Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Václav Klaus: Eurokrize? Dno teprve přijde

| rubrika: Rozhovor | 18. 7. 2012 | 15 komentářů
Prezident České republiky Václav Klaus říká v exkluzivním rozhovoru: „To je pouze přání či sen všech těch falešných radikálů, když si myslí, že už zítra vypadne Řecko, pozítří Itálie, popozítří Španělsko. Takhle svět neběží.“
Václav Klaus: Eurokrize? Dno teprve přijde

Nečasova vláda říká, že vychází vstříc podnikatelům. Opravdu? Vytváří svými opatřeními lepší podnikatelské prostředí, či nikoli?

To bychom museli říci vůči čemu, v porovnání s čím. Mám pocit, že se jistého bodu přijatelnosti podnikatelského prostředí dosáhlo v 90. letech, ale od té doby pozoruji spíše zhoršování. Nemyslím si však, že je to výlučně vinou české vlády, nýbrž spíše vinou valícího se, nepřetržitého proudu direktiv Evropské unie, které nás posouvají od smysluplného podnikatelského prostředí úplně jinam.

Co máte konkrétně na mysli?

To, že do každé lidské aktivity, do každé ekonomické aktivity, je přidávána kontrola, je přidáváno několik nesmyslných podmínek, je přidáváno několik úředníků, kteří k ní zase musí přidat razítka. Do jisté míry se tak děje na základě zelené ideologie a do jisté míry pořád ještě na základě ideologie socialistické. To jsou dva hlavní proudy myšlenek, které k nám z Evropy jdou. Konkrétně můžeme mluvit o programu REACH na straně jedné, o domech s nulovou spotřebou energie na straně druhé, můžeme mluvit o tisíci dalších věcí... Třeba o nejrůznějších formách kvaziochrany spotřebitelů.

Propojeno: jak stát „podporuje byznys“

Komentář Michala Kašpárka ke státnímu fondu rizikového kapitálu a „stát-upům“:

Vláda uvádí, že ke zlepšení podnikatelského prostředí přispěje například nově zřizovaným Státním fondem rizikového kapitálu. Bude mít tento krok kýžený efekt?

Zaprvé musím přiznat, že o vzniku tohoto fondu vůbec nevím. To je pod mojí rozlišovací schopností. Vůbec si nejsem vědom, že by vláda něco takového udělala. To je první půlka odpovědi, která už naznačuje její druhou polovinu. Domnívám se, že stát nemá co pomáhat rizikovému kapitálu. Ten si musí pomoci sám.

Říkáte, že veřejné finance je třeba ozdravit jiným způsobem než zvyšováním daní a že je třeba ozdravovat hned teď. Děje se to?

Vláda daně zvyšuje, což je naprosto evidentní. Netroufá si zastavit nepřetržitý nárůst výdajů státního rozpočtu. To je podle mého názoru velká chyba. Touto cestou se určitě jít nemá.

Míníte též, že vláda by se měla primárně zaměřit na snižování mandatorních výdajů, nikoli na omezování těch takzvaných ostatních výdajů. Je bezkoncepční škrtání pro ekonomiku nakonec spíše škodlivé?

Mandatorní výdaje pochopitelně v našem rozpočtu dominují. Posunují státní rozpočet do dlouhodobě neúnosné situace. Vláda to řeší tím, že si troufá škrtat tam, kde může, kde smí, kde jí to zákony nezakazují. Čili tam, kde se to nedotýká mandatorních výdajů. Těch dalších výdajů je už relativně málo. Tam už každý škrt znamená dost výraznou změnu.

Dejte příklad, prosím.

Když se podíváme na výdaje na armádu. V jistém svém vrcholu, v polovině minulého desetiletí, činily 75 miliard korun. Dnes se dostávají pod čtyřicet miliard. To je tak radikální změna, že nemůže nemít na armádu zásadní dopad. To, že armáda do dnešních dnů přežila, na jedné straně znamená, že tam určitá „vata“ být musela – jinak by se přece armáda už dávno musela dostat do neřešitelné situace –, ovšem takovýto pokles není racionální. Nemůžeme si myslet, že lze paušálně škrtat a armáda bude schopna vykonávat přesně to samé, co jsme po ní doposud chtěli.

Jste tedy primárně pro škrtání mandatorních výdajů. Kde byste s jejich snižováním začal?

Řekl bych to jinak. Ty další, takzvané ostatní výdaje se už dále příliš škrtat nedají, aniž by to nemělo evidentně nesmyslné dopady. Teoreticky pochopitelně můžeme zrušit armádu zcela – získáme tak dodatečných čtyřicet miliard na další výdaje. To bych ovšem jako vrchní velitel ozbrojených sil nedoporučoval.

A kde byste začal se snižováním mandatorních výdajů?

To bychom si museli vzít k ruce tabulky a provést pořádnou analýzu. To však není úkolem prezidenta.

Lze se takzvaně proškrtat k prosperitě? Někteří ekonomové soudí, že ano, jiní, třeba laureát Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman, že jde o čirý nesmysl.

Krugman a lidé kolem něho, ale i další ekonomové typu Josepha Stiglitze, jsou zcela pomýlení. Ti pořád ještě nepřekročili triviální keynesiánství. To je smutné, neboť jinak jsou docela schopnými teoretickými ekonomy.

Anketa

Jak se vám líbí Václav Klaus v roli prezidenta?

V praxi se však ztrácejí?

Jakmile vykročí za hranice naprosto čistých teorií a začnou se plést do hospodářské politiky, navrhují nesmysly. Heslo „proškrtat se k prosperitě“ je hloupost. Tím nám jenom podsouvají, že my nějaký takový program máme. Vytvářejí si papírového tygra, s nímž pak bojují. Nikdo neříká, že škrtáním vytvoříme prosperitu. My pouze říkáme, že není možné pokračovat s dalším navyšováním dluhů, a že tedy jsou škrty nezbytnou věcí, kterou nelze nedělat.

Česká republika na tom prý v evropském kontextu, co se zadlužení týče, není vůbec špatně. Jsme na tom lépe než země typu Švédska, Německa či Belgie. Ozývají se tedy hlasy, i ty expertní, říkající, že s redukcí výdajů netřeba překotně spěchat, že je naopak třeba brát sociální ohledy stran dopadů škrtů a tak podobně.

O tom, že se při škrtání musí brát ohledy, nikdo nepochybuje. Úlohou vlády je, aby udržovala elementární sociální kohezi. Nelze tudíž zemi rozbourat nesmyslnými škrty. Každý škrt musí být tisíckrát pozorně zvážen. Ale nevidím sebemenší možnost pro pokračování našeho zadlužování.

Problém není tady ani tak ve výši dluhu, jako spíše v tom trendu, v trendu pokračujícího zadlužování?

Ano. Dnes jsme již překročili hranici čtyřiceti procent státního dluhu vůči HDP. Před pár lety to bylo daleko méně. Uvědomme si, že pokud dnes máme deficity kolem tří čtyř procent, znamená to, že je-li letos dluh 41 procent, napřesrok bude 45 procent, pak 49 a následně 53 procent. To je nikdy nekončící spirála, která může mít jedině zhoubné důsledky. My zadlužení nesnižujeme, my ho nadále zvyšujeme. 

Navzdory tomu, že výdaje na armádu tak spadly...

Když jsme opět u té armády – jestliže rozpočet na ni, a mluvíme v řádových číslech, bude 40 miliard a jestliže deficit bude sto, sto dvacet, sto čtyřicet miliard, znamená to, že rozpočtová položka „výdaje na armádu“ bude třetinou či čtvrtinou našeho deficitu. Navíc: kdybychom sečetli výdaje na armádu s výdaji na policii, pořád to bude dohromady méně, než kolik činí samotný deficit našeho státního rozpočtu.

Zmínil jste zhoubné důsledky, jež spirála zadlužení může mít. Co jimi konkrétně myslíte? Máte v hlavě nějaké možné scénáře?

Formulace scénářů, to je věc, která mě neláká a nezajímá. Ale vrátím se ještě jednou k té armádě. Při vstupu do NATO jsme slíbili, že na obranu budeme dávat 2,1 procenta HDP. Jestli to bylo rozumné či nikoli, to je jedna věc, já jsem však tehdy protestoval ještě proti něčemu jinému. Jako finančník vím, že všechny pokusy předem rozdat státní rozpočet ve stylu jedno procento na kinematografii, dvě procenta na toto, tolik a tolik na vědu jsou nesmyslem. Lobbisté z těchto světů chtějí, aby se ty hodnoty zafixovaly předem, jenže pak se musí provést ono pověstné dopočítávání do jedné – a to často nevychází. Ostatně, ačkoli jsme slíbili dávat na armádu ta 2,1 procenta, vypadá to, že příští rok dáme jen 0,9 procenta.

Dluhy jsou zjevně silnou čárou přes rozpočet...

Uvědomme si, že výdaje na placení dluhů v takových zemích, jako je Německo, dosahují každoročně tři procenta HDP. V horších zemích typu Itálie jsou to čtyři procenta a v zemích typu Řecka sedm procent. Porovnáme-li to s tím, že jsme na armádu slíbili 2,1 procenta, tak si každý musí uvědomit, jak neúnosná jsou čísla týkající se splácení státních dluhů. Kdybychom mohli dát každý rok jedno, dvě, tři procenta HDP na věci, které nezbytně potřebujeme, místo abychom s nimi spláceli dluh, to by přece bylo pro naši zemi bezvadné. Není tedy jiné cesty než dluhy zastavit.  

Enormní zadlužení trápí téměř celou Evropu. Její integrace je navíc nyní podle vás ve slepé uličce. A ze slepé uličky je jediná cesta - cesta zpět. Europolitici se však snaží jít dále. A množí se názory, že jdou hlavou proti zdi...

Opravdu, ti politici zkoušejí jít slepou uličkou stále dál. Nové heslo, které si pro cestu dále zvolili, zní „bankovní unie“. Bankovní unie je nesmyslným pojmem, který kdosi razí, aniž přesně ví, co všechno může znamenat.

Zůstaneme-li u té metafory, jak dlouho se dá slepou uličkou jít?

To nelze říci. Slepou uličkou byl nepochybně komunismus a touto uličkou se také šlo poměrně dlouhou dobu. V tomto se liším od mnoha lidí, kteří si myslí, že mají se mnou identické názory na Evropu, a přitom jsou přesvědčeni, že to už zítra všechno „rupne“. Je to jako za socialismu, v 70. či 80. letech si také spousta lidí myslela, že to rupne „už zítra“. Na to jsem mával rukou, protože jsem věděl, že to pravda není.

Za jakého stavu věcí už prostě bude muset dojít k otočení se v té uličce?

Náklady chybného směřování narůstají každým dnem. Rozhodující tedy bude, kdy nastane takový moment, že tyto náklady již nebudou dále tolerovatelné. Ale já si nemyslím, že je to otázka dnů, týdnů či měsíců – jako za toho komunismu.

Evropa tedy může takto putovat řádově ještě léta?

Určitě. To je pouze přání či sen všech těch falešných radikálů, když si myslí, že už zítra vypadne Řecko, pozítří Itálie, popozítří Španělsko. Takhle svět neběží.

Třeba George Soros před nedávným summitem vyzval, aby Evropa vytvořila fond na nákup španělských a italských dluhopisů. A pokud prý nebudou přijata razantní opatření, hrozí euru kolaps.

Ale pan Soros se mýlí prakticky ve všem, co kdy řekl. 

Říkáte, že je třeba měnit systém, nikoli čekat, že se změní lidé. Neznamená to ovšem, že pokud by se měla zásadně změnit situace v Evropě, bude se tak muset stát prostřednictvím revolucí či krveprolití. Vždyť eurobyrokraté a europolitici jsou v mnoha případech nezvolení, neodvolatelní, a systém, z nějž žijí, sami neodstraní...

Je naprostým omylem kritizovat euroúředníky jako viníky nynější situace v Evropě. Kritika byrokracie není kritikou systému. Ostatně, kritika byrokracie byla povolena i za komunismu. Údajně satirický časopis Dikobraz šil do úředníků od rána do večera. To je totiž v každém režimu povolená – režimem povolená! – kritika. Jestliže tedy sklouznete ke kritice evropských byrokratů, přistupujete na evropskou hru. Protože kritizujete detail či důsledek systému, a nikoli systém jako takový.

Eurobyrokracie je tedy jenom doprovodným jevem europolitiky?

Jistě. Euroúředníci se chovají naprosto racionálně. Maximalizují svůj užitek, kterým je prodlužování jejich kariéry v těchto institucích, platy, které dostávají, všechny možné benefity, jež z toho mají. Chovají se zkrátka naprosto racionálně a nemají sebemenší důvod stávající systém měnit. A dělají dobře! Pohybují se v rámci daného systému.

Systému, jejž mohou změnit jedině europolitici.

Ano, samozřejmě. A k tomu, aby tak učinili, je nemůže donutit nikdo jiný než lidé, voliči, prostě občané jednotlivých členských zemí. Shora žádná změna nastat nemůže.

Tím se opět dostáváme k problému, jejž vyzdvihujete i v rámci kritiky takzvaného globálního vládnutí, tedy že představitelé řady globálních institucí nejsou nikým voleni, a nejsou tedy ani voliči odvolatelní. Lze pak „zdola“, konvenční cestou, vůbec něco změnit?

Viníky tohoto stavu jsou ti politici, intelektuálové či novináři, kteří nechtějí demokratickou kontrolu, kteří nechtějí demokracii. Jsou to elitisté, kteří touží pouze vládnout. A pochopili, že daleko snadněji se vládne v nadnárodních až globálních institucích než v těch národních. Všichni evropští politici čas od času radostně odjíždějí na zasedání Evropské rady, protože když vypadnou ze své Prahy, Varšavy, Říma, Madridu, jsou najednou osvobozeni od tlaku voličů. S méně starostmi pak sedí v uzavřeném kruhu, v němž mezi sebou rozhodují. A poté se jen neradi vracejí do těch svých měst, neboť tam se pod jistou demokratickou kontrolu zase dostávají.

Globální vládnutí ale označujete nejen za styl politiky, nýbrž rovnou za ideologii.

Jde o hlavní nebezpečnou ideologii současnosti. Jejími stoupenci jsou – slovy Johna Fonteho – transnacionální progresivisté. Tato ideologie je dnes opravdovým nebezpečím, nikoli komunismus nebo starý socialismus. A evropské vládnutí je pochopitelně prototypem globálního vládnutí – globálního rušení demokracie.

Václav Klaus (71)

Ekonom, politik a současný český prezident, jehož druhé funkční období skončí počátkem příštího roku. Dlouhodobě kritizuje euro a Evropskou unii, nověji pak takzvané globální vládnutí, jehož prototypem má Unie být. Po vypršení prezidentského mandátu bude s největší pravděpodobností působit ve vznikajícím Vzdělávacím institutu Václava Klause, pro nějž sídlo, pražský Hanspaulský zámeček, nedávno pronajal nejbohatší Čech Petr Kellner, největší akcionář PPF Group.

Anketa

Kdo na jeho místo?

Jaký důsledek tedy bude mít eurokrize? Zviklá alespoň některé stoupence globálního vládnutí, nebo budou v jeho prosazování ještě zatvrzelejší?

Zatvrzelí budou, to zcela jistě. Myslím však, že ta krize ještě nedosáhla svého dna. A nedosáhla ani takové hloubky, aby donutila spousty lidí změnit své názory. V případě komunismu také trvalo dlouho, než většinově převládl názor, že takhle to prostě dál nejde.

Není ale například vlna protestů proti zákonům ACTA důkazem nefunkčnosti konceptu globálního vládnutí? Globální instituce upekly mezinárodní dohodu, ale jakmile měla být ratifikována národními státy, vzedmul se „zdola“ odpor občanů a zákony ACTA jsou dnes označovány za politicky mrtvé.

Pro mě kauza kolem ACTA nebyla testem globálního vládnutí. Stalo se pouze to, že někteří „facebookisti“ a „twitteři“, začali protestovat, vlády jednotlivých zemí se „pokakaly“ strachy a rychle couvly. To ale není debata o globálním vládnutí.

Ale vede tuto debatu vůbec někdo?

Těch lidí moc není. A uvědomuji se stále silněji, že i ti, co ano, jsou jaksi smířlivější než já.

Jak to?

Četl jsem teď knihu Thila Sarrazina, který má v Německu pověst až radikálního odpůrce politické korektnosti a Evropské unie. Zjistil jsem z ní, že on patřil k těm, kteří Evropu a svět k současnému převládajícímu modelu uvažování postrkovali. Sarrazin byl 35 či 40 let součástí establishmentu, byl špičkovým pracovníkem německého ministerstva financí, který psal stanoviska k návrhům Maastrichtské smlouvy, stanoviska k návrhům eura. Lidé jeho typu neumí své mládí či léta, kdy jim bylo třicet, čtyřicet či padesát a byli pracovníky nebo poradci vlád, jen tak škrtnout a odepsat.

Proto je z vašeho hlediska smířlivý?

Smířlivý není, je smířlivější. Já se totiž necítím ani v nejmenším být tím, kdo Evropu a svět k nynějšímu modelu uvažování postrkoval. Naše země byly kvůli komunismu mimo. Ostatně, potvrdil mi to sám Sarrazin. Když jsem dokončil svůj nedávný berlínský projev, přišel ke mně a vyřkl větu, kterou jsem plně pochopil až po přečtení té jeho knihy: „Sie sind aber wirklich ein Radikale.“

Rozhovor vyšel v týdeníku Profit a na blogu autora

  • RSS
  • Kindle
  • Poslat e-mailem
  • Vytisknout

Líbil se vám článek?

+8
Ano
Ne

Diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

18. 7. 2012 8:23, Tarzan

Jak dlouho byl Tuneldědek ministr financí ?Zkurvil co šlo a poslal republiku ke dnu !Za jeho privatizaci Harvardských fondů měl sedět za vlastizradu !
Stydím se za něj a pohrdám jím !
Na Mírov sním a zabavit majetek jemu i příbuzenstvu !

Reagovat

 

+37
Líbí
Nelíbí

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

18. 7. 2012 16:13, No

Zase bláboly, které nenavrhují východiska. Podle mne je jednou z mnoha cest pevnost Evropa. Vysoká cla na dovozy a zvýšení podílu státu ve vlastnictví hospodářských subjektů, zejména u přirozených monopolů a infrastruktury. To první opatření by mělo zvýšit zaměstnanost a omezit dumpingové dovozy, to druhé by mělo zvýšit příjmy rozpočtu. To je to základní a zbytek ať si řeší ekonomové (proboha jen ne ti blbové z TOP09).

Reagovat

 

-8
Líbí
Nelíbí

Další příspěvky v diskuzi (15 komentářů)

15. 9. 2013 | 22:20 | Prof,Horák

Klausovy ekonomické teze jsou odstrašující pro celý svět.Řekl jden opoziční poslanec. Já říkám = Král je nahý = Někdo říká prázdný SUD nejvíc - duní -. Rozrušená země-vykradená !!! více

7. 9. 2013 | 3:24 | Horák

Klaus - Kožený myslím Viktor ---- ODCHOD --- A HNED --!!!!!!! více

19. 7. 2012 | 19:27 | Brkleš

Dno? O čem ten pán mluví. Jsem ekonom samouk, nezatížený socialistickými poučkami. Od prvopočátku jsem mu fandil. Ovšem pouze do doby, kdy myslím v r. 1994 nebo 1996 (nepamatuji se přesně) prohlásil, že jsme se již odrazili...více

19. 7. 2012 | 12:05 | Pavel

Pan profesor tvrdil, že BANKOVNÍ krize u nás nehrozí. A v tom měl pravdu. A také tvrdil, že pokud se ve světě změní bankovní krizi k krizi hospodářkou, tak pak už nás ohrozí. A v tom měl taky pravdu. A za to, že mu spousta...více

19. 7. 2012 | 11:39 | Honza

Kdy už toho Narcisa utnou. Honza více

Naposledy navštívené

Články

Produkty a instituce

Kalkulačky

Poradna

Finanční subjekty

Nabídky práce

Obchodní rejstřík

Osoby v obchodním rejstříku

Části obce

Městské části

Obce

Okresy

Témata

Korporace, Míra inflace, Pasivum, daně, bankovnictví, elektronická evidence tržeb, psd2, petr dvořák, peněžní loterie, úrokový rozdíl, panelová sídliště, rodinné hospodaření, finanční poradci, pojistka, jiří schneller, Google Talk, lhůta pro vrácení zboží, MeteoUniqa

9T99999, 9S71088, 9S71088, 5S32466, 1U22017

Přihlášení

Jméno

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!

Všechny materiály © 2000 - 2016 Peníze.CZ a dodavatelé. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1213-2217. Doslovné ani částečné přebírání materiálů není povoleno bez uvedení zdroje a předchozího písemného svolení.
Peníze.CZ vydává společnost Partners media, s.r.o.
Člen SPIR - Sdružení pro internetovou reklamu. Člen SVIT - Sdružení vydavatelů internetových titulů při UVDT.

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.OK