Triumf finančních poradců aneb jak vydělat na neštěstí I

Štěstí Jay Cookea bylo v tom, že se vždycky stalo nějaké neštěstí. Ze školy odešel ve čtrnácti letech. Psal se rok 1835, jeho otec neuspěl ve volbách do ohijského Kongresu a Spojené státy zasáhla hospodářská deprese. Během následujících čtyř let pracoval jako poslíček v obchodní firmě v St. Louis a účetní v dopravní společnosti ve Philadelphii, než ho v osmnácti zaměstnala velká filadelfská banka E. W. Clark & Co. O tři roky později se v této bance stal partnerem a ještě před třicítkou zaujímal významné postavení v jejích pobočkách v Missouri a v New Yorku.

V roce 1857 vypukla ve Spojených státech další hospodářská krize. Cooke rezignoval v E. W. Clark & Co. a příští tři roky úspěšně reorganizoval zkrachovalé železniční společnosti a provozovatele říčních kanálů. A pak přišlo největší neštěstí, na kterém si Cooke vybudoval další kariéru.

V dubnu 1861 zaútočily dobrovolnické jednotky Jižní Karoliny, která se odštěpila od Spojených států, na federální pevnost Sumter, načež prezident Abraham Lincoln povolal do armády 75 000 dobrovolníků. Na protest proti tomu se od Spojených států odtrhla Virginie. Lincoln vyhlásil námořní blokádu konfederačního (jižanského) pobřeží a v zemi vypukla občanská válka.

Čerstvý ministr financí Salmon Portland Chase dostal za úkol sehnat na válku peníze. Jenže státní pokladna byla v zoufalém stavu. Od hospodářské krize v roce 1857 hospodařila s deficitem. Při odtržení jižních států v roce 1860 na tom byla tak bídně, že neměla na výplaty kongresmanů a Spojené státy si musely krátkodobě půjčovat za 10 – 12 procent, což byl pravděpodobně nejvyšší úrok v 19. století.

Na začátku roku 1861 činily vládní výdaje 172 500 dolarů denně, v létě, když válka vypukla, utrácel stát denně jeden milion. V prosinci to bylo milion a půl. Výdaje rostly a konec války byl v nedohlednu. Chaseovi podřízení našli tři způsoby, jak válku financovat.

Prvním bylo znehodnocení měny. Na konci roku 1861 zrušilo ministerstvo financí směnitelnost dolaru za zlato. Spojené státy začaly emitovat zlatem nekryté bankovky charakteristicky zelené barvy. Salmon Chase osobně byl tvůrcem nápisu „In God We Trust“ (věříme v Boha), který je na dolarech i dnes. I když nekrytá měna vedla ke zvýšení cen až na 180 procent předválečné úrovně, podařilo se jí pokrýt jen 13 procent válečných výdajů.

O něco víc, 21 procent výdajů, zajistilo zvýšení daní. Ministerstvo financí vytvořilo zvláštní daňový úřad (pod různými jmény funguje dodnes), jehož úkolem bylo zdanit vše možné, včetně (poprvé v americké historii) osobních příjmů.

Dvě třetiny peněz na válečné výdaje však bylo nutné získat jinak – na finančních trzích.

Americké státní dluhopisy v té době standardně nakupovaly americké banky. S cílem zvýšit poptávku sjednotil Chase bankovní systémy v jednotlivých státech USA. Ukázalo se však, že válečné výdaje jsou tak velké, že je bankovní systém není schopen ufinancovat.

Únorová emise šestiprocentních dvacetiletých dluhopisů se prodávala za 89 procent nominální hodnoty, a přesto se jí v roce 1861 prodalo jen v nominální hodnotě 18,4 milionů dolarů. Jinými slovy, státní dluh vzrostl o 18,4 milionů dolarů, ministerstvo financí však inkasovalo jen 16,4 milionů dolarů, které stačily na pokrytí dvou týdnů války. Tříleté dluhopisy, emitované po vypuknutí války za 100 procent nominální hodnoty, dostaly na tu dobu neuvěřitelně vysoký kupón 7,30 procenta (při stodolarovém nominále přinášející dva centy denně). Proto se jich upsalo za 123 milionů dolarů. Červencová emise šestiprocentních dvacetiletých dluhopisů přišla záhy po porážce u Bull Runu a její prodej na Wall Streetu podpořil sám Chase. Prodalo se 50 milionů dluhopisů, ovšem za 89,25 procenta nominální hodnoty.
A pak přišla nová emise, dvacetiletých dluhopisů s šestiprocentním kupónem a s možností předčasného splacení po pěti letech (tzv. „5-20“), kterou začátkem roku 1862 Kongres autorizoval v do té doby neuvěřitelném objemu 515 milionů dolarů. S cílem zvýšit atraktivitu emise, osvobodilo ministerstvo financí výnos dluhopisů od jakékoli jiné než federální daně. Přesto se v roce 1862 prodalo emise za necelých 24 milionů dolarů.

Chaseovi podřízení zkusili prodat „5-20“ i v Evropě. Tamní finančníci se však teprve vzpamatovávali z krize textilního průmyslu. Tu vyvolalo dvacetinásobné zvýšení světových cen bavlny, protože 85 procent světové produkce hnilo kvůli americké námořní blokádě v konfederačních přístavech. Ochota půjčovat státu, který krizi vyvolal, nebyla příliš vysoká. Navíc fakt, že na pozemních bojištích Sever válku prohrával, oblibu amerických dluhopisů určitě nezvýšil

Vypadalo to jako naprostá finanční katastrofa. Aniž to někdo tušil, Spojené státy stály před finančním zhroucením.

A právě v tu dobu Salmona P. Chase navštívil Jay Cooke. Když v důsledku války zavalila americká vláda železniční a kanálové společnosti zakázkami na přepravu vojáků, koní i válečného materiálu, prodal Cooke účasti v těchto společnostech. Místo toho 1. ledna 1861 založil banku Jay Cooke & Co. a vrhl se na upisování válečných dluhopisů.

Na začátku války pomohl půjčit tři milióny dolarů Pennsylvánii. Jeho banka se stala jednou z těch, které ministerstvu financí indikovalo poptávku po nových státních emisích. Státních dluhopisů odebírala a distribuovala jeho banka hodně, což bylo jedním z důvodů, proč Chase Cookea přijal. Druhým (stejně důležitým) důvodem bylo, že Cooke pocházel z Ohia, za který Chase kandidoval do Senátu. Situace v prodeji dluhopisů „5-20“ však byla natolik kritická, že by se Chase klidně sešel i s ďáblem, pokud by mu pomohl situaci vyřešit.

A Jay Cooke panu Chaseovi řešení skutečně nabídl. Jeho banka prodá „5-20“ za par, tedy za 100 procent nominální hodnoty, když jí stát zaplatí provizi výši 0,375 procenta nominální hodnoty a současně jmenuje Jay Cooke & Co. zvláštním fiskálním agentem. Když se Chase zeptal, co „zvláštní fiskální agent“ znamená, vyšlo najevo, že Cooke chce mít na prodej celé půlmiliardové emise monopol.

Americké ministerstvo financí bylo v tak špatné situaci, že Chase na bezprecedentní Cookeovu nabídku kývl. Pravděpodobně však ani Chase nevěřil, že se jediné bance může podařit to, co až dosud nezvládlo ministerstvo financí s veškerou svou autoritou.

Sdílejte článek, než ho smažem