Třiasedmdesátiletý ekonom Fred Bergsten si potrpí na pestré oblečení. Zvláště rád je zjevně tehdy, když navlékne ten druh košile – poslední dobou celkem v módě –, u níž se barva límečku zřetelně odlišuje od zbytku látky. Jako by tím chtěl i se svými okázalými manžetami a nepřehlédnutelnými kravatami vzdorovat washingtonské úřednické šedi. Možná se nad tu šeď i tak trochu vyvýšit. Ostatně má na to nárok. Patří už desetiletí k nezpochybnitelným těžkým vahám washingtonského politického zákulisí.
V sedmdesátých letech kupříkladu v rámci svého působení v Národním bezpečnostním výboru radil a asistoval Henrymu Kissingerovi, někdejšímu ministru zahraničí Spojených států. Poté od roku 1981 do roku 2012, tedy přes třicet let, řídil Petersonův institut pro mezinárodní ekonomiku, vlivný washingtonský think-tank (dnes je jeho emeritním ředitelem). Jde o opravdu významnou organizaci – mezi její čestné ředitele se řadí Alan Greenspan, bývalý šéf americké centrální banky, David Rockefeller, již téměř stoletý vnuk legendárního ropného magnáta, dále třeba George Shultz, další exministr zahraničí USA, nebo Ernesto Zedillo, bývalý mexický prezident. Ve správní radě think-tanku zasedají kromě Bergstena třeba Peter Peterson, zakladatel organizace, Nixonův ministr obchodu a někdejší nejvyšší šéf banky Lehman Brothers. V radě se objevují jména dalších někdejších hlav centrálních bank, Paula Volckera nebo Jeana-Clauda Tricheta… A tak bychom mohli pokračovat.
Interiéry budovy Petersonova institutu působí na washingtonské poměry podobně výstředně jako Bergstenův ohoz. Ale i v jejich případě nikoli na úkor elegance. Spíš naopak. Umělecká díla druhé poloviny dvacátého století, abstraktní obrazy a skulptury vyvolávají dojem galerie moderního umění. Přitom řada washingtonských budov, od hotelů po úřady, jako by se chtěla zapomenout někde v devatenáctém století, nejvýše v první čtvrtině toho dvacátého. To v Petersonově institutu jsou jedním z mála starožitně působících prvků obrovské malované portréty jeho ústředních postav. V masivním zlatém rámu. Je zkrátka vidět, že institut „na to má“. A náhoda tomu chtěla, že Bergsten mě při rozhovoru uvítal přesně v tom samém „barevném provedení“ svého oděvu, ve kterém je vyobrazen na portrétu. Ne, ne, ten den ráno malíři opravdu nepózoval, a ani nechodí permanentně v jednom a tom samém, ujistil mě se smíchem.
A dál už jsme přešli k tématu závažnějšímu, které hýbe Washingtonem, k dojednávané úmluvě mezi Spojenými státy a Evropskou unií, k Transatlantickému obchodnímu a investičnímu partnerství.
Pane Bergstene, co vlastně vůbec lze čekat od Transatlantického partnerství?
Myslím, že bychom měli být realističtí ohledně toho, čeho úmluva muže dosáhnout, a nemít přehnaná očekávání. Spojené státy právě teď dojednávají také Transpacifické partnerství alias TPP [s Austrálií, Sultanátem Brunej, Kanadou, Chile, Japonskem, Malajsií, Mexikem, Novým Zélandem, Peru, Singapurem a Vietnamem, pozn. red.]. Tato úmluva se začala dojednávat dříve než Transatlantické partnerství a podle všeho bude mít větší ekonomický přínos. A bude tedy vnímána jako úspěšnější. To je částečně dáno tím, že v obchodu Spojených států s asijskými zeměmi a se zeměmi tichomořského regionu existují náročnější bariéry, a proto je toho možné liberalizací, jejich odstraněním, dosáhnout víc. V obchodu s těmito státy jsou rovněž uplatňovány tradičnější restrikce typu tarifů a přímých obchodních omezení, kdežto v rámci obchodu s Evropou je to spíše už jen o netarifních opatřeních, jako jsou například hygienické normy.
Proč jsou tedy Spojené státy úmluvě o Transatlantickém partnerství vůbec nakloněny, a to poměrně rozhodným způsobem?
Většina mezinárodních obchodních úmluv a iniciativ, které Spojené státy kdy uzavřely, byla a zůstává motivována zahraničněpolitickými a bezpečnostními ohledy spíš, nebo minimálně alespoň stejně tak jako ohledy ekonomickými. Rozhodujícím motivem za TTIP jsou tedy zahraničněpolitické a bezpečnostní zájmy Spojených států.
Co tím máte konkrétně na mysli?
S nástupem rozvíjejících se trhů role Západu z globálního hlediska slábne. To je podnět k vzájemnému utužení spolupráce mezi Evropou a Amerikou. Zároveň je Západ pořád dostatečně silným celkem, aby mohl určit standard mezinárodních obchodních úmluv. Stále jsme relativně silní. Za pár let to už tak být nemusí. Proto je nejvyšší času uzavřít opravdu velkou úmluvu a do značné míry tak stanovit „mustr“, standardy a pravidla hry, pro všechny další obdobné obchodní smlouvy.
Prezident Obama zpočátku svého prvního funkčního období působil dojmem, jako že se ho tyto obchodní úmluvy netýkají. Změnil názor?
To mám z první ruky, protože jsem všem těm jednáním byl nablízku. Máte úplnou pravdu. Prezident Obama se zpočátku nehodlal zahraničním obchodem vůbec zabývat. Vnitropoliticky, a lze říci i vnitrostranicky, to pro něj bylo mrtvé téma. V kampani ho proto nijak nerozehrával. A chtěl u toho zůstat po celou dobu svého působení v Bílém domě…
Jenže…?
Jenže během své první velké asijské zahraniční cesty v listopadu 2009 si uvědomil zásadní věc. Pokud Spojené státy neosloví Asii s nějakým perspektivním plánem a neprojeví-li o ni zájem, využije uvolněného prostoru Čína a Asii svým způsobem opanuje. Došlo mu, že to by pak z hlediska Spojených států nebyl pouze problém ekonomický, ale také – a hlavně – zahraničněpolitický a bezpečnostní. Ačkoli při svém nástupu do Bílého domu dal vyjednávání ohledně TPP – která začala už za Bushe – v podstatě k ledu, po zmíněné návštěvě Asie je rychle „rozmrazil“.
Ale podobně důrazně jako TPP dnes Obama prosazuje i TTIP. Proč?
Řekl si, že když už dojednává transpacifickou úmluvu, proč nemít také tu transatlantickou. Byl v tom opět i širší ohled než jen ekonomický. Mnohé evropské státy jsou tradičními spojenci USA už od konce druhé světové války. Kdyby nyní dojednával úmluvu tak zásadního dopadu a rozsahu, do jakých nakonec dospěla TPP, a o Evropu ani pohledem nezavadil, mohli by si to evropští partneři vykládat různě, třeba tak, že se k nim otáčí nadobro zády. A že nové známosti dává přednost před starým spojencem. Do toho přišla finanční krize a mnohé evropské státy dychtily po úmluvě typu TTIP zřetelněji než kdykoli předtím.
Zatímco Obamova vláda prosazuje zmíněné úmluvy rozhodně a důrazně, Kongres, zdá se, zachovává v souhrnu vlažnější postoj.
Upřímně řečeno, nevíme, jak se Kongres k oběma úmluvám vlastně nakonec postaví. V šedesátých letech, během Kennedyho prezidentování, Kongres zamítl velkou část dojednané úmluvy mezi USA a tehdejším Evropským hospodářským společenstvím. To bylo obrovské diplomatické faux pas na straně americké administrativy. I proto nyní usiluje o to, aby získala takzvaný „fast track“, tedy aby dojednané obchodní úmluvy nemusel ještě posvětit Kongres a aby se tak předešlo podobnému debaklu.
Je podle vás reálné, že by se situace opakovala a že by Kongres shodil už dojednanou TPP nebo TTIP ze stolu?
Korektně je třeba doplnit to, že s výjimkou té situace za Kennedyho vlády Kongres vždy nakonec schválil to, co administrativa dojednala. Takže netvrdím, že je pravděpodobné – nebo dokonce, že historie ukazuje –, že Kongres by TPP nebo TTIP mohl odmítnout. Vlastně úmluvy z posledních let byly rovněž přijímány bez fast tracku a Kongres je posvětil, byť někdy s jistými drobnými modifikacemi. To byl případ třeba úmluvy mezi USA a Koreou, která začala platit před dvěma lety. Zvláště v případě úmluvy TTIP je podle mě nemyslitelné, že by ji Kongres shodil ze stolu – jde přece také o úmluvu, kterou administrativa dojednává s klíčovými spojenci v NATO. Kongres ale může protáhnout celý proces přijímání úmluv, žádat jejich určité změny a podobně. Tak tomu bude zvláště v tom případě, že dojde ke změně politické konstelace na Kapitolu. Pokud například republikáni nyní v podzimních volbách ovládnou Senát, budou ovládat i celý Kongres a jejich volání po změnách v té či oné úmluvě bude mít o to větší sílu.
Takže obě úmluvy podle vás nakonec projdou i bez fast tracku?
Ano, jsem o tom přesvědčen. Jen si netroufnu tipovat, kdy přesně to bude. Ale zásadní neznámou je něco jiného. A sice to, co bude dál. Až budou obě smlouvy v platnosti. Budeme totiž tou dobou žít ve světě několika opravdu velkých obchodních úmluv. Tyto dvě budou největší, ale pak tu bude celá řada menších, regionálních a bilaterálních úmluv. Včetně těch, které dojednala, dojednává nebo dojednávat bude Čína. Přehršel těchto menších smluv nás v jistý okamžik takřka zákonitě postaví před otázku, zda se nevrátit zpátky do Ženevy a nezačít vyjednávat globální, multilaterální smlouvu pod hlavičkou Světové obchodní organizace. Příslušná jednání sice před časem zkrachovala, avšak časem vyvstane silná poptávka – například ze strany obchodní komunity – po systematizaci, racionalizaci a překonání rozdílů mezi regionálními a bilaterálními úmluvami. Nyní zkrátka zaděláváme na pořádný guláš, který pak jednou bude potřeba řešit.
Sdílejte článek, než ho smažem