Tři krize eurozóny v roce 2011. Co na ně může platit a jak na nich může vydělat Česko

• První díl analýzy Pavla Kohouta: Tři krize eurozóny v roce 2011. Jaké jsou a co na ně neplatí

Při vyloučení všech nepoužitelných nebo přímo nesprávných řešení zbývají prakticky jen dvě možnosti. Ani jedna z nich není bez chyb.

• Zásadní redukce sociálního státu a veřejných výdajů. Výdaje států eurozóny se liší, v průměru však odpovídají výdajům během první nebo druhé světové války. Takto těžkou zátěž nelze vydržet donekonečna. Výdaje států byly sice zvýšeny v důsledku finanční krize, těžiště nerovnováhy evropských veřejných financí však spočívá v chorobně zbytnělém sociálním státu. Je to zřejmé již z předkrizových statistik evropských veřejných financí.

Je tedy třeba vrátit evropský sociální stát na rozumnou úroveň, zhruba na úroveň sociálně-tržního hospodářství, jaké fungovalo během 50. a 60. let v Německu, ve Švédsku nebo ve Francii.

Riziková přirážka Itálie vůči Německu (desetileté vládní dluhopisy)
Zdroj: Bloomberg.com; zvětšíte kliknutím

• Masivní intervence Evropské centrální banky na otevřených trzích. Masivní nákupy státních dluhopisů Evropskou centrální bankou byly dlouho tabu. Teprve po eskalaci paniky na trzích začátkem srpna 2011 se ECB odhodlala k nákupu španělských a italských dluhopisů – a teprve tento krok přinesl trhům účinnou úlevu.

Překážkou ještě masivnějších intervencí jsou stále trvající historické obavy Němců z inflace. Za současného stavu vskutku není třeba mít z inflace strach. Sami Němci zapomínají, že pád Výmarské republiky nebyl způsoben ani tak hyperinflací, jako spíše Brüningovou deflací, která byla doprovázena hlubokým poklesem životní úrovně.

Za tašku peněz půl tašky nákup

Litr mléka stál 5,4 milionu marek, dopisní známka celé 2 miliony. Inflace nabývala bizarní formy. Mzda byla vyplácena týdně nebo i denně. Zaměstnanci si chodili pro mzdu s kufry či s prádelními koši, aby mohli pobrat hromady bezcenných papírů zvaných peníze. Každý pak spěchal nakoupit potraviny nebo zboží, protože za několik hodin bylo všechno mnohem dražší. Nakonec vyplácely některé podniky mzdu nebo její část v naturáliích.

Více se o hyperinflaci v meziválečném Německu, ale i o dalších finančních průšvizích od sedmnáctého do jednadvacátého století dozvíte v naší Investiční univerzitě, v oddíle Burzovní krachy.

Omezení sociálního státu je politicky obtížně průchodné. Masivním intervencím ECB zase stojí v cestě ideologická předpojatost Němců. Jiná řešení však vskutku neexistují. Jedině redukce výdajů může znovunastolit dlouhodobou solventnost A pouze „velkoobchodní“ nákupy dluhopisů Evropskou centrální bankou mohou přinést účinnou úlevu trhům, která bude zapotřebí v mezidobí, než úsporná opatření přinesou příznivé výsledky.

I kdyby to mělo být za cenu dočasného nárůstu inflace, stále by tato cena byla přijatelná. Jedinou alternativou je totiž doktrína, kterou prosazoval v roce 1929 americký ministr financí Andrew Mellon: „Zlikvidovat zaměstnanost, zlikvidovat akcie, zlikvidovat farmáře, zlikvidovat nemovitosti.“

Jelikož toto nechce dnes nikdo, nakonec Evropská unie bude tak či onak donucena zkrotit bezbřehý apetit sociálního státu a Evropská centrální banka bude muset masivně intervenovat, jakkoli jdou tyto akce proti zavedeným politickým dogmatům. Není alternativa. A pokud je, tak špatná.

Často se též hovoří o nebezpečí rozpadu eurozóny. Různá opatření se zdůvodňují „záchranou eura“. To je ovšem naprostý nesmysl. Neexistuje žádný mechanismus, ani v rámci nejhoršího možného scénáře, který by vedl k samovolnému rozpadu eurozóny. Slabší státy nechtějí vystoupit, neboť tento krok by vedl ke zvýšení reálné hodnoty dluhů, které by zůstaly denominovány v eurech. Možnost, že Německo zavede „novou marku“, je ryze teoretická. Kdyby tak učinilo, zavedení nové marky by bezprostředně způsobilo tak obrovské měnové riziko v portfoliích německých bank, že by země okamžitě čelila akutní bankovní krizi epických rozměrů.

Vystoupení z eurozóny by možná pomohlo Řecku nebo Portugalsku v oblasti konkurenceschopnosti a odstranění vnějších nerovnováh – cena za ně by však byla vysoká. Nikdo ve skutečnosti nechce vystupovat z eurozóny. A nikdo nemůže ani nikoho vylučovat. Euru rozpad nehrozí.

Pavel Kohout je autorem knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Je členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a byl členem Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners For Life Planning, v níž působí jako ředitel pro strategii.

Pavel Kohout na Peníze.cz

Souvislost s českou ekonomikou a finančními trhy

• Rizikové přirážky ukazují, že česká ekonomika je z hlediska platební schopnosti hodnocena stále výše. Příklad: český dluhopis s dobou splatnosti v roce 2020 má výnos do doby splatnosti v hodnotě 3,24 procenta per annum. Slovenský dluhopis se stejnou dobou splatnosti má výnos 4,60 procenta p. a. Italský dluhopis splatný v roce 2021 (malý rozdíl) nese 4,97 procenta. Stejný španělský dluhopis nese 4,98, německý jen 2,12 procenta, francouzský 2,79, belgický 3,79 procenta ročně.

Je tedy zřejmé, že Česká republika je finančními trhy vnímána jako poměrně bezpečná země, která má blíže k Francii a Německu než ke Slovensku, Itálii, Španělsku a dalším relativně slabším zemím eurozóny – o Řecku, Portugalsku a Irsku ani nemluvě.

• Zlepšení mezinárodní image České republiky na finančních trzích je znát i z nákladů na pojištění proti platební neschopnosti. Londýnská analytická společnost CMA tvoří každé čtvrtletí žebříčky zemí podle pravděpodobnosti selhání na základě tohoto ukazatele. Mezi celkem 67 hodnocenými zeměmi jsme na 15. místě odzadu, přičemž poslední místo náleží Norsku a první samozřejmě Řecku. Tedy velmi slušné umístění, lepší, než jaké má například Francie. V rámci zemí Unie jsou lepší jen Švédsko, Finsko, Nizozemí, Německo, Dánsko, Velká Británie, Rakousko a o malý kousek Estonsko díky svému extrémně nízkému státnímu dluhu. Slovensko (22. místo od konce) a Slovinsko (28. místo) postupně ztrácejí pozice: členství v eurozóně přestává být vnímáno jako stabilizační faktor, stává se z něho riziko.

Zjištění, že probíhající finanční krize České republice paradoxně pomohla, je samozřejmě příjemné. Přinejmenším lze počítat s nižšími náklady na obsluhu nově emitovaného státního dluhu, alespoň po nějakou dobu, pokud si nynější příznivé hodnocení udržíme.

Anketa

Může se Česko stát „bezpečným finančním přístavem“?

Může Nemůže Mohlo by – kdyby to nebylo Česko

Možný začátek další hospodářské recese v průběhu finanční krize je pochopitelně jiná věc – je pravděpodobné, že dojde k výpadku části vývozu a že Česká republika zaznamená zpomalení růstu či dokonce recesi. S tím nelze nic dělat, jelikož je mimo prostředky české vlády a českých institucí bojovat proti recesi způsobené mezinárodními faktory. V tomto bodě je nutné sledovat jen jeden bod: odolat pokušení snažit se ekonomiku stimulovat deficitními výdaji. Snaha o dodržování rozpočtové střídmosti musí pokračovat.

Nabízí se samozřejmě otázka, zdali je možné evropské finanční krize nějak využít ve prospěch České republiky. Ano, je to možné. V situaci, kdy ubývá „bezpečných přístavů“ pro mezinárodní finance, máme jedinečnou šanci se takto profilovat. Vize České republiky jakožto mezinárodního finančního centra možná vypadá jako příliš ambiciózní sen. Ve skutečnosti však není žádných překážek kromě našich vlastních předsudků.