Láska a polopravda: dvojsečnost dobročinnosti

Po třiceti minutách bloudění taxík konečně zastavuje na kraji široké prašné silnice. O kousek dál čekají dvě ženy a muž. Skoro celou dobu mi posílali přes messenger instrukce, jak k nim najít cestu a přesvědčit taxikáře, že vím, kam chci jet. A že tam je opravdu to, co hledám. A tak jsem tu, kousek od areálu sirotčince se základní školou, spravovaného organizací Savior Children Foundation. Jednou ze dvou žen je studentka práv Bára, v Ghaně je třetím týdnem jako dobrovolnice a dneska bude taky mou průvodkyní.

Škola

Areál obepíná vysoká zeď, jak je v Ghaně zvykem. Vstupní brána ale zeje dokořán. Hned za ní stojí dva asi desetiletí kluci. Na přivítanou nás objímají a hned se ptají, jestli tu s nimi zůstanu. Bohužel. Na návštěvu mám jen jeden den.

S prohlídkou začínáme v třídě prvňáčků. Na maličkých židličkách sedí holčičky a kluci v uniformách, učí se hodiny. Momentálně je ale víc než ciferníky namalované na tabuli zajímá neohlášená návštěva. Pokukují po nás, a jakmile přiložím foťák k oku, mávají a usmívají se.

Pokračujeme v místní školce. V místnosti bez hraček a vybavení, kde je jen několik koberců na podlaze, tráví pod dozorem vychovatelky čas osmnáctiměsíční až tříleté dětí. „Připrav se, oni jsou schopní po tobě i vyšplhat,“ upozorňuje mě Bára. Záhy jsme opravdu obě obalené dětmi, které se mezi sebou perou o každý volný kousek nás dvou.

Ve třídách starších dětí už zdaleka tolik nebodujeme my, jako foťák. Pózují samy i ve skupinkách. Pak fotky kontrolují na displeji a smějou se.

Sborové opakování po učitelích, které k nám ještě před chvílí doléhalo skoro ze všech učeben, pomalu ustává. Čas oběda. Z kuchyně, kde kuchařky rozdělují do velkých mis hnědou rýži a pálivou červenou omáčku, roznášíme s Bárou jídlo do všech tříd. Ve víc než čtyřiceti stupních se horké kovové nádoby pořádně pronesou. Až když je hotovo a všech asi tři sta strávníků dostane příděl, zalézáme do domku pro pastora a dobrovolníky.

V subsaharském sirotčinci

Další obrázky v galerii

Afrika v aktuálním Finmagu

Ostříme na černý kontinent

Africké námluvy

Evropská unie i Čína se předhánějí v investicích do afrických ekonomik. Pomůžou nové obchody obyčejným Afričanům k lepšímu živobytí, nebo jim nanejvýš dají vydělat na cestu pryč?

---

Jak osvobodit africký obchod

Jen desetina toho, co africké země prodají, směřuje do jiných afrických zemí. Kontinent brzdí šílená infrastruktura. A ještě šílenější byrokracie

Potřebuju Finmag

Češka mezi Ghaňany

Bára vypráví, že ghanská Kasoa je její „dobrovolnickou prvotinou“. Pro dobrovolnictví se ale nadchla už před lety, kdy její kamarád odjel do Kamerunu. Když nastala vhodná chvíle, rozhodla se využít příležitost a aspoň na měsíc odjet pomáhat.

„Ghana je relativně bezpečná země. Lidé jsou tu milí. I tak mě ale babičky oplakaly, že už se nevrátím. Hodně jsem koukala na recenze. A upřímně, taky jsem se rozhodovala podle peněz. Dobrovolník si veškeré náklady hradí sám a často musí zaplatit i nějaký poplatek. Nejlíp mi vyšla organizace IVHQ, která zajišťuje dobrovolnické programy po celém světě,“ vysvětluje své rozhodnutí.

S jejich pomocí se ocitla v programu Child Care. Náplní jejích dnů je péče o děti v dětském domově. Pomáhá jim s hygienou i se školou. S nejmenšími tráví čas ve školce, kde se snaží rozvíjet jejich dovednosti. Větším dětem pomáhá s domácími úkoly a po škole se je formou různých aktivit snaží dál vzdělávat.

Jeden druhému máma i táta

Když přijela, děti jí přišly stejné jako ty, které znala od nás. Záhy ale začala pozorovat rozdíly. Nepřítomnost rodičů a vlastně kohokoliv, kdo by jim vytvářel rodinné zázemí a klestil cestu životem, má za následek nezávislost malých obyvatel sirotčince. Dokážou si poradit.

„Děti tady jsou starostlivé. Jak nemají nikoho kolem sebe, nemají mámu, nemají tátu, jsou si navzájem oporou. Takže nejstarší děti, kterým je čtrnáct patnáct let, se starají o ty nejmenší,“ dělí se o dojmy dobrovolnice a vzpomíná na silný zážitek, když děti dostaly mísu sladkostí. „Dětí je v dětském domově čtyřicet a snaží se tu hmotu mezi sebe rozdělit spravedlivě. To znamená, že nepřijde ten nejstarší čtrnáctiletý kluk a nevezme si většinu pro sebe, ale všichni si vezmou stejný kus. I ti nejmenší dostanou stejný příděl. Někdo, kdo třeba dostal trochu víc než jiný, dokonce vezme svůj kousek navíc a dá ho dál.“ Nedělí se ale jenom mezi sebou. Jak Bára vypráví, chtějí se dělit i s ní. „Jako s obroni, běloškou, se chtějí pořád dělit i se mnou. Když mají svůj talíř, tak mi přímo dávají a cpou svoje sousto. Je to hodně dohadování, ale nakonec vždycky uznají, že si to jídlo nechají.“

Každý bůh lepší než žádný bůh

Výuka ve škole je dost odlišná od moderní evropské. Ve třídách nejsou počítače ani interaktivní tabule. Žáci i učitelé se můžou spoléhat jen na křídy, obyčejnou tabuli, sešity a učebnice, kterých je ovšem nedostatek a navíc jsou tak drahé, že je zdaleka nemají všechny děti.

Výuka nemůže jít příliš do hloubky, protože učitelé nejsou ani na druhém stupni specializovaní. Jeden učitel vyučuje v jedné třídě všechno. Důkladně se tu věnují jen náboženství. Dohlíží na to místní pastor Patrick.

V Ghaně se hlásí k nějakému náboženství drtivá většina obyvatel. Jedná se o celosvětově uznávaná náboženství, ale i o malé sekty. Přes sedmdesát procent populace jsou křesťané. „Víra není na škodu. Každý má právo na své vyznání. Ale vadí mi, že lidé tu nerespektují, že já jsem bez vyznání. Že můžu pomáhat lidem, aniž bych věřila v boha. Myslí si, že můj život musí být prázdný, ne-li špatný, protože ho nevede bůh, “ posteskne si Bára.

Fotogenická chudoba

Úkolem dobrovolníků je předávat dětem znalosti, rozvíjet dovednosti. Nejsilnější, co ale můžou dětem dát a snad tak možná ovlivnit jejich budoucí pohled na svět, jsou láska a pozornost. „Dostanou lásku od lidí, které de facto neznají. Ale i tak jsou šťastné, jinak se jim tu nikdo nevěnuje. Nikdo je nepohladí, nevezme do náruče. Nikdo jim neřekne pohádku. Nikdo se nezajímá, jestli už mají hotové úkoly.“ Právě v tom vidí Bára hlavní smysl toho, co v tak krátké době jednoho měsíce může pro děti udělat.

Jenže jenom z lásky živy být nemohou. Občas se najdou humanitární organizace a jednotliví dárci, kteří darují školní potřeby nebo potraviny, jako třeba ovoce, které je pro děti vzácné. Pomoc je vítaná a cenná. Díky ní můžou škola i dětský domov fungovat a občas dětem dopřát luxus v podobě pro evropské děti banálních a leckdy odmítaných věcí. Ne vždy se ale forma, jakou se dary předávají, dá označit za šťastnou.

Ghana

Západoafrický stát získal nezávislost na Velké Británii roku 1957. Dlouhodobě je považován za jeden z nejstabilnějších v subsaharském regionu. Vzdělanost dospělých lidí je podle World Bank Data zhruba 77 procent, dětí 91 procent. I přes ohromné nerostné bohatství je Ghana zemědělskou zemí, pěstuje se tu zejména kakao.

„Minulý týden přijeli lidé z jedné organizace, dovezli pro děti spoustu věcí. Vyskládali je na nádvoří a obešli všechny třídy, odkud vyhnali děti, které si musely věci prohlédnout, usmát se do objektivu a zapózovat. Za dvacet minut se sbalili a v luxusních autech odjeli zase pryč. Cílem bylo udělat hezké propagační fotky s chudými dětmi. Aspoň že tady ty věci zůstaly.“

Problém spojený s charitou je v tom, že dobročinné organizace získávají dárce srdceryvnými snímky, v lepším případě dětí v otrhaných šatech. Pomoc je jistě věc bohulibá, ale kvůli jejímu „marketingu“ má západní veřejnost na rozvojový svět pokřivený pohled. Vidíme z něj to nejubožejší a pokládáme to za kompletní obrázek. „Lidé tady jsou přitom schopní, starají se o sebe, někteří jsou vzdělaní. A to je to, co v pohledu západních států chybí,“ říká Bára.

Penzijko s finančním bonusem

Založte si penzijko Conseq a získejte nejen státní příspěvky a daňovou úsporu, ale i bonus pro věrné klienty.

Spočítejte si svůj bonus

Sdílejte článek, než ho smažem