Očima expertů: Progresivní daň

Pepa a Franta jsou kamarádi od dětství. ZŠ vychodili spolu, pak každý pokračoval dál podle svých vědomostí a schopností ale kamarádství zůstalo. Pepa se docela dobře učil, šel na střední odborní a pak na VŠ, Franta se vyučil a do maturity se mu už moc nechtělo. Pepa i jeho rodiče viděli, že má ještě na víc a druhý stupeň VŠ vzdělání si udělal v zahraničí, 2 roky studia v cizím jazyce a za své peníze, resp. s fin. podporou rodičů na docela prestižní univerzitě. Po návratu ze zahraničí začal Pepa pracovat v Praze za průměrnou mzdu, přece jenom, sice dvě VŠ ale nejdřív je potřeba něco dokázat. Franta v té době už měl za sebou několik let práce za minimální mzdu na papíře. Po cca 7-8 letech, kdy se Pepa ve svém oboru vypracoval, změnil zaměstnavatele, absolvoval další vzdělávání, udělal si náročný kurz a neustále různá školení a byl v práci od rána do večera. Na jeho fin. ohodnocení se to odrazilo a Pepa se vyšvihnul podle statistik mezi údajně 6% nejlépe fin. ohodnocených zaměstnanců v ČR. Franta mezitím pořád dělá číšníka za minimální mzdu na papíře, zbytek dostává na ruku bokem. K tomu tvrdí, že žije v neustálém strachu, že restaurace zkrachuje, protože jeho šéf nesouhlasí se zavedením EET a restauraci prý zavře. Tři měsíce po zavedení EET restaurace zatím nezavřela, ceny se zvýšily ale zákazníků neubylo. Kamarádství pokračuje, Pepa i Franta mají rodiny a když můžou, skočí na pivo, rozeberou extraligu, práci a taky daně. Franta nadšeně vítá návrh, aby stát zvýšil daně těm „nejbohatším“ a rozdal těm chudým. Pepa má hlavu v smutku, protože spadá do kategorie, kde mu stát v případě přijetí toho zákona vezme několik tisíc měsíčně. V konečném důsledku za posledních několik let mají Pepa i Franta stejnou výši čisté mzdy, můžou jezdit na stejnou dovolenou a dopřát se stejné věci. Franta má pořád svoji minimálku na papíře, zbytek bokem, podle zákona je na hranici sociálního případu jakožto rodina a pojmy jako superhrubá mzdy nebo solidární daň jsou pro něho nepochopitelné. Pepa platí daně, platí odvody na zdravotní i sociální přímo úměrné mzdě a aby se neřeklo že nemyslí na stáří, platí sobě i manželce penzijko. Podle statistik patří mezi vyšší střední třídu. (O úvěru na bydlení a půjčce na auto nižší kategorie nemluvíme). Franta chodí pravidelně k lékaři a na rehabilitace hrazené z veřejného zdr. pojištění, přece jenom práce na nohou dá zabrat, záda taky už nic moc, ale proč nevyužít volné dny v průběhu krátkého týdne. Pepa nebyl u lékaře jak je rok dlouhý a o víkendech je rád, že může být s rodinou. Manželka Pepy mu navrhla, že pokud to takhle půjde dál a stát v nich pořád uvidí jenom vyšší střední třídu,(přičemž mzda Pepy v jeho oboru je zhruba 1/3 toho, co berou jeho kolegové za západní hranicí ČR) kterou je potřeba ještě víc zdanit, tak by se měl vykašlat na tu práci, najít se něco za míň nebo na částečný úvazek (o živnosti ať raději ani nepřemýšlí, protože drobní paraziti v této krajině taky nejsou moc oblíbení), tím pádem spadne jako rodina do jiné „kategorie“ a hned se mu bude lépe dýchat, protože víc splyne s "davem". Nevadí, že investoval do vzdělání, čas, peníze i kus mládí, nevadí, že odváděl daně a pojištění v nadprůměrné výši, které se pak „solidárně“ měly rozdělovat mezi státní sféru, jeho rodiče jakožto to důchodce a taky do zdravotnictví aby bylo na rehabilitace, hlavní je, že teď spadne podle statistik tam, kde nebude moc vyčuhovat z průměru a u piva může pak vesele nadávat na bohaté, které je třeba pořádně zdanit.