Insolvence pro každého: Insolvenční soud

K rozhodování v prvním stupni v rámci insolvenčního řízení (a v některých dalších řízeních, která s insolvenčním řízením souvisejí – incidenční spory, náhrada škody vzniklé zahájením insolvenčního řízení atd.) jsou povolány krajské soudy. Tím se nám sice záběr zužuje, nicméně pořád ještě je rozptyl příliš široký. Nebudeme to protahovat: z krajských soudů je pak místně příslušný ten z nich, v jehož obvodu se nachází obecný soud dlužníka.

Pořád nejsme moudřejší? Obecný soud dlužníka nedefinuje insolvenční zákon, musíme přelistovat do občanského soudního řádu. Ten v paragrafu 85 říká, že:

• obecným soudem fyzické osoby je okresní soud, v jehož obvodu má tato osoba bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale.
• obecným soudem fyzické osoby, která je podnikatelem, je ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů okresní soud, v jehož obvodu má tato osoba místo podnikání; nemá-li místo podnikání, určuje se její obecný soud podle výše uvedeného pravidla pro fyzické osoby-nepodnikatele.
• obecným soudem právnické osoby je okresní soud, v jehož obvodu má tato osoba sídlo.

A tady se můžeme dostat trochu do problému. Výše uvedená ustanovení o příslušnosti totiž pouze říkají, které soudy můžou být příslušné k insolvenčnímu řízení – může být jeden, může jich být i víc. Pokud ale už insolvenční řízení u jednoho z nich běží, je insolvenčním soudem ve smyslu insolvenčního zákona právě tento soud. To může mít poměrně závažné důsledky pro toho, kdo musí adresovat v přesně daných lhůtách příslušnému soudu některé dokumenty.

Případem „zmatení insolvenčních soudů“ se musel zabývat i Nejvyšší soud. Potvrdil závěry přijaté v některých svých starších rozhodnutích, když judikoval, že má-li být pohledávka přihlášena u insolvenčního soudu, je tím myšlen soud, u kterého probíhá insolvenční řízení, tak jak je definováno insolvenčním zákonem. Pokud je tedy přihláška pohledávky podána u jiného soudu – byť by se jednalo o soud, který by také mohl být k insolvenčnímu řízení příslušný – nemůže k ní soud, u kterého už insolvenční řízení probíhá, přihlížet – pokud mu nedojde nebo není jiným soudem předána v přesně dané lhůtě.  

V insolvenčním řízení (a tzv. incidenčních sporech) pak rozhoduje v prvním stupni samosoudce, takže atmosféra bude poněkud komornější. Někdy se může dokonce stát, že soudce ani neuvidíme. Insolvenční zákon totiž umožňuje, aby v některých otázkách insolvenčního řízení jednal a rozhodoval vyšší soudní úředník, některé úkony může dokonce z pověření soudce činit asistent soudce. 

Role insolvenčního soudu

Insolvenční soud má v insolvenčním řízení roli dvojí. Jednak rozhoduje tam, kde to zákon vyžaduje, dále pak vykonává průběžný dohled nad ostatními subjekty řízení a rozhoduje o záležitostech, které s tím souvisejí. I když nás asi hned napadne, že insolvenční soud vykonává dohled nad insolvenčním správcem (o správcích si povíme něco v příštím díle), dopadá jeho dohlédací činnost i na další osoby. Mezi procesní subjekty totiž podle insolvenčního zákona figuruje vedle insolvenčního správce i dlužník a dále pak věřitelé, státní zastupitelství (pokud se účastní insolvenčního řízení) nebo osoba s děsivým označením „likvidátor dlužníka“. Těmto všem může insolvenční soud ukládat v insolvenčním řízení povinnosti. Dohlédací činnost insolvenčního soudu však opravdu dopadá nejvíce na insolvenčního správce. Insolvenční soud může žádat po insolvenčním správci zprávy a vysvětlení týkající se jeho postupu, dávat mu pokyny, nahlížet do účtů a konat potřebná šetření. 

Zásady insolvenčního řízení

Ve svém pátém paragrafu pak insolvenční zákon vyjmenovává některé zásady, na kterých spočívá insolvenční řízení. Na první pohled nám tato ustanovení může připadnout jako jakési tlachání do větru, které má zaplnit papír, ale není to tak. Insolvenční zásady jsou důležitou interpretační pomůckou, která nám ukáže cestu, pokud nebude výklad insolvenčního zákona jednoznačný. V neposlední řadě pak dávají odpověď na otázku, kdy použít některá ustanovení občanského soudního řádu nebo zákona o zvláštních řízeních soudních.

Zásady insolventního řízení jsou tedy jakýmsi leitmotivem, který se prolíná celým insolvenčním zákonem. Insolvenční řízení má podle nich především probíhat spravedlivě a žádný z účastníků nemá být nespravedlivě poškozen ani zvýhodněn. Tady je ovšem třeba mít na paměti, že účastníky insolvenčního řízení jsou nejen věřitelé, ale i dlužník a tato zásada platí i ve vztahu k němu. Většina zásad insolventního řízení je ale formulována ve prospěch věřitelů. Insolvenční řízení má tedy probíhat tak, aby bylo dosaženo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Věřitelé, kteří mají podle insolvenčního zákona stejné postavení, mají mít v řízení i stejné možnosti, a pokud nabudou před zahájením insolvenčního řízení práva v dobré víře, nelze tato práva omezit rozhodnutím soudu nebo postupem insolvenčního správce. Na oplátku se pak věřitelé nemají snažit uspokojit své pohledávky mimo insolvenční řízení.

Klíčovou osobou v insolvenčním řízení je pak insolvenční správce. O něm a jeho roli si řekneme víc v příštím díle. 

Jakou cenu má vaše nemovitost?

Získejte na pár kliknutí jediná certifikovaná data o realitním trhu a rozhodujte se na základě správných informací.

Vyzkoušet zdarma

Sdílejte článek, než ho smažem