Druhá Česká republika na dohled

Dvacet čtyři let, deset měsíců a jedenadvacet dní existence České republiky platilo pět pravidel. Za prvé, premiér byl z ODS nebo ČSSD, s výjimkou úřednických kabinetů těsně před volbami. Za druhé, pokud liberální levice zrovna nevládla jako mezi lety 2002 a 2006, aspoň řinčela v opozici.

Za třetí, hlavním politickým tématem byla ekonomika. Kvůli rozdílným představám o ekonomických reformách ostatně Češi v roce 1992 přistoupili na volání Slováků po rozdělení společného státu. V roce 2006 voliči vybírali mezi rovnou a progresivní daní, o čtyři roky později rozhodovali o tom, jak velké mají být rozpočtové schodky, tři roky nato účtovali s úplatkářstvím.

Za čtvrté, režim čerpal legitimitu z antikomunistické rétoriky, z příběhu o vítězství sil dobra nad silami zla v roce 1989. A nakonec za páté, velké strany nefandily přímé demokracii a referendům. Po odvolatelnosti politiků nebo po lidovém vetu volala jen pidihnutí na úplném okraji zájmu.

V sobotu tohle všechno přestalo platit. Voliči vybrali poslance, kteří můžou v příštích čtyřech letech změnit republiku k nepoznání.

Hospodařte si, jak chcete, nám jde o hodnoty

Liberální levice implodovala. ČSSD, která neměla od roku 1996 méně než 50 poslanců a milion voličů, je na 15 mandátech za 368 tisíc hlasů. Přičtěte vysoké dluhy a v existenčních problémech jsou nejenom jakžtakž progresivní představitelé strany, kterým jejich kolegové přičítají debakl, ale sociální demokracie celá. Ještě hůř na tom jsou Zelení, kteří poprvé po devatenácti letech nedosáhli ani na státní příspěvek.

Znamená to nejenom (přinejmenším) čtyřletou stopku od progresivních reforem ve stylu inkluze na školách. Nová sněmovna totiž bude mimo televizních a rozhlasových radních vybírat třeba veřejného ochránce práv, kterému vyprší mandát až v roce 2026, v popříštím volebním období (váš páťák bude tou dobou na vysoké). Představa, že by v tomhle složení do úřadu zvolila někoho, jako je Anna Šabatová, je úplné sci-fi.

Bohuslav Sobotka se svou stranou ve volbách pohořel přesto, že vedl vládu v časech růstu nejenom abstraktního HDP, ale taky reálných mezd, a že nezaměstnanost poprvé v dějinách spadla pod tři procenta. Může to být tím, že si zásluhu za tučné časy obratně připsal ministr financí Andrej Babiš – ale taky tím, že ekonomická témata přestala táhnout.

Třídní boj nahradila kulturní válka. Pět let od poslední velké odborářské stávky a protestů studentů proti školnému vyhání lidi do ulic na jedné straně odpor k migraci, na druhé straně morální rozhořčení nad vystupováním prezidenta nebo potřeba přihlásit se k abstraktním myšlenkám, jako je tolerance. Miroslav Kalousek přestal strašit krachujícím Řeckem – a zahalený do tibetské vlajky straší Čínou a Ruskem.

Kdo se bojí Marty Semelové

Zatímco ČSSD se smrskla na okrajovou sílu, druhý někdejší hegemon, ODS, dopadla co do čísel líp. Pořád ještě existuje možnost, že by ve vládě mohli sedět její ministři. Pokud se to v případné koalici s ANO stane, nebude to ovšem pragmaticky „rozumná“ ODS Mirka Topolánka, Petra Nečase ani Petra Fialy, ale ODS Václava Klause mladšího. Muže, který se mimo jiné proslavil výrokem, že musíme opustit Evropskou unii, i kdybychom tím zchudli o třetinu, a který v povolebním komentáři vyjadřuje sympatie k některým požadavkům Svobody a přímé demokracie.

Byla by to strana jiná, nevypočitatelná, která by takový obrat musela svým voličům i členům zracionalizovat zásadní změnou rétoriky. Vzhledem k minulosti Andreje Babiše by už ta rétorika nemohla být antikomunistická. Bylo by zapotřebí najít nové nepřátele, v případě nabízející se občanské společnosti a neziskovek spíš staronové.

Bez ohledu na to, který proud nakonec vyhraje v ODS, samotné výsledky voleb naznačují, že strašení komunisty už nemá v Česku velkou budoucnost. Jednak všechny okresy vybarvila do bleděmodra strana, která na rozdíl od jiných nemá nulovou toleranci k agentům StB, jednak komunisté samotní přestali být největší antisystémovou protestní silou. Tou je jednoznačně SPD. Podle toho, jak se stavíte k ANO a Pirátům, jsou komunisté možná až čtvrtí, s politickým významem blížícím se významu Klubu za starou Prahu.

Nesouhlasíte s novým zákonem? Pošlete SMS ve tvaru…

Nejzásadnější změnou, kterou volby přinesly, je ale úspěch stran, které přejí referendům a dalším nástrojům přímé demokracie. Ve Sněmovně mají pohodlnou ústavní většinu, v Senátu ještě ne – ale do roku 2021 budou dvě třetiny jeho dnešní sestavy obhajovat mandáty. Všeobecná celostátní referenda, včetně toho o vystoupení z Evropské unie, lidová veta, přímé volby starostů nebo dokonce ředitelů veřejnoprávních médií: to všechno jsou a budou celé čtyři roky otevřené možnosti.

Před novou Sněmovnou leží příležitost uzavřít jednu kapitolu novodobých českých dějin, první Českou republiku, a změnou obsahu a stylu politiky i samotné Ústavy vykročit k republice druhé. Neberte to jako fňukání ani bití na poplach, i když nepopírám, že moje představa světa dostala v těchhle volbách na zadek jako v žádných jiných. Berte to jako výchozí bod pro všechny smysluplné úvahy o tom, co příští roky dělat. Představa, že se málo informovaní voliči jaksi spletli, v nových lídrech se brzy zklamou a ještě budou prstíčkem škrábat u starých značek a myšlenek, je cestou k úplnému vyklizení pole.

Sdílejte článek, než ho smažem