Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Tomáš Míček: Svět se nenávratně mění, fotografie zůstávají

Když mluví o fotografování, čiší z něj obrovská energie. S foťákem v ruce procestoval šedesátku zemí a své fotky uveřejnil ve třiceti pěti fotografických knihách, které vyšly v jedenácti jazycích. A cestuje a fotí dál. Má totiž před sebou ještě velký kus práce – dokončit pentalogii velkoformátových obrazových knih o přírodě Země.
Tomáš Míček: Svět se nenávratně mění, fotografie zůstávají

Spíš než v Česku je jméno Tomáš Míček známé v zahraničí. Čím to?

To je jednoduché. V roce 1966 jsem emigroval do Rakouska a většinu života jsem publikoval ve Švýcarsku, Německu, Holandsku nebo Španělsku.

Co vás k emigraci vedlo?

Fotografování. Už od svých patnácti, kdy jsem s focením začínal, mě fascinovala příroda. Táhlo mě to za hranice, chtěl jsem cestovat, poznávat krajiny světa a fotit je. Jenže to v komunismu nešlo. Požádal jsem o pas, ale moji žádost zamítli, aniž by uvedli důvod. V osmadvaceti jsem se proto rozhodl odejít do Rakouska.

Jak se vám to povedlo?

Známí mi doporučili cestu přes Jugoslávii. Jednak se tam dalo dostat jen na výjezdní doložku a taky se říkalo, že Jugoslávci hranici příliš nehlídají. Navíc, když už někoho chytli, nevrátili ho zpět do jeho domovské země, ale jen do Jugoslávie. Přes hranice jsem šel na lehko, v batohu jsem měl jen foťáky. Kdyby mě chytli, mohl bych tvrdit, že jsem na houbách a zabloudil jsem. Oblečení, knihy ale i peřiny mi až později dovezl rakouský kamarád.

Jaké to bylo, protloukat se v cizí zemi jako fotograf?

I když za mnou tehdy byly už dvě stovky publikovaných fotografií v českých časopisech, musel jsem samozřejmě začít od nuly. Ve Vídni jsem pracoval jako balič v obchodním domě, později jako fotolaborant. Navíc jsem ze začátku německy uměl jen pár slov. 

Ve Vídni jste ale nakonec nezůstal.

Když jsem dostal azyl, což trvalo poměrně dlouho – dali mi ho až na podruhé, přestěhoval jsem se do Tyrolska. Kromě focení je totiž mojí další velkou láskou horolezectví. Žil a pracoval jsem u Innsbrucku. Většinou ale jen půl roku. Jakmile jsem našetřil pár tisíc šilinků, odejel jsem, z počátku autostopem, fotografovat. Na Sicílii a do Středomoří, kde jsem fotil převážně sopky Stromboli a Etnu. Pokaždé jsem nafotil kolem čtyřicítky filmů a ty si později nechal vyvolat.

To tehdy muselo stát hodně peněz… 

Já jsem žil opravdu úsporně. Měl jsem dvacet šilinků na den, to mi stačilo. Byl jsem hlavně rád, že mohu fotografovat. Cestu do Středomoří, hlavně na vulkány Stromboli a Etnu, jsem podnikl celkem osmkrát. Nakonec z toho byla moje první kniha, která vyšla v roce 1973 – Sicílie a Liparské ostrovy.

Mohl jste se díky ní věnovat čistě jen focení?

Fotil jsem, ale nešlo výhradně o práci na vlastních knihách. Našel jsem si místo v innsbruckém nakladatelství, které vydávalo pohlednice. Vymínil jsem si práci na půl úvazku, takže jsem pár dní v týdnu fotil pohlednice a ve zbývajících dnech sbíral vlastní materiál. Vyhovovalo to ostatně i nakladateli – pohlednice se daly fotit, jen když bylo hezky. V té době se mi navíc začalo dařit publikovat fotky v časopisech, což přineslo slušné honoráře.

Nikdy jste nelitoval, že jste Československo opustil?

Velmi jsem trpěl ztrátou domova. Svoji zem jsem strašně miloval a dodnes miluji. Jak moc, to jsem poznal, až když jsem ji ztratil. Když jsem odcházel, platil v Rakousku zákon, podle kterého dostal člověk občanství už po čtyřech letech. Myslel jsem si proto, že vydržím čtyři roky, a pak budu stejně jezdit domů jako rakouský občan. Bohužel krátce po mém příchodu do Rakouska se zákon změnil – lhůta se zvýšila na deset let. To pro mě byla veliká rána.

Domů jste se tedy podíval až po deseti letech?

Přijel jsem už po osmi letech, protože jsem rakouské občanství dostal o dva roky dříve. Tyrolské úřady mi občanství udělily po vyjití mé první knihy.

Dnes má kvalitní foťák každý druhý, v sedmdesátých letech tomu tak nebylo... 

Přesně tak. Navíc neexistovaly fotobanky, které později naprosto změnily pravidla hry. Třeba nafotit fotky pro kalendář byla dřív pro fotografa lukrativní, dobře placená práce. Dnes ale přímo fotografa osloví jen málokdo. Kalendářoví nakladatelé raději využívají fotobanky, které jim dají velmi nízkou cenu pod podmínkou, že celý kalendář sestaví z jejich fotek. 

Máte některé ze svých fotek ve fotobance?

Ne, fotobankami se nezabývám. Většinu času věnuji práci na svých fotografických knihách, teď mi ale v Německu vycházejí také dva kalendáře, jeden o sopkách, druhý o krajinách Země. 

Jaký musí být fotograf, aby byl úspěšný?

Musí mít talent a cit pro obraz. Taky by neměl být spokojen s průměrem.  Skvělou fotku neuděláte tak, že prostě přijdete, vyfotíte a je hotovo. Zkušený fotograf vytváří volbou světla a svého stanoviště v krajině unikátní obraz.

Lze se naučit dobře fotit? Jak velkou roli hraje talent a cit pro kompozici?

Talent je nejdůležitější, ale určitě je potřeba zvládnout i techniku. Já jsem nejdřív chodil do fotografických kroužků. Po vojně jsem dva roky vyučoval na střední škole v Českém Těšíně, později jsem přesídlil do Prahy, abych se mohl potkávat s dobrými fotografy a něco se od nich přiučit. Nakonec jsem dělal zkoušky na FAMU, kam mě externě přijali.

Dokážete si vůbec představit, že byste se věnoval něčemu jinému než focení?

Dělal jsem spoustu věcí, a kdybych se musel živit něčím jiným, zvládl bych to. Avšak mým celoživotním zájmem je fotografování přírody a tradičního života lidí v Řecku, na Balkáně, na Havaji. Vlastně kdekoliv na Zemi. Chtěl jsem a stále chci poznávat svět a dokumentovat ho. Moje práce je mou vášní.

Kolik zemí jste v životě navštívil?

Dosud jich bylo asi šedesát. Jen kvůli Stromům světa – jedné z mých knih, jsem projel třicet tři zemí na všech kontinentech.

Vyšla vám také rozsáhlá kniha o řeckých ostrovech. Jak dlouho vám trvala příprava materiálu?

Do Řecka jsem jezdil řadu let. Fotil jsem přírodu, chrámy, ale i obyčejné lidi.  Řecko jsem si zamiloval – našel jsem tam skvělé přátele. Podobně jsem fotil Balkán. Chtěl jsem zachytit zbytky rustikálního života jižně od Dunaje a řeky Sávy. Toto území nejdéle ovládali Turci a řada míst si tam uchovala půvab tradičního vesnického života. Na toto téma mi vyšla v Německu kniha: “Entdeckung Balkan”.

Na spoustu míst jezdíte opakovaně. Jaké máte pocity, když vidíte, jak se mění?

Řadu míst zkazil turismus. Fotil jsem třeba Antelopí kaňon v Arizoně. Když jsem uviděl první fotografii, věděl jsem, že se tam musím vydat. Je to nádherné místo. Na radu místních indiánů jsem se dostal do úžasných a těžko přístupných části kaňonu. Několik dnů jsem tam strávil úplně sám. Fotil jsem obrazy nádherných tvarů v proměnlivých osvětleních a barvách. Byl to jeden z mých nejkrásnějších fotografických zážitků. Když jsem se před dvěma lety do kaňonu vrátil, přišlo velké zklamání. Všude jsou schůdky a žebříky, vybírá se vstupné a do kaňonu se dostanete jen ve skupině turistů, navíc na omezenou dobu. Dnešní návštěvník už nemá jinou možnost, než se s tím smířit. Jsem rád, že jsem měl možnost nafotit Antelopí kaňon ještě před invazí turistů, v jeho nedotčené kráse. 

Fotogalerie Antelopího kaňonu

Vaši tvorbu spojuje jeden velký sen – vydat pentalogii fotografických knih o přírodě Země. Dvě knihy už vyšly, kdy spatří světlo světa zbývající?

Zatím vyšly Stromy světa a Magické kameny. Třetí knížka, která se bude jmenovat Magická místa země, je už připravená. Jsou v ní obrazy sopek, vodopády, působivé krajiny ze všech kontinentů. Aktuálně ale sháním sponzory, kteří by mi pomohli s drahým tiskem této velkoformátové obrazové knihy. Doufám, že se to podaří ještě v tomto roce.

Čemu by se měly věnovat zbývající dvě knížky?

Tomáš Míček

Vystudoval Fyzickou geografii. Po povinné vojně dva roky učil na střední škole v Českém Těšíně. V roce 1966 emigroval z Jugoslávie do Rakouska. Fotografování byla jeho vášeň už od dětství a nevzdal se jí ani odchodu z vlasti. Právě naopak. Do dnešního dne mu vyšlo 35 fotografických knih v jedenácti jazycích. Jeho životním cílem je připravit pentalogii knih o kráse Země:

  • Stromy světa zachycují nejkrásnější, nejstarší a nejmohutnější stromy všech kontinentů. Kniha vyšla ve dvou vydáních.
  • Magické kameny objevují podivuhodné skalní krajiny všech kontinentů. Vydáno.
  • Magická místa zobrazují jedinečná zákoutí naší planety. Kniha je v přípravě.
  • Unikátní rostliny. Kniha plná nejzvláštnějších rostlin je také v přípravě.>
  • Živá Země zachytí vulkány, divoké vody, arktické ledovce, pouště a živly Země. Bude to velké finále oslavy přírody. Mnoho fotografií už Tomáš pořídil, spoustu cest má ale ještě před sebou. 
Pokud byste chtěli Tomášovi, podobně jako Karel Janeček a další mecenáši pomoci dokončit jeho dílo sponzorským darem, zastihnete ho na e-mailu t.micek@gmx.at. 

Čtvrtá kniha Unikátní rostliny světa bude protějškem knihy Stromy světa. Pátá kniha má pracovní název Živá Země. Bude to soubor dramatických obrazů elementů, vulkanického ohně, dravých vod a působivých krajin všech kontinentů. Polárních ledovců i mírných pouští. Má to být koruna celé pentalogie, oslava krásy Země. Bude ale záležet na tom, jestli se mi podaří zaujmout pro mou práci sponzora, který by se dokázal nadchnout pro nevídanou krásu planety, na které žijeme, a převzal by záštitu nad vydáním knihy a fotografickými cestami, které musím ještě podniknout.

Kolik výroba takové knížky stojí?

Výrobní náklady odhaduji na dvacet pět až třicet tisíc eur podle výše nákladu.

Kdo vám zatím přispěl?

Nejvíc mi přispěl Karel Janeček. Vedle toho mě podpořila například vláda Horního Rakouska. Bez sponzora bohužel nezvládnu další knížky vydat. Nejde mi o vlastní honorář, toho se klidně na pár let vzdám, jde mi o splnění mého cíle.

Kolik za jednu knihu z pentalogie zaplatí člověk v knihkupectví?

Bez koruny třináct set. Prodeje jdou pomalu, lidi dnes raději investují do kuchařek a podobných knih, přesto se ale kniha prodává.

Kam plánujete příští cestu?

Letos v dubnu jsem byl na Sumatře, kde se mi podařilo fotografovat v pralese obrovitý květ Zmijovce (Amorphophallus titanum, pozn. redakce), endemické rostliny, který roste jenom na Sumatře, a i tam velmi vzácně. Jeho krásný rudý a žlutý květ dosahuje výšky přes tři metry. Žije pouze dva dny a dvě noci, pak umírá. Na Sumatře jsem fotografoval také další div říše rostlin, květ Rafflesie arnoldii, který měří v průměru až jeden metr. Tyto dva rostlinné druhy jsou důležité do mé knihy o unikátních rostlinách světa. Na podzim plánuji botanickou cestu do Peru, Chile a Argentiny, kde chci fotografovat ohromná květenství rostliny Puya raimondii v Andách a krajiny Ohňové země.

 

  • RSS
  • Kindle
  • Poslat e-mailem
  • Vytisknout

Líbil se vám článek?

+40
Ano
Ne

Diskuze

30. 7. 2016 | 5:31 | Tarzan

Super více

Naposledy navštívené

Články

Produkty a instituce

Kalkulačky

Poradna

Finanční subjekty

Nabídky práce

Obchodní rejstřík

Osoby v obchodním rejstříku

Části obce

Městské části

Obce

Okresy

Témata

Naturální směna, Systém národních účtů, Obligace, česká spořitelna, pracovní poměr, kreditní karta standard, mbank, porušení pracovních povinností, richard švéda, Botanica, penzijní připojištněé, Den rovnosti platů, průzkum, Raiffesienbank, zaplacení, progresivní výnos, sazebník úhrad, faktro

3Z96683, 3Z96683, 5E33715, 2T33500, 2T33501

Přihlášení

Jméno

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!

Všechny materiály © 2000 - 2016 Peníze.CZ a dodavatelé. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1213-2217. Doslovné ani částečné přebírání materiálů není povoleno bez uvedení zdroje a předchozího písemného svolení.
Peníze.CZ vydává společnost Partners media, s.r.o.
Člen SPIR - Sdružení pro internetovou reklamu. Člen SVIT - Sdružení vydavatelů internetových titulů při UVDT.

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.OK