Nechoďte do důchodu!

Bohužel důchodci nejsou dělaní podle jedné šablonky. Moje matka dělá pro vnoučata mateřskou školku, pro děti nákupčí a babičkám vaří a peče, aby se nemusely ušklíbat nad stravou z důchoďáku. Má se co otáčet. Babička byla celý život pracovitá a dělala by asi stejně, co máma, kdyby ovšem mohla ještě chodit, sloužila jí paměť, atd. Je nešťastná, že ještě žije. Kdykoliv s ní mluvím, několikrát mi opakuje, že by chtěla znát toho blba, který vymyslel frázi "zlaté stáří". V důchoďáku je i tak skoro raritou, protože spousta mladších a fyzicky zdravějších důchodců tam jen vysedává po chodbách, drbe a nic nedělá. Ona dokud trochu mohla, chodila denně na zahrádku a i v tom důchoďáku pomáhala, kde mohla. Já, ačkoli mám do důchodu daleko, mám už jistou představu o jeho záludnosti. Podnikání z domova se může stát snadno takovým důchodem, pokud si člověk nehlídá výkon. Nejen, že pak méně vydělám, ale prosedím víc času, než je zdrávo. Tělo chátrá a leniví. Čím těžší je pohnout jím, tím častěji se tomu vyhnu. Už si hledám nějakou fyzickou práci, abych měl změnu. Svědčí mi pravidelné povinnosti. S koníčky bych dlouho nevystačil, i když jsem o ně neměl nikdy nouzi. Nudit se neumím, ale to mně neuchrání před nezdravým životním stylem, který by ze mne udělal trosku. Proto si na sebe musím ušít nějaký bič.