Všechno společně snášet v dobrém i zlém. To si slibují snoubenci, když uzavírají manželství. Mimo jiné se tím na sebe přijímají vzájemnou vyživovací povinnost, která jim má – slovy občanského zákoníku – „zajistit zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň“. Pokud jsou tedy dva lidé manželé, nemělo by být, že jeden večeří stříbrnou lžičkou kaviár, zatímco na druhého zbyly slupky od brambor. V takovém případě by věc na návrh druhého manžela mohl napravovat soud. Nejde ale, jak by snad slovo vyživovací mohlo sugerovat jen o stravu, ale o životní úroveň.
Tohle jsou ovšem všeobecně známá fakta, o kterých ví asi i ten, kdo na manželství nikdy ani nepomyslel. Co by mohlo překvapit, je to, že vyživovací povinnost může trvat i po rozvodu manželství. A pak ten, kdo má víc, platí nejen výživné případným dětem, ale i bývalému manželovi.
Rozvedenému manželovi, který není schopen se živit sám, má být ale zajištěna jen přiměřená výživa. Po rozvodu už tedy nejde o „zajištění stejné hmotné a kulturní úrovně“ s bývalým manželem, ale jen o příspěvek na výživu, který má pomoct k zajištění existenčních potřeb. Z tohoto pravidla platí jedna výjimka. Té se věnujeme v poslední části článku.
Výživné nemusí mít jen formu opakujících se dávek (částek). Může být nahrazeno jednorázovým odbytným. Připomeňme, že takhle se dá vyplatit z vyživovací povinnosti vůči bývalému manželovi, ale ne z alimentů určených dětem:
Pokud se (ex)manželé na výživném při rozvodu nedohodnou, může ten z nich, který výživné potřebuje, navrhnout, aby o vyživovací povinnosti druhého manžela rozhodl soud. Pokud se rozvedený manžel není schopný sám živit a tato jeho neschopnost „má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním“, má vůči němu bývalý manžel v přiměřeném rozsahu i nadále vyživovací povinnost.
Soud se při přiznávání výživného bude snažit o přiměřenost a na okolností, bude brát ohled na věk a zdravotní stav nejen toho, kdo o výživné žádá, ale i toho, kdo by je měl poskytovat. Bude zkoumat poměry v manželství i po něm. Přiznat výživné tak může na určitou dobu, třeba než půjdou děti do školy. Ohledy se budou brát na to, jak si může rozvedený manžel obstarat výživu sám – větší šanci na alimenty tak má například matka celodenně pečující o více společných potomků nebo starší žena, která se v manželství věnovala výhradně péči o rodinu a domácnost a její šance na pracovním trhu jsou dnes minimální, nebo například invalidní muž, který byl odkázán na péči i finanční výpomoc své manželky. Vždycky ale musí jít o objektivní neschopnost živit se sám.
Není ale asi třeba zdůrazňovat, že lepší je vždycky dokázat se dohodnout. Mimo jiné se tím předejde praní špinavého prádla u soudu a zrychlí se rozvodové řízení.
V dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci, dokud nás smrt nerozdělí? Polovinu českých manželství dřív než zubatá rozdělí „nepřekonatelné rozpory“. A když dojde na otázky majetku, je z rozporu mnohdy bitva. Pomoct může předmanželská smlouva. Poradíme, jak na ni.
Novomanželé, kteří uzavírají před svatbou stále populárnější manželskou majetkovou smlouvu, si můžou pravidla výživného domluvit v tomto dokumentu. Smlouvu ve formě veřejné listiny sepíše notář.
Rentu, kterou bude jeden z manželů přispívat na živobytí druhému, si můžou dohodnout také rozvádějící se manželé ve smlouvě upravující jejich porozvodové poměry. Taková smlouva ulehčí rozvod; rozvodový soud se potom nepitvá v soukromí manželů, nezkoumá příčiny rozvratu manželského svazku – manželství rozvede, pokud je mu předložena řádně uzavřená písemná smlouva s úředně ověřenými podpisy řešící majetkové poměry a bydlení a také případné výživné. Předtím ale vždycky musí opatrovnický soud rozhodnout o nezletilých dětech, o tom jak bude v budoucnu zajištěna jejich péče a výchova rodiči a jak se budou podílet na jejich výživě. Bezdětným manželům stačí k rychlému a snadnému rozvodu jen smlouva, k jejímu sepsání nepotřebují ani notáře, ani advokáta, pokud to zvládnou sami.
Občanský zákoník také umožňuje manželovi, „který rozvrat manželství převážně nezapříčinil nebo s rozvodem nesouhlasil a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma“, požádat soud, aby bývalého manžela přiměl platit výživné v takovém rozsahu, který zajistí, aby rozvedení manželé měli v zásadě stejnou životní úroveň. Alimenty pak nebudou jen přilepšením do horších finančních časů, ale budou zajišťovat dočasně nesnížený životní standard. Takové „trestné“ výživné lze přiznat nejdéle na tři roky po rozvodu.
