Občanský zákoník to říká pěkně:
„Je-li s provozováním nějaké činnosti zpravidla spojeno odkládání věcí a byla-li věc odložena na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se takové věci obvykle ukládají, nahradí provozovatel poškození, ztrátu nebo zničení věci tomu, kdo ji odložil, popřípadě vlastníku věci.“
Tak se na to podívejme. V restauraci samozřejmě gentleman smeká a dámě pomůže ze svrchníku. Je to místo, kde si člověk odkládá. A hostinskému tím vzniká jistě nepříliš milá povinnost za odložené věci ručit. Vyvěšením cedule Za odložené věci neručíme se odpovědnosti nezbaví, nejvýš se mu podaří odradit některé z nečtenářů tohoto článku, aby se o své věci brali.
Alespoň nějak si to ale v hostinci můžou ulehčit. Pokud jim to dispozice lokálu umožní, můžou v něm na odkládání věcí vyhradit místo. Ne každý si samozřejmě může dovolit poskytovat hostům servis šatnáře, který hned po vstupu odebírá pánům rukavice, pokrývku hlavy a vycházkovou hůl – na druhou stranu, většina pánů o to dneska ani nestojí, pokud by jim bylo vůbec co odebrat. Každopádně se ale dají věšáky a poličky aspoň umístit tak, aby je obsluha podniku měla na očích. Je to obrana poněkud děravá, ale aspoň něco. Pokud není k odkládání věcí žádné místo vyhrazené, ručí provozovatel i za věci odložené na místě k tomu obvyklém.
Kromě ztráty se navíc ručí i za poškození a zničení odložené věci, ať už je viníkem kdokoli: personál, jiný host, kolemjdoucí. Samozřejmě pak může svou ztrátu vymáhat na nich – ale to už je zase jeho věc.
Tato pravidla pochopitelně platí nejen pro podniky veřejného stravování, ale třeba pro kadeřnictví a holičství, divadla, rekreační nebo zdravotnická zařízení. Zejména u lékaře (ale nejen) bývá zvykem, že návštěvník nepobude jen v jedné místnosti. Například nějakou chvíli stráví v čekárně, chvíli přímo u doktora, pak zase putuje chodbami polikliniky na speciální vyšetření nebo odběr, pak se vrací s výsledky nebo vzorky zpět. Provozovatel si v takových případech může vymínit, že věci si budete vždycky odkládat v té místnosti, kde právě jste – jinými slovy, že si je budete nosit s sebou. Pokud se tím nebudete řídit, vaše chyba, on je z odpovědnosti venku.
Potřebujete radu nebo pomoc? V našich nových profesních rejstřících najdete odborníka, ke kterému to máte kousek:
Možná si vzpomenete, že dřív se za cenné věci neručilo v plné výši. Pokud se vám z kabátu v podniku, kde jste zapíjeli svobodu, ztratil snubní prsten s diamantem, dostali jste maximálně pět tisíc a do čenichu od nevěsty. Leda když škodu způsobil pracovník provozu, hradila se v plné výši. To ovšem platilo naposledy před pěti lety. Dnes se odpovídá plně, ačkoli soud má v případě sporu o náhradu škody možnost snižovat výši náhrady „z důvodů hodných zvláštního zřetele“. V praxi by tak soud asi uznal, že granátovou soupravu po babičce asi není nutno brát s sebou na plavecký stadion, ostatně granát není garnát a bez vody se docela dobře obejde. Jak by to dopadlo v případě onoho snubního prstýnku, to si ale netroufáme odhadnout.
S uplatněním práva na náhradu škody neotálejte. Musíte ho uplatnit bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů od okamžiku, kdy se o škodě dozvíte. Neznamená to ovšem, že hned musíte za advokátem sepisovat žalobu. Uplatněním tohoto práva je už to, že vyzvete provozovatele podniku, kde ke ztrátě, zničení nebo poškození věci došlo, aby vám škodu vyrovnal. Na soud je vždycky čas později. Když ale v patnácti dnech nic nepodniknete, stačí, aby se provozovatel na nedodržení lhůty odvolal, a máte smůlu.
V zaměstnání platí pravidla podobná – zaměstnavatel obecně za ztráty, zničení či poškození odložených věcí odpovídá. Přece jenom jsou ale v zákoníku práce proti občanskému zákoníku rozdíly. V plné výši například zaměstnavatel odpovídá jen za škodu na věcech, které se do práce obvykle nosí. Musí být taky odložené při plnění pracovního úkolu nebo v přímé souvislosti s ním, navíc na místě k tomu určeném nebo obvyklém. Za věci, které zaměstnanec obvykle do práce nenosí (a které zaměstnavatel nepřevzal do zvláštní úschovy), odpovídá zaměstnavatel jen do částky deseti tisíc korun. Jestliže se ale zjistí, že škodu na takových věcech způsobil jiný zaměstnanec (nebo pokud došlo ke škodě na věci, kterou zaměstnavatel převzal do zvláštní úschovy), hradí zaměstnavatel zaměstnanci škodu v plné výši.
Obvykle nošenými věcmi jsou svršky, oděv a obuv, které zaměstnanci odkládají před zahájením práce, pak třeba hodinky, mobil, taška, kabelka, běžné osobní předměty, včetně například prsteny a náušnice, ovšem ne zas klenoty mimořádné ceny nebo ojedinělé umělecké hodnoty, určené k užití výjimečně při zvláštních příležitostech. Větší peněžní částky v hotovosti se berou jako věc, kterou zaměstnanci obvykle do zaměstnání nenosí. Za větší peníze by se ručilo, jenom kdybyste dostávali výplatu na ruku a byl by zrovna výplatní den.
Když už člověk potřebuje provětrat nějakou cennost, třeba ji odpoledne chce zanést do zastavárny, pokud někam jde odevzdat větší paklík peněz a nezbude mu než si ho vzít s sebou do práce, měl by ve vlastním zájmu požádat zaměstnavatele o uložení do úschovy (třeba do trezoru) a vyzvednout si ji při odchodu ze zaměstnání. Samozřejmě proti papíru. Zákoník práce sice předpokládá připravenost zaměstnavatele převzít do úschovy věci, které se do práce obvykle nenosí, ale jako povinnost to zaměstnavateli neukládá.
Aby měl zaměstnanec nárok na náhradu škody, k odložení věcí musí dojít „při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním“. Pokud má řekněme zaměstnanec dovolenou a nese do podniku jen mzdové účetní potvrzení kvůli daním, že děti studují, měl by si dávat pozor, kde nechává čepici: za její ztrátu odpovědnost nese jen sám.
Zaměstnavatel taky neodpovídá za škodu, pokud si odkládají zaměstnanci svoje věci úplně libovolně. Věci musí zaměstnanec odložit na místě k tomu určeném (např. v šatně, uzamykatelné skříni či zásuvce psacího stolu), nebo na místě, kam se obvykle odkládají (kupř. na věšák v zasedací místnosti, ale také třeba – pokud jde o potraviny – v ledničce, chladničce, mrazáku). Jestliže zaměstnavatel poskytl zaměstnanci pro úschovu jeho věcí například stůl s uzamykatelnými zásuvkami nebo skříňku opatřenou zámkem, neodpovídal by za škodu, pokud by pachatel nemusel zámky překonat. Podobně nelze s úspěchem požadovat náhradu za škodu v situacích, jako když zaměstnanec zapomene hodinky v umývárně nebo si odloží sako někde v zasedačce přes židli a nikoli k sobě do skříně a podobně.
Ztrátu nebo poničení věci je potřeba nahlásit bez zbytečného odkladu, nejdéle do patnácti dnů, kdy se zaměstnanec o škodě dozvěděl. Kdo nestihne, tomu se právo na náhradu škody promlčí.
Sdílejte článek, než ho smažem
