Rakousko-Uhersko bylo svého času označováno za žalář národů. Jára Cimrman to relativizoval a život v mocnářství shrnul do teze „úpíme, ale dá se to vydržet“ (Dobytí severního pólu). Češi to nicméně pod Rakouskem vydržet nechtěli, a tak ho bourali.
Teď zase některé státy úpí v eurozóně – euro je pro ně příliš tvrdé. Není jasné, jak dlouho to s ním vydrží a kdy začnou eurozónu bourat.
Mario Draghi to s eurem vidí na věčné časy (a nikdy jinak). Takovou vizi aspoň předložil letos v Evropském parlamentu. „Euro je neodvolatelné,“ pravil guvernér Evropské centrální banky k poslancům.
Jenže pokud je euro neodvolatelné, neznamená to ještě, že je pro devatenáct zemí dlouhodobě udržitelné.
Euro, které na přelomu století spojilo nejbohatší státy se státy chudšími a výkonné ekonomiky s ekonomikami nevýkonnými, mělo stírat ekonomické a sociální rozdíly. Němci a obyvatelé států ze severu Evropské unie ale odmítají dotovat chudé státy jihu a rozdíly mezi nimi se prohlubují. Jižní státy, které si nemohou pomoci devalvací vlastní měny, obviňují Němce a jejich bohaté spojence, že euro slouží jen jejich zájmům.
Odchod z eurozóny už dávno není tabu. Kdekdo o něm mluví, kdekdo ho zvažuje a kdekoho zajímá, kolik by stál. Je přitom patrné, že právě pro země, pro které je euro příliš tvrdé, by exit z eurozóny byl drahý špás.
Italští poslanci europarlamentu letos napsali Draghimu, aby jim sdělil, jaké podmínky musí být splněny, aby byl stát propuštěn z eurozóny. Draghi odpověděl: „Pokud stát opouští systém eura, jeho národní banka musí vyrovnat své závazky vůči Evropské centrální bance (případně Evropská centrální banka vůči národní bance, záleží na tom, zda stát má v platebním systému Target 2 přebytek nebo deficit).“
Je zjevné, že check-out při odchodu z eurového hotelu by pro jižní státy byl mastný. Draghi upozornil, že Itálie koncem loňského roku v systému dlužila 359 miliard eur. Patří mezi země s nejvyššími pasivy v platebním systému. Na druhé straně vyčnívá jako největší věřitel Německo, které nasyslilo přebytky za 760 miliard eur.
Odchod z eurozóny mohou prodražit i dluhopisy s doložkou CAC, které spadají pod mezinárodní obchodní právo a musí být spláceny v eurech. Upozorňuje na to italská Mediobanca. „Rok od roku je proto odchod od eura pro Itálii dražší,“ píše ve své analýze.
Doložka o společném postupu (Collective Action Clause, CAC) je od roku 2013 pro vládní dluhopisy emitované v eurozóně povinná. Má usnadnit restrukturalizaci dluhů. Když ji schválí dvě třetiny držitelů dluhopisů, musí na její podmínky přistoupit i zbývající věřitelé.
Pokud po quitaly italská lira devalvuje o 30 procent (což se dá předpokládat), země z Apeninského poloostrova utrpí ztrátu 280 miliard eur, píše se ve zprávě Mediobanky.
A nakolik je italský exit reálný? Index Sentix, který odhaduje pravděpodobnost odchodu států z eurozóny do jednoho roku, ji letos u Itálie zvýšil na 19 procent, zatímco ještě loni v prosinci byla na 15 procentech. Agentura Bloomberg dává italskému odchodu od eura 30 procent.
„Je to Itálie, ne Francie nebo Řecko, kdo je nejžhavějším kandidátem na odchod od jednotné měny,“ cituje Bloomberg Jima Mellona, ředitele investiční skupiny Burnbrae Group.
Italská ekonomika 15 let stagnuje a od roku 2008 poklesla o sedm procent. Euro nemůže za všechny ekonomické problémy, ale má na nich lví podíl. Fiskální kompakt v kombinaci s vysokým dluhem zužuje manévrovací prostor vlády.
Z průzkumů vyplývá, že většina Italů po cimrmanovsku úpí, ale o euru říká „dá se vydržet“. Jenže tato většina se zužuje a přibývá těch, kteří euro snášet nechtějí a požadují návrat národní měny – liry.
Stejný trend – příklon k franku – je patrný ve Francii. Pokud by prezidentské volby na jaře vyhrála Marine Le Penová, mohli by Francouzi dostat příležitost hlasovat o odchodu od jednotné měny. Šance hlasatelky ochranářské (nacionalistické) ekonomiky na prezidentství odhaduje Bloomberg na 15 procent.
V případě, že by Le Penovou voliči do Elysejského paláce vyslali a v referendu schválili její plán na návrat k franku, potýkala by se pátá největší ekonomika na světě s obdobnými problémy jako Itálie a mohla by skončit v defaultu. Upozorňuje na to třeba Moritz Kraemer ze Standard & Poor’s v rozhovoru pro agenturu Reuters.
Dnes má Francie více než pětinu dluhopisů v režimu CAC a jejich podíl se zvyšuje. S převodem na nový devalvující frank by investoři sotva souhlasili.
Letošní oslavy 60. výročí podpisu Římských smluv (sobota 25. března), které položily základy evropské integraci, zastiňují vnitřní rozpory i obavy z budoucnosti eurozóny (ale také Evropské unie). Kdo by za takových okolností pomýšlel na ohňostroje nebo slavnostní salvy.
Jak to se společnou měnou dopadne, zatím není vidět ani v křišťálové kouli. „Nic není vyloučeno, ani to, že eurozóna nepřežije,“ řekl v televizi Bloomberg Jamie Dimon, generální ředitel a předseda správní rady JPMorgan Chase.
Většina analytiků však předpokládá, že eurozóna přežije, byť ve skromnější podobě, jižní státy z ní vypadnou. A těm, kteří zůstanou, euro ztvrdne tak, až jim to bude nepříjemné.
Anebo z jedné eurobuňky vzniknou eurobuňky dvě – jedna tvrdší, druhá měkčí. (Varianta popsána zde.) Další scénáře nabízí Bloomberg.
Takže si vyberte, čemu věříte.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
25. 3. 2017 12:48
Já si třetím rokem veškeré úspory převádím na dolary. Vystoupení V. Británie z EU znamena minimalne dva roky dlouhého vyjednávání, které nemůže ani pro jednu stranu dopadnout dobře. Libru i Euro čeka tak jen oslabování a oslabování. Moudří tak urychlene převádí také úspory na dolary či Švýcarske Franky! Eurozóna má totiž i nejvyšší nezaměstnanost ze všech rozvinutych zemí světa, dokonce i Rusko pod sankcemi má nižší nezaměstnanost. A jak představitele ECB v Německu házejí šéfovi ECB Draghimu klacky pod nohy, aby mohl průměr eurozóny naplnit kritéria pro plnění a ukončení tištěni penez, jasne ukazuje, že Euro není života schopny program.
V diskuzi je celkem příspěvků.