Ekonomové jsou prý stále víc odtržení od reality, teorie převálcovala praxi a absolventi vysokých škol s ekonomickým zaměřením nedokážou odpovídajícím způsobem reagovat na situace, se kterými se později při své práci setkávají. Ukázkovým příkladem má být třeba totální podcenění symptomů hypoteční krize v USA z roku 2007, která nakonec odstartovala celosvětovou recesi. Ale také současný přístup ekonomických teoretiků k politice kvantitativního uvolňování centrálních bank.
Jedno z možných vysvětlení, proč akademická ekonomie selhává, by mohla být její urputná snaha o co největší exaktnost. „Praktické výsledky totiž bývají zpravidla žalostné, protože ekonomické systémy dosti tvrdošíjně vzdorují pokusům o modelování pomocí matematických metod, které se osvědčily ve tvrdých vědách. Můžete například sestavit model vzniku finančních krizí, které vycházejí z Lotkových-Volterrových diferenciálních rovnic. Je to zajímavá intelektuální kratochvíle, která vám vyplní volný čas lépe než televize, ale proboha nečekejte, že budete schopni předpovědět příští krizi,“ říká ekonom Pavel Kohout. Podle něj vzniká tento problém i tím, že se z moderní výuky ekonomie téměř vytratila historie. Nikoli dějiny ekonomických teorií, ale dějiny ekonomik jako takových. „Ekonom, který zná historii, ví, že prakticky všechno se už někdy stalo,“ dodává Kohout.
Jak to vidí lidé z byznysu, praktičtí ekonomové i akademici? Jak by podle nich měla vypadat moderní výuka na vysokých školách ekonomického zaměření, která by studenty bavila a něco jim skutečně dala? Je dnešní vysokoškolské studium ekonomických oborů skutečně příliš teoretické, odtržené od praxe? Dokáže reagovat na aktuální situace na finančních trzích, které v dnešních učebnicích často vůbec nejsou popsané? A co a jak změnit, aby z vysokých škol nevycházeli „nepoužitelní“ ekonomové?
Karel Havlíček
předseda Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR
Přístup k výuce se ve světě zásadně změnil a to nejhorší, co můžeme udělat, je dívat se do minulosti. Před dvaceti lety stačilo přenášet na studenty teoretické znalosti, před deseti lety už bylo nezbytným předpokladem předávat k teorii rovněž praktické zkušenosti, a to lidmi z reálné praxe. Ani to ale dnes nestačí a ekonomická škola se musí stát pro mladé lidi branou do mezinárodního prostředí. Studenti musí denně komunikovat jak se zahraničními spolužáky, tak s cizími pedagogy a praktiky, musí se jim nabízet studijní i pracovní mobilita v zahraničních programech, mezinárodní stáže a přednášky, vědu a výzkum musí dělat v mezinárodních týmech, to vše s využitím všech moderních komunikačních nástrojů. Ke znalostem a praktickým dovednostem se tak ještě musí doplnit přirozené mezinárodní poznání, které se musí stát součástí jejich vysokoškolské kvalifikace.
Naďa Johanisová
ekonomka, pedagožka
Ekonomie je v krizi už dlouho, její vidění světa neodpovídá realitě. Nebere například v potaz likvidaci přírody, nevnímá roli energie, nestuduje dopad ekonomiky dluhu a úroku na společnost. Ve skutečnosti dnes existuje víc ekonomií (ekologická, ekofeministická, institucionální atd...), každá z nich po svém popisuje komplexní realitu. K té „hlavní“ ekonomii „středního proudu“ mají kritický postoj.
Vysokoškolská ekonomie by měla přiznat, že je sociální vědou, která studuje velmi složité interakce v komplexním světě, na které jsou kvantitativní ekonomické modely často krátké, protože vždycky musí zanedbat důležitá hlediska. Měla by také přiznat, že existuje více „ekonomických“ pohledů na svět a že na ně lze mít různý názor. Ve výuce nechť namísto přežilých dogmat nabídne pohled do historie ekonomie včetně jejích kritiků a představí dnešní ekonomické myšlení v plné šíři jeho rozmanitosti. Studenti se tak naučí kriticky myslet a to jim pomůže se lépe orientovat v rychle se měnícím světě.
Aleš Michl
ekonom, spolumajitel fondu Quant
Moderní je divné slovo. Kdo ví, co je moderní? Na Stanfordu jsem viděl super výuku ekonomie. Předmět se jmenuje design thinking a učí ho Čech Petr Johanes. Jde o to, že si ekonomiku nebo firmu, respektive možné chování lidí nebo zákazníků, nejdřív namodeluji z papíru nebo ze dřeva – získáte prototyp a pak vybrainstormujete, jestli je nápad dobrý a kam se s ním vydat dál. Prostě do ekonomického procesu zahrnují psychologii a sociologii. Jde zkrátka o to, skloubit analýzu a syntézu a přes názorný příklad, vymodelovaný objekt a scénář se k něčemu dobrat. Jestli ale nechcete až na Stanford, sedněte si na gauč a místo telky si přečtěte novou Ekonomii měnové unie od De Grauweho – krásná to nová – a třeba i moderní – učebnice.
Ilona Švihlíková
ekonomka, pedagožka
Jeden z hlavních problémů současné výuky ekonomie je nadměrná matematizace a silná abstrakce. Matematizace slouží do značné míry k zakrytí toho, že v ekonomii existují moc a zájmy (tedy, že je ze své podstaty politickou ekonomií), a má vzbudit zdání „vědeckosti.“ Jednoduše řečeno, komplikovaný vzorec vypadá vědecky, a už se nezkoumá, jestli má vůbec co dělat s realitou. Zbytek je na pedagogovi – je samozřejmě jednodušší vykládat dvacet let model IS-LM a naučit studenty „šoupat“ křivkami jako cvičené opičky. Pak je také možné jít těžší cestou a do hodin vkládat jak aktuální vývoj v oblasti, tak samozřejmě praxi.
Moje zkušenost je taková, že řada vyučujících se za abstraktní model ráda „schová“, aby náhodou neprezentovala nevhodné názory (přitom právě v ekonomii by se měla povinně vyučovat pluralita ekonomických škol a samozřejmostí by mělo být posílení znalosti vývoje ekonomických škol) a třeba nepřišla o místo nebo o grantík. Ono se to ve výuce ekonomie u nás s tou pluralitou názorů moc nenosí, což já znám velmi dobře z vlastní zkušenosti.
Petr Kymlička
partner společnosti BDO Advisory
Na základě desítek přijímacích pohovorů se studenty a absolventy ekonomických oborů si dovolím tvrdit, že velká část z nich prochází vysokou školou, aniž byla ekonomickými znalostmi výrazněji dotčena. Určitě na vysokých školách existují i vynikající studenti a schopní ekonomové, ale co si je možné myslet o kvalitě ekonomického vzdělání, pokud po pěti letech studia nejsou absolventi schopni ani zhruba popsat strukturu rozvahy? Podle mého názoru je hlavní problém v tom, že vysoké školy vcelku logicky předpokládají vážný zájem studentů o studovaný obor a o získávání znalostí, zatímco pro tzv. generaci Y je postačující schopnost hledání na internetu a znalost angličtiny, jakož i vysoké sebevědomí. Pokud si tedy studenty zhruba od třetího ročníku nevychováváme sami, jejich ekonomické znalosti po ukončení studia nejsou obvykle dostatečné pro bezprostřední uplatnění v našem oboru, rozhodně ne za platových podmínek, které si představují. Možné řešení vidím ve výrazném zvýšení nároků na studenty, alespoň v základních ekonomických oborech, včetně nutného absolvování praxe ve středních či větších společnostech.
Petr Mach
předseda Svobodných, europoslanec
Mám vlastní zkušenost s výukou ekonomie. Před zvolením do Evropského parlamentu jsem učil na VŠEM v Praze, kde mými kurzy prošly stovky studentů, a dosud učím anglicky kurzy ekonomie na VŠFS v Praze, kde jsem garantem anglické výuky. Pro své studenty píšu vlastní učebnici. Svoji představu o tom, jak se má ekonomie učit, tak realizuji v praxi. Svůj koncept výuky přizpůsobuji tomu, že učím na vysokých školách neuniverzitního typu, kde studentům stačí skutečný základ ekonomie bez hlubších znalostí okrajových teorií. Vynechávám překonané a sporné keynesiánské modely typu IS-LM, kladu důraz na nesporné ekonomické zákonitosti. Pro mé studenty (ani pro mě) navíc angličtina není mateřským jazykem (momentálně učím studenty z Číny), o to srozumitelnější můj výklad musí být. Výuka ekonomie potřebuje oprostit od teorií, které jsou odtržené od reality. Když chci vysvětlit podstatu dražby, vydražím mezi studenty dobré víno, když vysvětluji teorie maximalizace zisku, použiju nejbližší příklady – třeba automat na kávu, který mají studenti na chodbě. Až budu mít svoji učebnici dopsanou, rád ji nabídnu i dalším školám.
Markéta Šichtařová
ekonomka, Next Finance
Potíž není snad ani tak v tom, že by dnešní výuka na vysokých školách nereagovala na poslední trendy, jako v tom, že teorie obecně nereaguje na poslední trendy, natož ta na vysokých školách. Vždyť ani centrální bankéři v mnoha případech nestačili zaregistrovat, že charakter světové ekonomiky se zhruba někdy po 11. září změnil, přitom je to už dost dlouhá doba! Těžko potom chtít po vysokých školách, aby připravily absolventy sžité se současnou ekonomikou, když ani teorie nestačila novoty vstřebat. Myslím, že mnoho ekonomů bude mít problémy, až budou za několik let konfrontování s (pro ně překvapivým) zjištěním, že období nulových úrokových sazeb bylo jen dočasnou dějinnou periodou, že nulové či dokonce záporné úrokové sazby nejsou normální a ničí ekonomické prostředí, že se nedá po celá desetiletí fungovat s permanentně expanzivní měnovou politikou, že návrat protekcionismu zbrzdil globálně růst životní úrovně atd. Přesto se na tyto jevy reagovat dá, postačilo by věnovat dostatečnou pozornost historii hospodářské politiky. Ovšem ekonomická teorie bude do jisté míry vždy odtržená od praxe, protože některé zkušenosti se dají získat až praxí. Platí to v každém oboru, v některé méně, v některém více, v ekonomii to platí spíš víc.
Aleš Tůma
investiční analytik Partners
Můžu mluvit jako absolvent nejtěžšího gymnázia na Žižkově, jak se (neprávem!) přezdívalo VŠE. Je fakt, že z úvodního kurzu o mezinárodním obchodu si dodnes pamatuji hlavně brzdnou dráhu tankeru a v kurzech o Evropské unii jsme zase trochu moc omílali klasifikace, data a smlouvy, a málo analyzovali například efekty regulací. Ale studoval jsem v letech počátečního eurooptimismu, od té doby se to asi změnilo. I akademické kurzy financí někdy mají poměrně daleko ke skutečnému stavu světa. Ale kdo chce, vždycky si svoje najde v různých volitelných kurzech, přednáškách absolventů atd. Jestli by někdo měl chápat, že cesta kupředu je vlastní iniciativa, a ne fňukání, jsou to studenti ekonomických oborů! Ostatně spousta spolužáků, kteří se angažovali v různých aktivitách „navíc“, jsou dnes úspěšní odborníci. Mnozí v oborech, které v době našich studií ani neexistovaly. Že vysokým školám chybí kontakt s praxí je tedy napůl klišé, minimálně VŠE je v tomto ohledu velmi dobrá. Většina jejích fakult i ostatních ekonomických škol ale patří spíše do kategorie „business schools“. Ústavy typu IES či CERGE se necítím povolán hodnotit.
Lukáš Kovanda
hlavní ekonom společnosti Cyrrus
V době vrcholící krize jsem se setkal a dlouze hovořil s řadou laureátů Nobelovy ceny za ekonomii. Byli to Samueslon, Coase, Nash, North, Fogel, Markowitz, Solow, Smith, Stiglitz, Akerlof, Spence, Merton, Scholes a další. Všechno úctyhodní, zkušení muži, vzdělanci, nejlepší mozky hlavního proudu ekonomické vědy. Všichni se také zdáli být krizí svým způsobem zaskočeni. Nečekali ji. Rozhodně ne v takovém rozsahu, v jakém udeřila. Můžu jim to vyčítat? Určitě ne. Ekonomie díky nim – a pochopitelně nejen díky nim – ušla další hezký kus cesty. Někteří z nich ji sice možná svedli na stezku slepou, ale i to ke strastiplnému procesu lidského poznání patří, v kterékoli disciplíně. Nelze nikomu vyčítat, že se vydal na slepou cestu poznání, pokud ovšem po ní dále zaslepeně nepostupuje. Zaslepenost je ale vlastní zejména mnohým mladým ekonomům. Domýšlejí si, že to konečně budou oni, kdo „spočítá člověčí společnost“. Protože kdyby to někdo dokázal, tak by ji nejen spočítal, ale svým způsobem i ovládal a případně, v duchu sociálního inženýrství, přetvářel k obrazu svému. Ti mladí z těchto snů nakonec zpravidla „vyrostou“ – nicméně pokud by už z univerzity byli široce a hluboce obeznámeni třeba s historií ekonomického myšlení, vstupovali by do profesního života s mnohem vyšší mírou pokory. A neztráceli by tak marně čas i energii v honbě za utopií počítání lidské společnosti. Začněme tedy už „od prváku“ zevrubnou výukou ekonomické historie, začněme také výukou „ekonomie selského rozumu.“ Protože všechny dnešní problémy už tu svým způsobem, byť vždy v poněkud jiném hávu (proto ostatně byli krizí zaskočeni i slovutní nobelisté), byly. Pak mohou přijít na řadu rovnice, integrály, modely. Budou-li zasazeny do reálného rámce historie člověčenstva a zdravého selského rozumu, a nebudou-li tedy projevem nepokory a scestné snahy učinit z ekonomie jadernou fyziku, poslouží tak, jak mají.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
8. 4. 2017 9:31, ivopatta
Ekonomové se na vysoké škole ekonomické nenaučí nic o ekonomice rodin. Ekonomové nemají žádné vědomosti o skutečných peněžních tocích v průběžně financovaných systémech sociálního státu. První důkaz: materiál NERV k důchodové reformě, signovaný našimi předními ekonomy, doporučil řešení na základě falešné zásluhovosti. Druhý důkaz: Václav Klaus prosazením nových daňových zákonů okradl a to doslova, pracující rodiče o peníze potřebné na krytí nákladů výchovy dětí v rodině. Existuje hluchý prostor ekonomie. Prostor vymezený z jedné strany sociology, kteří dítě vůbec nevidí a z druhé strany ekonomy, kteří nemají dítě ve svém portfoliu. Ten hluchý prostor v poznání se jmenuje sociální ekonomie. Pojem sociální ekonomie poprvé použil hrabě du Buat-Nançay v díle „ Eléments de la politique ou recherche sur les vrais principes de l’économie sociale“, 1773 (Prvky politiky a výzkumu skutečných principů sociální ekonomie). Nápravu stávajícího vývoje může přinést jen kvalitativní změna. Změna, po které mnozí již dlouho volají, rozvoj mezioborových studií. Záleží jen na nás, zda typicky mezioborové disciplině jakou je sociální ekonomie, bude dána šance na převzetí rozhodujících agend. Agend s přímým vlivem na rozvoj sociálního státu. Jen rozvoj sociální ekonomie dává šanci splnit to, co sociologové desítky let jen slibují a ekonomové svými bezohlednými experimenty na lidech obecně a na rodinách s dětmi zvláště činí ke škodě naší i škodě našich dětí.
V diskuzi je celkem (7 komentářů) příspěvků.