Měnové války: Tichá vojna konta mele

Ve skutečné válce se pomocí pušek a bajonetů (ve „vyspělejších“ zemích pomocí tanků a naváděcích střel) bojuje o kus země nebo jiný hmotný majetek. Když se řekne měnová válka, zní to trochu esotericky a rozhodně míň nebezpečně. Ale přesto je i její dopad tristní, zůstávají po nich vydrancované země, chudoba, jsou padlí hrdinové…

Martin Mašát

Vystudoval Vysokou školu ekonomickou a Institut ekonomických studií při Univerzitě Karlově. V roce 2004 získal prestižní mezinárodní titul Chartered Financial Analyst (CFA). Na finančních trzích se pohybuje od roku 2000. V letech 2004 až 2013 pracoval v ING Investment Management jako investiční manažer pro portfolia podílových fondů, pojišťoven a penzijních společností skupiny ING v Česku a na Slovensku. Dnes má ve společnosti Partners na starosti řízení investičního týmu a sestavování a správu portfolií od privátní po korporátní sféru. 

Je ženatý a má dvě děti, kterým věnuje takřka veškerý svůj volný čas. Pokud mu čas a rodina dovolí, vyráží na trekking do hor (i s rodinou).

Jak se vede měnový boj

Zjednodušeně se dá říci, že v dobách měnového míru mezi sebou jednotlivé státy normálně každý den obchodují. Protože si většina z nich z historických, politických i psychologických důvodů hýčká svoji vlastní drahou měnu, musí touto měnou vyjádřit cenu zobchodovaného koše zboží. Poměr cen stejných košů zboží v různých měnách udává kurz a ten se řídí právě zmíněnou obchodní aktivitou. Když jedna země víc (a/nebo líp) pracuje a daří se jí prodávat víc zboží než dovážet, je větší poptávka po její měně (aby si venku mohli koupit její zboží) a pomalu její měna posiluje (pokud do hry nevstoupí nějaký jiný vliv). Tento jednoduchý princip funguje celosvětově a měnové kurzy se pomalu volně vznášejí (posilují či oslabují) kolem své rovnovážné polohy. Pokud nenastávají nějaké extrémní vlivy nebo je nikdo neférově neovlivňuje, pohybují se pomalu tím správným směrem. Kurz koruny také doteď pomalu posiloval díky relativně zdravému růstu české ekonomiky a přebytku exportů nad importy. Podobně by na tom bylo Německo, kdyby nebylo zamčené v eurozóně; za euro může být v podstatě rádo, protože jeho kurz srážejí slabší evropské ekonomiky, takže německé zboží je nakonec vlastně levnější, než by bylo za samostatné deutsche mark.

Měnovou válku začne ten, kdo do tohoto složitého a křehkého systému sáhne, aby získal výhodu. Nejpoužívanější zbraň měnových válek je především cílené oslabení kurzu. Proč? Protože když oslabíte svůj kurz oproti jakési jeho rovnovážné hodnotě, bude najednou vaše zboží pro cizince levnější a přestanou kupovat zboží od svých výrobců, sáhnou po levnějším ze zahraničí, tedy od vás. Výhoda je nasnadě, najednou víc vyvážíte, efektivněji využíváte své výrobní kapacity, víc zaměstnáváte, máte za to víc peněz. Kdo to ale zaplatí? Samozřejmě výrobci v cizím státě (přijdou o práci a o tržby), všichni, kdo kupují věci ze zahraničí/dovozci (zdraží většina zboží v obchodech, zdraží materiál pro výrobní firmy). Vy vlastně exportujete svoji nezaměstnanost mimo republiku. Ideální je to pak pro exportní státy s dostatkem vlastních zdrojů a surovin, které takto mohou ukrást trhy jiným konkurentům. Češi bohužel musí většinu surovin dovážet, a tak nám oslabení moc nepomůže.

Kde se to řeže

Kdo v současnosti vede měnovou, když ne válku, tak aspoň bitvu, tedy kdo nedávno oslabil kurz?

K smutným případům, kdy prudké oslabení lokální měny nebylo způsobeno uměle, ale kvůli naakumulovaným problémům v hospodářství nebo jiným vnějším okolnostem, můžeme zařadit Indii, Venezuelu, Argentinu, Ukrajinu, Austrálii, Turecko… Tohle ale ještě není válka, jakkoli je na to neveselý pohled.

Pak je tu další skupina, země, kde umělé ovlivňování kurzu (většinou směrem dolů) mělo omezit nepřirozené výkyvy kurzu, které byly způsobeny jinými než čistě dlouhodobými hospodářskými faktory. Týká se to měn, kde se nominální kurz zjevně odpojil od reálného a je vychýlen vlivy nevycházejícími z podstaty ekonomik. Příkladem takové země je Švýcarsko, které chrání frank před přílišným posilováním, vyvolaným tím, jak se k němu od roku 2010 utíkali schovat investoři jako k jediné důvěryhodné měně; toto posílení kurzu nemělo žádnou oporu v reálném hospodářství země.

A pak je tu konečně skupinka států, a nejsou to žádní malí hráči, které (častěji skrytě) intervenují proti své měně, aby získaly výhodu pro své exportéry.

USA: Vzhledem k relativní uzavřenosti jejich ekonomiky může být Spojeným státům kurz svým způsobem ukradený. Na druhou stranu ale koluje v zahraničí tolik dolarů, že každé oslabení dolaru vlastně výrazně snižuje Spojeným státům závazky. Podrobněji jsem tenhle mechanismus rozebíral v článku Taky bych si chtěl tisknout dolary. V případě Spojených států je vlastně všechno trochu naopak: proti oslabení dolaru jsou všichni ostatní, všichni tlačí na silnější dolar a Spojené státy se jenom brání. Tisknou dolary, aby jich byl přebytek a kurz oslabil. Samozřejmě, argumentují ještě ochranou bankovního sektoru, podporou ekonomiky a podobně.

Čína: Ta svoje renminbi uměle ovlivňuje už dlouho a nechce, aby nijak silně posilovalo, pak by Čína ztratila část své exportní síly. To by samozřejmě negativně ovlivnilo „naplánovaný“ hospodářský růst, a tak je posilování čínského jüanu velmi přísně řízeno. Mírný zlom nastal v roce 2010, kdy Čína umožnila aspoň lehké řízené posilování. Shromažďuje míň dolarů než dřív a proti dolaru tak velmi pomalu posiluje.

Eurozóna: Samozřejmě by také chtěla rozchodit svoji kulhající ekonomiku růstem exportů. Bohužel dohoda všech států na oslabení měny je nemožná, tak se na to jde od lesa skrze „nezávislou“ Evropskou centrální banku. Ta v rámci záchrany bankovního systému tiskne a tiskne další peníze (možná se letos dočkáme dalšího takového kroku), které by měly nejen rozhýbat ekonomiku, ale také zvýšit inflaci a oslabit kurz.

Japonsko: Tady se – výjimečně – nebáli na rovinu říci, že chtějí zvýšit inflaci a rozhýbat ekonomiku a prostředkem toho může být i oslabení kurzu. Po ztracených letech (desetiletích), kdy se japonská ekonomika jen tak plouží, až se doploužila na pokraj deflace, jim nakonec – taky výjimečně – kdekdo fandí a jejich pokus s extrémním nafouknutím měnové zásoby svět sleduje se zájmem a možná jim i drží palce.

Zítra se podíváme do jedné malé země uprostřed Evropy, která se na konci loňského roku rozhodla, že by byla ostuda, kdyby se jednou říkalo, že si v době měnových válek ani nedala ránu. Ano, přesně tuhle zemi máme na mysli: loni do bojů aktivně zasáhla i Česká republika. 

Dlouhodobý investiční produkt

Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.

Založte si DIP

Sdílejte článek, než ho smažem