváme, že se intervence promítne do spotřebitelských cen. A tento impulz chápeme, že je právě impulzem pro spotřebitele i investiční poptávku, aby lidé neodkládali spotřebu a začali spotřebovávat. Tím další dopadem je, že dojde k zachování a tvorbě nových pracovních míst a nedojde k poklesu HDP,“ uvedl server Patria.cz.
Jinými slovy: občané, vaše úspory budou ztrácet na hodnotě, takže se jich raději zbavte hned než později. Ale nebojte se, když budete utrácet, třeba za nesmysly, které nepotřebujete, kola ekonomiky se roztočí a my všichni budeme bohatší.
Všimněte si, jak Tomšíkův odbornický žargon zní nepřesvědčivě, když se přeloží do běžného jazyka. Nejen zní: on opravdu je nepřesvědčivý. Jeho chybnou logiku lze hlouběji zdůvodnit.
Deflace není krize ani její příčina
V první řadě, existují dva typy inflace, respektive deflace. Cenová inflace či deflace se měří pomocí koše zboží a služeb konečné spotřeby. Lze diskutovat o metodice složení tohoto koše, ale to je vedlejší. Kromě cenové inflace lze také pracovat s termínem peněžní či úvěrová inflace (deflace). A zde začínají komplikace.
Měnová inflace udává změnu objemu peněz v ekonomice. Je měřitelná pomocí agregátů pod známými zkratkami M2, M3, MZM a tak dále. Definice jednotlivých „M“ je technická záležitost; spokojme se s konstatováním, že jde o objem peněz v různých podobách, které jsou k dispozici během určité lhůty.
Měnová a cenová inflace spolu navzájem souvisejí. Tento vztah je předmětem kvantitativní teorie peněz. (Žádná teoretická novinka: Milton Friedman, Nobelova cena v roce 1974.) Lze ukázat, že když nastává měnová deflace, objevuje se i cenová deflace. Nejznámější příklad ze všech: během Velké deprese 1929–1933 objem peněz (M2) poklesl o 30,9 procenta. Cenová hladina poklesla o 24,6 procenta a hrubý domácí produkt o 29 procent. Proč se stalo toto všechno? Protože Spojené státy byly postiženy rozsáhlou bankovní krizí, zhroutil se objem úvěrů, domácnosti i podniky přišly o hodně peněz uložených v nepojištěných bankách a ekonomika se dostala do deflační spirály.
Logika příčinných souvislostí je následující:
- Cenová deflace byla způsobena peněžní deflací.
- Peněžní deflace byla způsobena úvěrovou deflací.
- Hospodářská krize byla rovněž způsobena úvěrovou deflací.
- Úvěrová deflace byla způsobena bankovní krizí.
- Bankovní krize byla způsobena více faktory, z nichž hlavní byla přílišná úvěrová expanze během 20. let.
- Úvěrová expanze během let 1920 až 1929 má různé důvody, především příliš uvolněnou měnovou politiku Federálního rezervního systému.
Z celé posloupnosti příčin a následků je zřejmé, že cenová deflace a pokles HDP jsou pouze důsledky peněžní a úvěrové deflace. Cenová deflace sama o sobě není příčinou hospodářských krizí. Touto společnou příčinou je bankovní krize.
Chcete víc turistů? Začněte chovat mouchy!
České banky v současné době netrpí krizí. Tvorba úvěrů postupuje tempem spíše pomalejším, ale o deflaci nelze hovořit v žádném případě. Pokud by Česká národní banka chtěla nějak podpořit tvorbu úvěrů, měla by spíše usilovat o nízkou inflaci. Vyšší inflace bude mít za následek vyšší rizikové přirážky u hypoték a investičních úvěrů, což bude znamenat negativní šok pro bankovnictví, podnikání a stavebnictví. Cosi na způsob vyšších daní.
Chybnou logiku ČNB lze ilustrovat na příkladě, který svým studentům uváděl norský ekonometr Ragnar Frisch, nositel pamětní ceny Alfréda Nobela za ekonomické vědy v roce 1969: „Když zkoumáme počty turistů navštěvujících západní pobřeží Norska, zjistíme, že jsou velmi úzce korelovány s počtem much. Ale nikoho samozřejmě nenapadne uměle chovat mouchy za účelem podpory turistického ruchu.“
U much a turistů je každému jasné, že obě veličiny závisí na jedné proměnné – teplotě vzduchu – ale mezi nimi samotnými není žádný vztah. Umělý chov much nepřiláká turisty. Frischův příklad se mimochodem učil také na kurzech statistiky Fakulty řízení VŠE, jejímž absolventem je i guvernér Miroslav Singer. Učil se jako příklad falešné korelace dvou proměnných, které jsou na sobě závislé jen zdánlivě. Přesně toto je i příklad cenové deflace a hospodářského poklesu. (I Vladimír Tomšík musí znát Frischův příklad. I všichni ostatní členové bankovní rady ČNB.)
Nejen to. Historie zná celá dlouhá období klesajících cenových indexů, během nichž pokles cen nijak nebránil hospodářskému růstu. Statistiky Bank of England uvádějí, že britský cenový index klesl během let 1813 až 1896 na 53 procent hodnoty. Průměrná deflace dosahovala v průměru o 0,77 procenta ročně. Ó hrůzo, jak to jen Británie přežila? Celkem úspěšně. Průmyslová revoluce přinesla pokles pokles cen téměř všech položek spotřebního koše. Deflace, která probíhala během větší části 19. století, byla příznivým druhem deflace.
Jak rychle se učí bankéř?
Neexistuje žádný důvod věřit, že spotřebitelé reagují na inflační očekávání „spekulativním“ způsobem, jak tvrdí ČNB. Vyšší inflace zcela jistě neovlivní spotřebu potravin, nápojů, elektřiny, vody, plynu, léků a většiny služeb měřitelným způsobem. Pokud ano, pak mírně záporně, neboť při růstu cen a stagnaci příjmů se spotřebuje menší objem zboží a služeb. Inflace snižuje spotřebu, nikoli naopak. Pokud jde o zboží dlouhodobé spotřeby, zde je efekt inflace jasně nepříznivý. Vyšší inflace se dále nepříznivě promítne do deflátoru HDP.
Neexistuje ani důvod předpokládat, že vleklý pokles cen má za následek odkládání spotřeby. Ceny výpočetní techniky a spotřební elektroniky dlouhodobě výrazně klesají, ale přesto nic nenasvědčuje, že by uživatelé těchto zařízení odkládali spotřebu až do bodu krize uvedených odvětví.
Stručně řečeno, ČNB udělala velkou chybu v měnové politice. Naštěstí má snadnou možnost ji napravit: když se nad věcí zamyslí a z měnových intervencí postupně potichu vycouvá.
Kdy se tak může stát? Nevíme, ale pravděpodobně se ČNB bude muset nejprve přesvědčit, že její logika byla chybná. To bude trvat nejméně čtvrtletí, spíše však dvě nebo tři (velmi rád bych se mýlil směrem dolů.) Během této doby je třeba počítat s relativně slabou korunou, vyšší inflací a nižším růstem ekonomiky.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
12. 11. 2013 18:13, Petr
Prosím vás došlo vůbec Čechům , že díky našim úsporám na ČNB obrala zatím o dvě procenta našich úspor a snížila nám platy v přepočtu k euru? A jen tak si jako vydělala 74 miliard a to bude ještě asi víc že...? Tady jako nějaká dozorčí rada není??Budu rád až mě někdo z vedení banky bude informovat a já všechny úspory v Kč hned vyměním za eura nebo dolary a nebud tady v této republice za vola. Díky kluci z ČNB.
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
12. 11. 2013 9:15, Fredy
Že by v ČNB lobbovali obchodníci ze sousedních zemí? ....
Spotřeba, před Vánoci, možná stoupne, ale nikoliv u nás....
V diskuzi je celkem (39 komentářů) příspěvků.