Esenciální náklady u rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
K rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu se dostává otázka, kdy by měl správce daně přistoupit ke stanovení esenciálních nákladů prostřednictvím pomůcek.
Esenciální náklady
Poplatníci nesou důkazní břemeno ohledně skutečností uvedených v daňových přiznáních.
V praxi se může stát, že poplatník nedisponuje dostatečnými důkazními prostředky k prokázání vynaložených nákladů, ať už kvůli nekvalitně vedené evidenci nebo proto, že nevyhoví vysokému standardu na prokazování požadovaném správcem daně.
Správní soudy uzavřely, že v případě výdajů, které musely být pro dosažení příjmů zcela logicky vynaloženy, jejich skutečná výše však nebyla spolehlivě prokázána, není možné tyto výdaje zcela opomenout (tzv. esenciální výdaje).[1] Správce daně pak má přistoupit na jejich stanovení prostřednictvím pomůcek.
Typických příkladem esenciálních nákladů mohou být stavební práce (opravy) jednoznačně provedené na majetku poplatníka, k jejichž prokázání ale nemá dostatek důkazních prostředků. Přesný výčet esenciálních nákladů pochopitelně neexistuje. Argumentace, proč je konkrétní výdaj esenciálním nákladem, je zásadně na poplatníkovi.
Otázka řešená rozšířeným senátem NSS
K rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu (NSS)[2], se dostala otázka, za jakých podmínek má správce daně přikročit ke stanovení esenciálních nákladů prostřednictvím pomůcek.
Jedna linie judikatury[3] navrhuje, aby správce daně přešel na pomůcky v situacích, kdy je určitý druh nákladů podstatně zpochybněn, popř. náklady daňového subjektu jsou, po vyloučení konkrétních daňově účinných nákladů, nedostatečné k uskutečnění dotčené zakázky. I v případě zpochybnění marginální části zpochybněného účetnictví se přiklání k přechodu na pomůcky.
Dle našeho názoru se jedná právě o příklad neprokázaných stavebních nákladů, které tvoří pouze marginální část nákladů v účetnictví daňového subjektu v daném roce.
Druhá linie judikatury (kterou podle dosavadních rozhodnutí zastává více senátů NSS)[4] uzavírá, že neuznání konkrétního nákladu, či konkrétní skupiny nákladů nemůže být jediným důvodem ke stanovení daně podle pomůcek. Jedním z hlavních kritérií k naplnění zákonných podmínek pro stanovení daně podle pomůcek je podle nich poměr vyloučených nákladů k celkovým nákladům (jednotlivá rozhodnutí zmiňují k přechodu na pomůcky je nedostatečný poměr i mírně přes 10 % zpochybňovaných nákladů k celkovým nákladům daňového subjektu), resp. výše zpochybněného účetnictví jako celku. Zpochybnění marginální části účetnictví tak není důvodem k přechodu na pomůcky.
Předkládací senát se přiklání k druhé linii argumentace a upozorňuje, že v případě esenciálního nákladů vynaloženého za cenu nikoliv tržní (např. pracovníky „na černo“), trestnou činností či darem, by esenciální náklady ve výši tržní ceny přiznané pomůckami mohly převyšovat náklady fakticky vynaložené.
Dle našeho názoru by v případě rozhodnutí rozšířeného senátu ve prospěch této druhé linie došlo k podstatnému omezení možnosti požadovat uplatnění esenciálních nákladů prostřednictvím pomůcek. Tato možnost by zřejmě zůstala k dispozici pouze pro subjekty, pro které esenciální náklady představovaly podstatnou část výdajů (typicky subjekt vykonávající jednu specializovanou činnost by na ně dosáhnout mohl, subjekt vykonávající čtyři specializované činnosti s jednou činností s problematickými podklady spíše ne).
Spoléhání se na pomůcky
Spoléhání se na esenciální náklady může být jednou z vhodných linií obrany v případě obtížné důkazní situace daňové kontroly. Dle našeho názoru by se ale nemělo jednat o primární způsob prokazování (poplatník vede ledabyle evidenci, protože se domnívá, že v případě daňové kontroly se spolehne na pomůcky).
Nejvyšší správní soud uvedl, že pomůcky nejsou prostředek kontumace daňového řízení či nástroj k trestání daňového subjektu, nýbrž podkladem pro kvalifikovaný odhad relevantních skutečností na základě správci daně známých informací o daňovém subjektu, jiných osobách, o obecných poměrech na určitém trhu.[5]
Obrana proti pomůckám stanoveným správcem daně ale není bezbřehá a daňový subjekt nemůže předpokládat, že pomůcka bude stanovena přesně ve výši, kterou očekává a neomezeně proti ní brojit.[6]
V případě otázek prosím kontaktujte autora článku nebo daňový tým EY, se kterým spolupracujete.
Autor:
| Zdroj: | EY |
