Vystoupením Ruska z kontinentální blokády v roce 1810 začala pohasínat Napoleonova hvězda. Dva roky poté vypukla válka mezi Velkou Británií a Spojenými státy. Po Napoleonově abdikaci a ukončení britsko-amerického konfliktu nastal v Evropě velký hospodářský vzestup, který však brzy vyústil do hluboké hospodářské deprese.
Když car Alexandr I. přestal zachovávat kontinentální blokádu a Rusko začalo opět obchodovat se zakázaným zbožím, bylo jenom otázkou času, kdy dojde k vojenskému střetu s Francií. To se také stalo, když v červnu 1812 vytáhl císař Napoleon v čele ohromné armády (600.000 mužů) do Ruska. Porazil Rusy u Smolenska (18. srpna), Borodina (7. září) a 14. září vstoupil bez boje do Moskvy. Město však bylo zcela opuštěné a vzápětí začalo hořet. Oheň založený ustupujícími Rusy stravoval dřevěné město do 18. září a zničil převážnou většinu domů.
Zima a nedostatek potravin přinutily Napoleona k návratu. "Vítězná" armáda se smutně vracela domů. Vál ledový vichr, napadl sníh a teplota klesla až na -30 ^(o)C. Rusové pod velením generála Kutuzova nenechali ustupující v klidu a cestou je stále napadali. Spořádaný návrat armády se změnil v zoufalý útěk hladových, mrznoucích a nemocných lidí. Nezbývalo jich už mnoho, když je Rusové dostihli při přechodu říčky Bereziny a na hlavu porazili. Dne 6. prosince 1812 opouští Napoleon zbytky své armády a na saních ujíždí na západ - do Paříže.
Po krachu ruského tažení rostl v Evropě odpor proti Napoleonovi. Tak se spojily Rusko, Rakousko, Prusko, Španělsko, Portugalsko, Švédsko a Velká Británie proti Francii. Rozhodnutí padlo 16. až 19. října 1813 u Lipska, kde spojené armády Ruska, Pruska a Rakouska císaře porazily. Když pak spojenci v březnu 1814 dosáhli Paříže, zřekl se Napoleon francouzského trůnu a odešel do vyhnanství na ostrov Elbu. 30. května 1814 byl podepsán "pařížský mír", kterým byl obnoven stav francouzských hranic z doby před revolucí.
V září 1814 se sešel ve Vídni kongres evropských mocností o novém uspořádání Evropy, který zasedal až do 9. června 1815. Napoleon se ještě jednou pokusil dostat k moci, opustil Elbu a 20. března 1815 stanul opět v Paříži. Byla to však už jen jeho labutí píseň. Dne 18. června v bitvě u Waterloo dohasla jeho hvězda. Napoleon byl znovu zbaven trůnu a znovu poslán do vyhnanství. Na ostrově Svaté Heleny, pod anglickým dozorem, dožil své dny, kdysi mocný vládce kontinentální Evropy.
Velká Británie podpořila protinapoleonskou alianci, ačkoliv byla sama ve válce se Spojenými státy. Již dříve byly vztahy mezi anglickým impériem a jeho dřívější kolonií napjaté. Kontinentální blokádou se tyto vztahy ještě zhoršily, když Britové přestali respektovat neutralitu Spojených států a zastavovali americké obchodní lodě na širém moři. Cílem bylo nejen zabránit dovozu potravin do Napoleonovy Evropy, ale také chránit britské obchodníky před americkou konkurencí. Mnoho amerických firem a rejdařství tak utrpělo velké ztráty. Zároveň si však pohrávali američtí senátoři s myšlenkou anexe Kanady, která zůstávala britskou korunní kolonií. Konflikt se nezadržitelně blížil.
Dne 19. června 1812 vyhlásil Kongres Spojených států svým někdejším koloniálním pánům válku. Během dalších dvou let dosáhly obě strany některých dílčích vítězství, ale žádná nezískala rozhodující převahu. Britům se podařilo obsadit americké hlavní město Washington a vypálit Bílý dům, Kapitol a další vládní budovy. Potom však ztroskotal útok na Baltimore i New Orleans a konflikt skončil podepsáním mírové smlouvy v Gentu na Štědrý den roku 1814, která potvrdila předválečný stav hranic Spojených států i Kanady.
Tak se Evropa i Amerika konečně dočkaly míru, obchodníci opět volně vozili zboží do všech přístavů a světový obchod zase kvetl. Již za Napoleonovy blokády, kdy kontinent trpěl stálým zvyšováním vojenských výdajů, udělala průmyslová revoluce v Anglii velký pokrok. Nové technologické postupy, např. ve zpracování kovů, či pokrok v dopravě (parník a parní lokomotiva) zvyšovaly produktivitu a kvalitu britské hromadné výroby. Na konci napoleonských válek byla Anglie největším průmyslovým vývozcem a nejrozvinutějším státem vůbec. Zároveň se stal Londýn nejdůležitějším centrem finančního světa a ovládal většinu koloniálního a zámořského obchodu. Tehdejší britskou nadvládu na moři můžeme dokumentovat také řadou čísel. V roce 1815 měla Anglie v provozu 215 bitevních lodí, 792 křižníků, fregat a menších válečných lodí, což bylo s převahou nejvíce ze všech mocností. Tonáž britského obchodního loďstva přesahovala celkovou tonáž ostatních států světa o čtvrtinu! Z Indie a dalších kolonií přicházelo do země mnoho levných surovin a rozvinutý britský průmysl produkoval širokou paletu nejrůznějších výrobků. Kvalita britského zboží byla často mnohem vyšší než kvalita zboží kontinentálního a především bylo tyto produkty levnější.
Tak se stalo, že po ukončení blokády britský vývoz prudce vzrostl a jeho levné zboží zaplavilo Evropu. Pro zdejší průmysl to však byla katastrofa. Jestliže během Napoleonovy blokády si izolace vynutila rozvoj vlastního průmyslu, tak nyní naopak muselo mnoho továren na kontinentu zavřít své brány, protože domácí výrobci nedokázali držet krok s levným britským exportem. Velký vzestup ostrovního vývozu do Evropy však netrval dlouho. Již během osvobozeneckých válek proti francouzskému nadvládě se v mnoha evropských zemích šířila nezaměstnanost a chudoba. Poválečné krachy kontinentálních firem vedly k dalšímu masovému propouštění a nezaměstnanost prudce rostla. Tím klesala kupní síla obyvatelstva, což následně vedlo k cenovému kolapsu britského zboží na evropském trhu.
Zatímco britský export do Evropy stále postupně klesal, rostl naopak vývoz do Spojených států. Zde krátce po ukončení britsko-americké války nastala velká poptávka po levném a kvalitním britském zboží. Aby předešel podobně nebezpečnému vývoji jako v evropských státech, rozhodl se v roce 1816 americký Kongres uvalit na dovážené zboží ochranné clo. Příkladu Spojených států následovaly i mnohé evropské země, které vydaly nové celní směrnice, zvýhodňující domácí průmysl proti zahraničním exportérům. Na tuto ochranářskou politiku musel ovšem nejvíce doplatit největší vývozce, tedy Velká Británie. Hrozivý pokles exportu na evropský kontinent a velké celní poplatky při vývozu do Spojených států odstartovaly krizi i na britských ostrovech. Situaci zhoršila i dlouhodobá nepřízeň počasí, která se podepsala na sklizni v letech 1816 a 1817. Ceny potravin šplhaly do výše, rostla nezaměstnanost a zemí se šířila bída. Nezbytné výdaje na stravu pohltily všechny finanční prostředky, které ještě lidem zbývaly. Dostavila se odbytová krize, která zase zvyšovala nezaměstnanost. Propuštění dělníci se srocovali a rozbíjeli stroje, proletariát se radikalizoval. Doba byla těhotná revolucí. Jen odstrašující příklad krvavé francouzské revoluce a rozhodný odpor středních a vyšších vrstev proti extrémním krokům zachránil tehdy Anglii před občanskou válkou a totalitou.
Tak se stalo, že celé evropské hospodářství tonulo v hluboké depresi a oživení přicházelo po letech jen velmi pozvolna. Pouze kvetoucí hospodářství Spojených států se krizi úspěšně vyhýbalo. Za několik málo let však navštívila krize také druhou stranu Atlantiku.
Srovnávat se vyplatí
Kalkulátor.cz je srovnávač, který lidem šetří peníze ve světě energií, pojištění a financí. My počítáme, vy šetříte.
Sdílejte článek, než ho smažem
