Mobbing: šikana na pracovišti, která se v Česku rozmáhá

Nedivím se, že je nabídek práce hodně. Neboť mnoho podnikatelů se ke svým zaměstnancům chová, jako by to byly rohožky na obuv. Spíše by mne zajímalo, zda máte někdo řekněme za poslední dva roky dobrou zkušenost se zaměstnavatelem. Já bohužel musím konstatovat, že mé zkušenosti jsou rok od roku horší. A netýká se to pouze hrozného bezcitného chování zaměstnavatelů vůči svým podřízeným, ale také neplacení výplaty za práci a podobných praktik. Upřímnou soustrast kolegům Pavly a jediná rada zní: Nedejme se! ! ! S úctou zdraví K

Tady každý odchází a firma s tím nic nedělá, dnes je nabídek hodně a lidi si mohou dobře vybrat

Bohužel samotného by mě zajímalo, jak tyhle situace řešit. Přijde mi, že pokud člověk není příbuzný s šéfem, nebo ještě horší svině, tak je nejlepší odejít a nevracet se.

Bohužel žádná změna, zítra jdeme celá uctarna na pohřeb kromě naší šéfové. Situace je ve firmě taková, ze jsme všechny podaly výpověď a zůstaneme na nemocenské. Firma již hledá nivě lidi, bohužel po poradě s právníkem mi nebylo doporučeno psát název firmy, ale firma prodává textil a je to diskontní řetězec.

Momentalne je situace takova, ze cela uctarna u nas podala vypoved a kazda z nas sla na nemocenskou. Vedeni to nezajima

Honzo, pisi za kolegyni, ktera mi ukazala tento clanek. Pavla bohuzel v nedeli odpoledne zemrela. Kdyz to bylo dnes oznameno nasi sefove, ta jen reagovala tim, ze zacala nadavat, ze Pavla mela dona sluzebni PC a ze ji mela poslat report a ze jej nema a dokonce nahanela jejiho manzela, at ji okamzite do prace priveze jeji PC, kde ten report je. Jeji manzel jej privezl v zoufalem stavu a ona po resetovani hesla jen nadavala, ze report nedokoncila a vubec mu nevyjadrila soustrast, nic. Kdyz jsme tam za Pavlu drzely minutu ticha, tak jen nam vynadala, ze nepracujeme. To uz jsem se neudrzela a dala ji facku. Nasledne jsem odesla na dohodu a cela uctarna nasledne podala vypoved.

Jako Pavlo tomuhle i věřím. Hele moje rada, jdi na nemocenskou a vyřiď si invalidní důchod. Pokud přežiješ tak se zbav všech věcí co ti připomínaj práci. Jinak tě to bude ničit.

Dobrý den, chtěla bych poradit, bylo mi zjištěno onkologické onemocnění a chodím na chemoterapie, bohužel musím vše tajit, protože kdybych šla na nemocenskou, tak se mnou moje nadřízená okamžitě orzváže rpacovní poměr, kdokoliv u nás v práci onemocněl, byl po návratu z nemocneské okamžitě propuštěn na "dohodu" a moji nadřízenou nezajímalo, že jedna kolegyně měla dokonce prasklý žaludeční vřed, dokonce mi nařídila, ať jí přinesu PC do nemocnice a že jsem jí musela zařídit I internetové připojení z nemocnice a když jsem přišla s tím, že to nedovolil kolegyni lékař, že musí být v klidu, protože je po operaci, dostala jsem vytýkací dopis, že jsem nesplnila pokyn nadřízené a nezajistila chod kanceláře. Kolegyně byla ihned po návratu z nemocenské propuštěna, resp.musela podepsat "dohodu", protože by jinak byla propuštěna za hrubé porušení pracovní kázně za to, že se nestihla udělat včas uzávěrka kvůli ní. Šla jsem za ředitelem, ale bez šance.

Chci tímto varovat všechny lidi, co chtějí jít pracovat do Kiku, konkrétně na účetní oddělení a na personální oddělení. Špatné podmínky, žádné benefity, vysoká fluktuace a zaměstnanci vesměs odejdou všichni ve zkušební době

Normální člověk se zblázní,,,ale, blázen odejde...

Nepostihnu vše, bohužel. Snažím se však vybrat to nejdůležitější, co by mi mohlo pomoci poukázat na mobbing ze strany nemocného člověka (dále Lucía L.).
Pro Lucíu L. jsem byl spíše vrbou, neustále si stěžovala na: - zdravotní problémy (neustálé bolesti hlavy, deprese – pláč v práci), - bydlení (konflikty se sousedy – neustálé téma), - pracovní tempo (nikdo jí nic nevysvětlí), - kontakt s lidmi v práci – nepříjemné situace (lidé nejsou vstřícní, jsou nepříjemní, meetingovky jsou zakouřené, atd.)
Bylo mi jí líto, vyjadřoval jsem jí podporu, uklidňoval ji, navíc jsem byl rád, že je tam někdo, kdo má ve mně důvěru a je mi blízký (spojoval nás zejména fakt, že jsme do firmy nastoupili téměř ve stejnou dobu).
Komunikace probíhala na její přání v relax roomu osobně, vždy s vysokým stupněm utajení. Po večerech komunikace pokračovala přes whatsapp, spousta zpráv s vyžadováním mých rychlých odpovědí. Pokud nebyly mé odpovědi dostatečně rychlé nebo byly zpožděné, spustila se lavina dotazů a obviňování ve smyslu: „Nechceš se mnou komunikovat?“, „Proč jsi na mě takový?“, „Chováš se jinak“, „Nejsi to ty“, „Změnil jsi se“ apod. – já jsem třeba jen usnul u televize nebo jsem si zkrátka řekl, že už toho psaní bylo hodně.
V podobném duchu to pokračovalo v práci, kde jsem potřeboval klid (pracuji s čísly a potřebuji více soustředění na mou práci, i z důvodu, že jsem v oboru relativně stále nový), proto jsem ustupoval a omlouval se jí – věděl jsem, že odporem by šla do nepřátelství, na to jsem nebyl připravený, prioritou je pro mě moje pracovní náplň a nechci nic, co by odvádělo mou pozornost a energii od mé práce.
Jako ukázku své nadvlády nad mnou mě několikrát postavila do situace, kdy jsme šli s ostatními kolegy na společný oběd a ona převzala roli „bavím se se všema, s tebou ne a nebude se s tebou bavit vůbec nikdo“ – pokud viděla, že se s někým bavím, neustále skákala do této konverzace, kterou odváděla k sobě a na sebe.
Bylo proto jednodušší být s ní za dobře. Její postoj se pro ni stal pravidlem, pro mě však překážkou.
1. Jak začal konflikt eskalovat?
Na začátku roku jsem byl nemocný, týden jsem strávil doma, přesto však pracovně (kombinace sick days, dovolené a home office). Každý den jsem od Lucía L. dostával zprávy, byly příjemné, podporující, a jako vždy, má pikošky, které mi nutně musí sdělit. Nezajímalo mě to, většinou se to týkalo lidí a situací, které jsem neznal a neměl jsem s nimi nic společného. Souhlasil jsem, že si zavoláme v pátek po práci v 19:00 hod., protože zněla zlomeněji a zoufaleji než obvykle. V pátek mi bylo lépe, tak jsem souhlasil s hlídáním mé neteře a synovce – neměl jsem infekční ani přenosnou nemoc. Lucía L. nevolala a nezareagovala na zprávu „Jak to tedy vypadá, mám program…“ Ozvala se kolem 21:00 hod. s tím, že si dá sprchu a ve 22:00 hod. si zavoláme. S tím jsem pochopitelně nesouhlasil, nemohl jsem na hodinu odejít od malých dětí (telefonáty Lucíi L. byly min. na 1 hodinu). Slušně jsem jí napsal, že jsem počítal s domluvou telefonátu kolem 19 hod., že již nemohu,mám program a zavoláme si jindy. Následovalo velké množství zpráv („Zdržela jsem se, kvůli tobě jsem spěchala a ty mi uděláš tohle?!“), další zprávy jsem již ani nečetl, doufal jsem, že se uklidní – dohady s ní byly opravdu na dlouhý čas. Další den ráno jsem se k situaci nevracel, poslal jsem jí odkaz na vtipný článek s tím, že zareagovala vlažně. Nechal jsem to tak.
V práci byla chladná, dále se k incidentu vracela komunikací přes Skype, kdy konflikt eskalovala. Já jsem se opět začal omlouvat, přiznal jsem chybu, všechny její křivdy jsem vzal na sebe. Na chvíli se situace uklidnila.
Zanedlouho však přišel zlom.
Jedno odpoledne, kdy kolegyně v mém týmu úspěšně obhájila svou diplomovou práci a přišla nám do kanceláře tuto zprávu oznámit, jsem s touto kolegyní a zahraničním kolegou konverzoval o obecných tématech a po odchodu této kolegyně jsem v konverzaci s kolegou pokračoval. U celé konverzace byla přítomna Lucía L. – byla v podstatě u každé mé komunikace s kýmkoliv ve firmě, mimo pravidelných meetingů s mým týmem, kdy se přesto snažila vyloudit nějaké pikošky. Po odchodu tohoto kolegy pronesla před svou nadřízenou větu „Co ten výsluch? (Slovensky)“ Moje reakce byla okamžitá „Nemyslím si, že bych ho vyslýchal“. Nastalo ticho a spustila se lavina zpráv přes Skype, jak si dovoluji ji shazovat před její nadřízenou, copak jsem neviděl, jak se její nadřízená na ni v tu chvíli podívala, jak jsem se změnil, jak si na ni vybíjím svou frustraci z práce a z mého života, atd., atd., atd. Zprávy jsem již dále nečetl, a protože jsme zůstali v kanceláři sami, zeptal jsem se jí, jestli se můžeme bavit jako dospělí a vyříkat si to osobně. Lucía L. na mě začala přes celý office křičet jak ji už nebavím, že jsem zlý, zákeřný a že už se se mnou nebude bavit. Za dveřmi jsem si všiml její nadřízené a brand manažera, takže jsem si udělal závěr v tom, že mám svědky tohoto incidentu. Nepřijatelné chování Lucíi L. jsem další den referoval svému nadřízenému, později i její nadřízené s tím, že jsem přestal s Lucíou L. komunikovat na té úrovni, která byla do uvedeného incidentu.
2. Kdy začal mobbing?
Má stížnost měla za následek společnou diskusi s Lucíou L. a její nadřízenou, kdy jsem musel opět ustoupit a pronést větu „Začínáme znova“. Tuto větu pronesla na žádost její nadřízené i Lucía L.
Avšak žádný nový začátek se nekonal – alespoň ne v požadovaném směru, po několika ignorovaných pokusech o konverzaci (nezdravila mě, neodpovídala na dotazy, na pokusy o vtipkování, atd.), jsem přestal Lucíu L. zdravit, dívat se na ni a nepřidávat se do jakékoliv konverzace, které se účastnila ona. Ostatně to dělala i ona.
Situace přetrvávala několik měsíců, avšak v poslední době se hovoří o nové organizační struktuře, kdy začala narůstat snaha Lucíi L. systematicky ničit mou reputaci u nejbližších i vzdálených pracovníků ve firmě – informace přímo od mých kolegů.
Situace eskaluje i v případech, kdy jdu po chodbě ve firmě, Lucía L. se objeví naproti mně a namísto, aby šla vpravo, vstoupí do mé dráhy, což má za následek, že ustoupím – nechci ani domýšlet, co by udělala, kdybych neustoupil. Její aktivity se stupňutí takovým rázem, kdy to ovlivňuje můj pracovní výkon, mé chování, mé zdraví a začíná vadit i mým nejbližším kolegům v týmu a lidem.
Bohužel, vedlejší produkt snažení Lucíi L. může být nejen úplná ztráta mé reputace, ale i reputace týmu, ve kterém fuguruji.

Zažila jsem mobbing i bossing na pracovišti Škola, chytří lidé?? Byla to hrůza Oběti neměly šanci prokázat, bránit se Hrozné Do toho je šikanovali i někteří žáci a zmanipulovaná veřejnost.

V mojí bývalé práci na jednom velvyslanectví jsem nastoupila na začátku roku 2017, hned od začátku jsem nesedla své kolegyni, která je ve firmě 23 let, hloupé narážky, pomluvy, že jsem neschopná blbka(to jsem bohužel slyšela na vlastní uši) apod.. , vyloučení z kolektivu, třásly se mi ruce pokaždé, když jsem slyšela její hlas, nikdy bych nevěřila, že někteří lidé dokáží, být tak zlí. Nevydržela jsem ten nátlak a odešla minulý měsíc.Nebylo kam se obrátit a komu svěřit.

Dobrý den, bohužel také zažívám tyto problémy na pracovišti, když jsem byla ještě ve zkušební době, jakž takž to šlo a i práce mě bavila, ale teď chápu, proč se zde většina kolegů nevydržela déle, než jeden rok.. Dvěma kolegům jsem očividně nesedla, neustále mi hází klacky pod nohy a bohužel mají i velmi pevný vztah s naším ředitelem, takže cokoliv povím já, stejně mi to nevěří. A bohužel se to stále stupňuje.. Před každou směnou zažívám žaludeční nevolnost a silný stres. Jsem tady z toho velice zklamaná, protože jsem jim nikdy nic špatného neudělala. Nevím, jak to mám řešit, není odvolání..

ZDRAVÍM..ZAŽÍVÁM SI.ŠIKANU OD PARTAKA. PSYCHICKY SE HROUTIM, MUSÍM BRÁT NEUROL. POKUD TO FIRMA NEBUDE ŘEŠIT,NEVÍM, KAM SE OBRÁTIT.

Obrovská šikana ve firmě GECO. Ze stran vedoucí i oblastní. Nikdo Vám nepodá pomocnou ruku. Všechno děláte špatně a psychicky Vás ničí.

Dobrý den,reaguji na Váš příspěvek z 8.1.2010, ráda bych se s Váma poradila. Pokud odepíšete,zavolám. Předem děkuji.L.

To si nemyslím. Naopak takto budeme podporovat atmosféru agrese. Myslím, že učím řešením je o tom mluvit tam, kde se ochota slyšet. Je mnoho lidí, kterým tato situace nevyhovuje. Bohužel jich je asi stále méně než těch, co šikanu nebo mlčky přihlíží. Trochu to vlastně připomíná období totality v ČR.

Šikanu na pracovišti jsem také zažila. Myslím, že v oblasti ekonomie je šikanozni prostřední standardem a uplatnění v této oblasti hledají lidé, kteří v takovém prostředí chtějí být. Samozřejmě asi existují malé rodinné firmy, kde je tomu jinak, v těch velkých je to ale všude stejné. Zažila jsem dvakrát klasický scénář, jak je vylicen nahoře. Myslím si, že chyba je i na mě straně, protože se neumím v takovém prostředí chodit, nebo možná že to bez ochoty také spradat vlastní intriky či propadnutí neustálému sebeobvinovani vlastně ani nejde. Bohužel mi přijde, že se podobný přístup přenáší i do oblasti mimo ekonomii, jak poslouchám příběhy druhých.

Pracující zdravotně postižení se také "mají výborně." Ve firemních shromaždištích, jímž se říkalo "chráněné dílny," se jim neustále opakuje, že by jinde práci nesehnali, že na jejich místo čeká na pracáku dvacet podobných a jsou jim přidělovány úkoly, které fyzicky nezvládnou. Navíc v takových dílnách dělá mix tělesně a duševně postižených, a to je dost záhul. Představte si prostě, že máte celý den pracovat s vynervovanou ženskou se základním vzděláním a spoustou dluhů, která neumí, než řvát a urážet se, fňukat a stěžovat si. Kdo do takových dílen s duševním problémem nepřijde, určitě s ním skončí. A to píšu ze zkušenosti, už mi moc nechybí.
Ono se furt mele o začleňování postižených dětí, což je kravina. A mezi dospělými se to neřeší. A přitom v takových dílnách dělají za stejné peníze, což mi dost vadí, mentálně postižení, kteří tam slouží jako daňové dojné krávy - zaměstnavatel si na nich dost odepíše, přičemž oni práci neodvedou, duševně nevyrovnaní, kteří by se měli spíš v klidu léčit a tělesně postižení, kteří jsou buzerováni za to, že je furt něco bolí a nedělají :). Je to dost ironie a hloupost systému, že taková shromaždiště ještě nezrušil. Napadat mrzáky za to, že třeba potřebují k lékaři... k smíchu.