Jak Řecko přišlo k dluhům

Řecko nedosáhlo s Evropskou komisí kompromisu ohledně splácení dluhu. Evropská komise odmítá řecké návrhy reformních opatření s tím, že jde jen o obecně psané vize, nikoli konkrétní návrhy. Řecko na oplátku hrozí, že se politicky a ekonomicky přikloní k Rusku a Číně.

Stěží skvělá vize – jak pro Řecko, tak pro Evropu. Od Ruska nelze velkou finanční pomoc čekat v jakékoli dohledné době. Čína pak má zájem na nákupu přístavů, vápencových lomů a podobných aktiv, podobně jako v afrických zemích. „Čínská pomoc“ je termín, který by patřil do slovníku hned vedle danajského daru.

Řecká odysea (jak trapné klišé!) tedy zřejmě bude živit finanční rubriky novin a jiných médií ještě dlouho. Kromě aktuálních událostí se ale nabízí otázka, jak se vlastně triéra řecké ekonomiky dostala do těchto mělčin, odkud není úniku. Viníkem není vláda současná ani ta předchozí. Dokonce ani bývalá vláda, která ještě do prosince 2009 falšovala národní účetnictví.

Peníze zdarma

Pro odpověď je třeba jít o desítky let zpět. Začátkem 70. let bylo Řecko chudou, převážně agrární zemí, která však prožívala období růstu a byla téměř bez dluhů. Průmysl představoval asi 30 procent hrubého domácího produktu. V zemědělství pracovala většina Řeků, ale tento podíl rychle klesal. Řecko mělo šanci přilákat mezinárodní investory na levnou pracovní sílu a vybudovat si průmyslovou základnu.

Nestalo se tak z různých důvodů. Během první poloviny 70. let byla země do značné míry ekonomicky uzavřená vinou vojenské diktatury. Po znovuzavedení demokracie (1974) nebyli investoři vítáni z ideologických důvodů, které připomínaly tehdejší socialistické Československo: Je nepřípustné, aby si cizí kapitalisté přivlastňovali nadhodnotu vytvořenou našimi dělníky!

Ideologické námitky opadly po roce 1981, kdy Řecko vstoupilo do Evropského hospodářského společenství, předchůdce Evropské unie. Tehdy ještě 30,9 procenta zaměstnanců pracovalo v zemědělství. Liberalizace pohybu kapitálu se Řecka netýkala. Tentokrát z jiných důvodů.

V 80. letech rychle rostly příjmy pracujících. Farmáři získali tučný zdroj příjmů v podobě evropských zemědělských dotací. Tato zdánlivá výhoda utlumila tlak na zvyšování produktivity. Koncem 90. let evropské dotace činily 45 procent farmářských příjmů, přičemž dalších 16 připadalo na důchody od řecké vlády. Protože dotace nebyly doprovázeny tlakem na efektivitu, velkou část z nich agrárníci utratili na spotřebu, včetně luxusních městských bytů. O rozvoj podnikání se nestarali.

Příklad: proslulý řecký olivový olej není snadné sehnat v obchodě (schválně to zkuste). Zato najdete olej od mnoha italských a hlavně španělských producentů. Řekové dodnes prodávají svůj olej jako levnou komoditu Italům a Španělům, kteří jej zabalí a draze prodají. Člověk nemusí být ekonom, aby si uvědomil cenový rozdíl mezi komoditou a značkovým výrobkem…

Řecko dostávalo masivní objem dotací nejen do zemědělství, ale také na tzv. kohezní účely – aby rychleji dosáhlo západní ekonomické výkonnosti. Vláda vyjednala velmi štědré podmínky: Řecko ročně dostávalo na dotacích 2,5 až 3 procenta hrubého domácího produktu, a to až do roku 2006. Jaký efekt měly tyto dotace?

V první řadě nafoukly objem peněz v ekonomice. Peníze jsou dobrá věc, ale každý makroekonom ví, že když je jich příliš, škodí. Tlak na mzdy a náklady měl za následek, že Řecko během 80. let ztratilo výhodu levné ekonomiky. Investoři, kteří se do země nikdy nehrnuli, ztratili zájem úplně. Tak se stalo, že opěvované „evropské peníze“ zabily řecký průmysl dřív, než vlastně pořádně vznikl.

Starost budoucích generací

Dotace ale nebyly na vině samy. Dlouholetý předseda vlády Andreas Papandreu (ekonom, který vystudoval Harvard a v Berkeley byl dokonce děkanem ekonomické fakulty) nafoukl během 80. a 90. let státní dluh z 22,9 procenta na 112,2 procenta hrubého domácího produktu. Chtěl, aby se jeho voliči měli dobře – a o splácení nechť se starají budoucí generace. Což se právě děje.

Dluhová expanze měla stejný dopad na ekonomiku jako dotace. Peněz bylo dost, lidem se dařilo dobře, mzdy rostly – a Papandreova socialistická strana se těšila z volebních úspěchů. Vlastně šlo o podobný proces, kterým tehdy procházely mnohé západoevropské státy kromě Německa: deindustrializace. Výsledek? Průmysl má v současné době jen 16procentní podíl na řecké ekonomice. Pro srovnání: Bulharsko má 30procentní podíl průmyslu, Česko téměř 40procentní.

Ale kromě naprosto děsivé hospodářské politiky mělo Řecko ještě jeden problém – školství. V roce 1971 jen 1,7 procenta pracovní síly mělo nějaké formální technické vzdělání včetně středního stupně. Gymnázia dlouho věnovala až čtvrtinu vyučovacího času starořečtině. Na druhém místě bylo náboženství.

Spoléhat se na jedno hospodářské odvětví je nebezpečné. Dotace škodí. Populisté ve vládě jsou horší než zemětřesení. Bez technického vzdělání jsme ztraceni. Dobře si pamatujme prapůvodní příčiny řecké krize.

---

Psáno pro Lidové noviny

Sdílejte článek, než ho smažem