Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Střílíš góly. Ale co pak?

| rubrika: Rozhovor | 17. 2. 2018 | 10 komentářů
Býval hvězdou brněnského hokeje. Pomohl Kometě dostat se znovu nahoru. Fanoušci ho milovali. Jenže když David Appel s profi sportem skončil, nikdo z těch, s kým slavil po hospodách góly, mu dát práci neuměl.

Sláva, cestování, výhry. Pak jejich profesionální dráha skončí a sportovci se učí žít znovu. Často s depresí – a bez peněz. Ve speciálním sportovním čísle magazínu Finmag, který právě vyšel, se jejich složitému „druhému životnímu startu“ věnujeme. Čtěte vyprávění těch, které odchod z hřiště zaskočil. Nebo naopak příběh Jakuba Koreise, hokejisty, který ještě s bruslemi na nohou začal úspěšně investovat do nemovitostí a založil sportovní portál Bez frází.

I příběh šestatřicetiletého Davida Appela ukazuje, že život profi sportovce je tak trochu životem na dluh. A dluhy musí člověk časem začít platit.


David Appel

David Appel

Narodil se 21. května 1981. Jako hokejista vystřídal různé kluby, nejdůležitější část jeho kariéry se odehrála v Brně, kde nastupoval v letech 2004–2008. Za necelé čtyři sezony nastřílel 73 branek. Pak tři roky působil ve slovenském Martině, kvůli finančním problémům oddílu odešel do 2. německé ligy do týmu HC Riessersee. Hráčskou kariéru ukončil ve třetiligovém Freiburgu v roce 2014.

Dnes pracuje u svého otce v brněnské firmě na výrobu laboratorního nábytku.

Vy jste věděl odmalička, že budete hokejista?

Byl jsem k tomu vedený, nikdy mě ani nenapadlo, že bych dělal něco jiného. Jako bych to měl nastavené odněkud shora. Nikdo mi nikdy nemusel říkat, že musím na trénink.

Ani někdy v patnácti nebo osmnácti, kdy spousta mladých hráčů končí, do vás nikdo nevrtal, že byste měl dělat něco jiného?

Vůbec. Chodil jsem na sportovní gymnázium, v Brně absolvoval dorost i juniory a od šestnácti začal hrát v Kometě. Tehdy to bylo složité, klub neměl peníze a potácel se na chvostu první ligy. Takže hrál, kdo měl ruce a nohy. Byl jsem ve všech reprezentacích od 16 do 20 let, a díky tomu si mě všimli v klubech. Nejen doma, dostal jsem tehdy třeba i nabídky z juniorské ligy ze Seattlu. Ale měl jsem tady první lásku, tak jsem zůstal doma a v sedmnácti podepsal čtyřletou smlouvu v Třinci.

Jaké to pro mladého kluka je, dostat se takhle brzy mezi profíky?

První rok jsem většině chlapů vykal, ale užíval jsem si to. Samozřejmě mi narostlo ego, člověk začne být mistr světa a myslí si, jaký není hokejista. Přitom to tak vůbec není. Ale to se osmnáctiletému klukovi těžko vysvětluje.

Ve sportovním speciálu


Fotbalové díry

Příběhy prvoligových vesnic mají podobné začátky: do ligového nebe je vynesli místní bossové. A taky stejný konec: chátrající stadiony.


Umřít pro reklamu

Jak vypadá adrenalinový sport 21. století? Provazochodci nad sopkou, poletuchy mezi skálami. Pro reklamu riskují život.


Sportovci na prodej

Kdejaký youtuber nebo bloger má dnes pro sponzory větší hodnotu. Sportovci by neměli dělat značkám poskoky, říká kajakář Vavřinec Hradilek.


Tabulkový ninja

Jan Morkes nevěří na štěstíčko, ale na data. Na analýzy a grafy čím dál víc slyší i české sportovní kluby.


Myš místo hokejky

Videohry dávno nejsou jen zábava. Kosením nepřátel vydělají profi hráči klidně přes milion dolarů ročně. Potkáme za dva roky na olympiádě v Tokiu vedle osvalených desetibojařů i počítačové atlety

Po mládežnických přesunech jste se ve třiadvaceti zas vrátil do Komety, už do seniorského týmu. Jaké pro vás bylo být zase doma?

Já se pak motal různě po Česku, až mě v roce 2004 oslovil Jaroslav Medlík, který v Kometě dodnes pracuje, ať se vrátím domů. Vůbec jsem netušil, co od toho čekat, Kometa tehdy měla dost problémů, ale řekl jsem si, že než se někde toulat, to budu radši doma. Nakonec to bylo skvělé. V Brně zrovna začalo růst hokejové šílenství a já mohl být součástí. Navíc jsem byl gólový typ a uměl jsem to fanouškům prodat. Já jsem nikdy, fakt nikdy nehrál hokej pro peníze. Mě to prostě bavilo a vždycky jsem chtěl bavit lidi na zimáku. Jasně, jak je člověk starší, má nároky, hypotéky, leasingy, tak to do sebe nějak zapadne. Ale já hrál opravdu hlavně pro svoje vnitřní blaho. Líbilo se mi předvádět se. Když jsem dal gól, tleskalo mi v Brně sedm tisíc lidí a řvali moje jméno.

Ale to je dvousečné. Když hrajete špatně…

… tak se vás na ulici ptají, co to jako má znamenat, jasně. Ale když hrajete dobře, tak je to příjemné. U mě to bylo umocněné tím, že jsem byl Brňák a hrál jsem pro Brňáky. Když jsem šel kamkoliv do hospody, tak si se mnou každý chtěl dát panáka. Kamkoliv jsem přišel, vždycky se vytvořila banda lidí, se kterou se člověk mohl s prominutím ožrat a celý večer si povídat o hokeji. Ale když jsem skončil, nikdo z nich už nepřišel.

V Kometě jste skončil poměrně neslavně. Jak to před těmi deseti lety bylo?

Tehdy nás trénoval Rostislav Čada a my hráli styl hokeje, který nám podle mě neseděl. Tak jsem veřejně vystoupil před kabinou, řekl mu to a doufal, že se někdo přidá. Jenže kluci seděli a dali hlavy dolů. Nikdo mě nepodpořil. Pak to bylo divoké, měl jsem si vzít týden dovolenou, nikdo nevěděl, co se bude dít. Vyhodit mě nechtěli, protože lidi za mnou přece jenom stáli a i vedení mě mělo rádo. Ale nějak se to táhlo přes svátky a zkraje ledna mi prostě řekli, že jdu do Berouna.

Jak jste to bral?

Neskutečně mě to mrzelo. A nejhorší bylo, že jsem měl pravdu, protože Libor Zábranský, majitel klubu, Čadu za dva týdny potom stejně vyhodil. Ale mně už nikdo nezavolal, ať se vrátím. Ještě ze mě v novinách udělali toho špatného, že mě vyhazujou proto, že jsem byl diskotékový typ a že se rád bavím.

Což je mimochodem pravda?

S tím, že jsem se rád bavil, souhlasím. Zábranský to věděl, ale nikdy to nebyl důvod k tomu, aby mě vyhodil.

Co přesně znamená, že jste se chodil bavit? Že jste měl občas kocovinu a nepřišel na trénink?

Ne, to ne, to se nikdy nestalo. Ať už jsem v noci dělal cokoliv, nestalo se, že bych vynechal trénink. Ano, došel jsem na něj třeba v podroušeném stavu, ale nikdy jsem nevynechal. Neříkám, že to na něm bylo valné, ale vždycky jsem tam byl. Každopádně v Berouně to byla asi tříměsíční anabáze a pak mi zavolali ze slovenského Martina. Tam jsem zažil v zásadě krásné tři roky, až na to, že se tam běžně stávalo, že tři čtyři měsíce nepřišly peníze, což pak začal být existenční problém. Ve finále jsem je dal k soudu a něco jsem i vysoudil, ale pořád mi dluží asi 20 tisíc eur, které už nikdy neuvidím. Ale čert to vem, já daleko víc peněz propařil.

Z Martina jste díky kamarádovi Luboru Dibelkovi přešel do německého Garmische hrát tamější druhou ligu, v Německu jste taky s hokejem v roce 2014 skončil.

Skončil jsem, když mi bylo čtyřiatřicet. Hodně jsem prozřel už někdy v osmadvaceti, kdy jsem do Německa odešel. Tam jsem si začal uvědomovat, že kariéra je na sklonku. Říkal jsem si, ty vole, hokej končí a pak co?

Bál jste se?

Jo. Celou dobu jsem měl všechno naplánované. Jak ráno vstanu, půjdu na trénink, půjdu na oběd, půjdu si lehnout, posilovat, na večeři a spát. Takhle to šlo celý život, každý den stejně. Teď najednou ne. A říkal jsem si: nic neumíš, nikde na tebe nečekají.

Deprese a výčitky

Loni dokončili výzkumníci z Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity první větší český výzkum sportovců po konci kariéry (studii najdete zde na straně 250). A pojmenovali hned několik oblastí, kvůli bývalí hráči a atleti zvládají s obtížemi. Například:

  • Celý život se věnují něčemu, co je maximálně naplňuje. Je to práce a zároveň i ohromná zábava. Totéž pak čekají od nové etapy života, jenže ta stejné naplnění nepřináší.
  • Naopak přichází rozčarování, třeba z toho, že fanoušci už svou pozornost věnují někomu jinému.
  • Zahořklost bývá ještě větší, když sportovec ukončí kariéru ne z vlastní vůle, ale například kvůli zranění nebo po konfliktu s trenérem.

Za jakých okolností konec kariéry v Německu přišel?

Druhý rok Lubor Dibelka odešel, zůstal jsem tam sám, což bylo fajn v tom, že jsem se naučil německy. Ale po sportovní stránce už druhý rok nebyl tak úspěšný. Začal jsem si pohrávat s myšlenkou, co tedy. A vůbec jsem nevěděl. Byl jsem z toho zničený, i přítelkyni jsem přiznal, že vůbec nevím, co mám dělat. Ona byla takový ten rázný typ, tak mi řekla, studuj, jenže na to já nikdy nebyl. Nebavilo mě to, neuměl jsem dvě hodiny sedět nad knížkou.

Jak jste si poradil?

S přítelkyní jsme si pořídili dítě a dohodli se, že budu s malou doma. Vyloženě ze zoufalosti jsem pak vzal ještě rok v Německu ve Freiburgu. Během toho už byla přítelkyně těhotná a po konci jsme se odstěhovali do Amsterdamu, kde si našla dobře placenou práci. Já zůstal v cizím prostředí, sám doma s malou, na mateřské. Plácal jsem se v tom jako blázen, opravdu netušil, kam se vrtnout. Věděl jsem, že nic neumím a navíc nemám nic našetřeno. Zbylo mi asi čtvrt milionu korun. S malou jsem vydržel doma rok a pak jsem řekl, že takhle nemůžu. Hádali jsme se, bylo to vyhrocené. Přítelkyni jsem řekl, že musím domů do Brna a musím se sebou něco začít dělat. Doma jsem všechno vyklopil tátovi a poprosil ho, ať mi pomůže.

Proč tátovi?

V Brně jsem měl spoustu všelijakých známých a takových těch kamarádíčků, ale člověk skončí – a nic. Ale chápu, že je to těžké. Když už mají kamarádi nějaké firmy, tak se zeptají: a co umíš? A co jsem na to mohl říct?

Řešil jste někdy, co bude, až hokejový konec přijde?

Ne, to vůbec. Kladl mi to na srdce jen táta, říkal mi, přemýšlej, co bude. A mně šlo hlavou: Jo, jo, jasně… Jsem typ, který žije den ze dne, nepřemýšlím, co bude zítra, za týden nebo za rok. Je to asi špatně, ale mám to takhle nastavené. Dneska už je to jiné, ale dřív to byl extrém. Do třeťáku jsem dělal gympl v Brně a pak jsem šel do Třince, kde jsem bral školu hodně z letadla. Trénoval jsem s A mužstvem, do toho zápasy s juniorkou, takže jsem chodil dvakrát denně na trénink a o víkendech byly zápasy většinou pátek, sobota, neděle. Nebyl čas, škola šla úplně bokem. Maturitu jsem dodělal takovou nějakou divnou formou úplně na jiné škole. Člověk v té době na všechny takové věci úplně sere.

Duální kariéra

Projekt Českého olympijského výboru podporuje sportovce, kteří dříve Česko reprezentovali na vrcholných mezinárodních soutěžích, po skončení jejich kariéry. Poskytuje jim vzdělávání, poradenství a pomáhá zapojit se do práce. Doteď programem prošlo několik desítek sportovců. Je to zatím první aktivita v Česku, orientuje se ale jen na ty nejlepší, neřeší problém plošně.

Dovedete si představit, že by vás někdo dokopal k něčemu jinému?

Mě ne, říkám to na rovinu. Jsem taková povaha.

A v klubu se s vámi někdy někdo o takových věcech bavil?

Ne, vůbec, to jde všechno stranou. Klub se snaží z hráče dostat všechno ve prospěch sebe sama. Je mu jedno, co se s klukem bude dít po kariéře. Osobně si myslím, že dnes je to ještě horší, kluby mladé kluky nepodporují vůbec v ničem. Snaží se z nich jenom vyždímat to nejlepší pro sebe.

Jak by podle vás měla kariérní podpora hráčům od klubů fungovat?

Podle mě chybí vytváření tlaku na hráče v tom smyslu, že je škola aspoň do nějakého měřítka nutná. Kluby by měly na hráče dohlížet, aby zapojovali mozek i jiným směrem než jen tím sportovním. Protože člověk pak skončí, a pokud mu někdo nepodá pomocnou ruku jako mně táta, konce jsou zlé.

Jak vám táta pomohl?

Má s kamarádem firmu s laboratorním nábytkem, tak mi řekl, ať to jdu zkusit k němu. Ale musel jsem začít od píky a šel do montérek a na dílnu. Dneska jsem ve firmě dva a půl roku. Neříkám, že je to ideální, ale člověk udělal lehký posun. Teď pracuju v realizačním oddělení, takže jezdím kontrolovat zakázky. Vyklidnil jsem se, mám pocit, že se postupně začleňuju mezi normální lidi, i když úplné to ještě není. Pořád nejsem s hokejovým koncem srovnaný. Mám v sobě spoustu různých dozvuků, srovnávám se s vlastními pocity. Některé věci ze sportovního života ve mně přetrvávají. Pořád mě to táhne k zábavě. Občas mě to přepadne a propařil bych noc.

Je to lehkomyslnost?

Ano, přesně tohle.

A vyrostla ve vás se sportovním životem, nebo jste byl vždycky takový?

Má na tom podíl sportovní život. Člověk driluje, ale pak potřebuje ventil. Napětí je příliš velké. Často se potřebujete odreagovat, vypnout hlavu, nemyslet na nic a zapomenout. Každý to dělá jinou formou, ale myslím, že drtivá většina sportovců to má tak, že se jde odreagovat do baru a řeší to alkoholem.

Měl jste někdy pocit závislosti?

Ne, to ne, myslím, že závislost to nikdy nebyla. Dokázal jsem to korigovat. Ale těžko se to popisuje, ono je totiž asi závislost i to, když jdete každý pátek na diskotéku a zlijete se tam. Když byla sobota po zápase a já věděl, že neděle je volná, tak to pak bylo na plné pecky. Neděli jsem pak mohl škrtnout ze života.

ČERSTVÝ FINMAG

Finamg předplatné

Nakonec jsem si řekl: Jindro, co blbneš? Přece nemůžeš dělat šéfredaktora novin, které vlastní politik. Babišovi jsem napsal že by to nedělalo dobrotu. Rozhovor s Jindřichem Šídlem.


Žánr, který se Česku příčí v krku: Rytmusovskému „zo stoky hore“ se v rovnostářském Česku, kde většina obyvatel nebyla v chudinské čtvrti, nefandí. Táňa Zabloudilová o rapu.


Máme přijmout syrské sirotky z uprchlických táborů v Libanonu? Jestli tam nějací jsou, zjišťovala na místě Markéta Kutilová. Výsledek? Nedostatkové zboží.

Vytisknout

Líbil se vám článek?

+46
Ano
Ne

Diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

17. 2. 2018 2:15, jezevec

zajímavý článek na serveru, kde dva dny ze tří je nějaký motivační článek, jak člověk by si měl spořit na důchod snad již od školky, a kterak celý život investovat v zajišťovacích fondech třeba i jen ve stokorunách měsíčně. a superplacených sportovců se tohle netýká? jednou hvězda - a pak mně živte?
zdá se mi, že pohádka o cestáři a třech groších by měla patřit do toho nejzákladnějšího vzdělávání, stejně jako trivium.

Reagovat

 

+8
Líbí
Nelíbí

Další příspěvky v diskuzi (10 komentářů)

7. 4. 2018 | 23:48 | Jablko

David Appel, to byl hokejový talent, jaký ani dnes není, koukat se na něj to bylo jako koukat se na raketoplán. Ta hokejová převaha a vyzrálost, prostě mi šlo mrazení po zádech, něco co se asi už opakovat nebude. Furt tomu...více

20. 2. 2018 | 9:42 | josef

chytraku, rozdilem platu je jen to, zde ma nekdo 3/4 miliardy a nekdo jen 75 mega. Ale pokud si dobre placeny sportovec za karieru nasetri ubohych ctvrt mega, co mu budou stacit na 1 rok zivota bez sportu a to jeste horko...více

19. 2. 2018 | 11:04 | tiffany

Prostě nechápu, že si tihle lidi nenechají poradit. Ty peníze, které vydělají jim přece nespadnou do klína jen tak, mají to odpracováno, tak by si jich měli vážit. A aspoň trochu myslet. Potřeba odreagovat stresy tím, že...více

19. 2. 2018 | 3:10 | Jezevec

Však povidam. Pohádka o třech groších. Pokud si navyknete, z jakéhokoliv příjmu prostě jednu třetinu investovat do dětí, a jednu třetinu stejně tak prostě škudlit na důchod - pak prostě za jakékoliv životní situace a za jakéhokoliv...více

18. 2. 2018 | 9:26 | Lajk

A neni to treba rozdilem vyse platu ty chytraku? To je jako bych ti napsal, ze Svancara si nenasetril za karieru tolik, jako napriklad Smicer. více
Partners Financial Services
 
 

Přihlášení

Jméno

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.OK